Nauč se děkovat, to tě naučí myslet.

Kázání Jiřího Bauera mladšího 3. května 2014

K tématu dnešního rozjímání ze Slova Božího mě přivedl výrok filozofa Martina Heideggera: „Nauč se děkovat, to tě naučí myslet.“ Jak může souviset děkování s našimi kognitivními procesy?  Může mít myšlení něco společného s vděčností?

Vácha a Satoria ve své knize „ Život je sacra zajímavej“ se domnívají, že se dá při troše dobré vůle říct, že mystickým jevem je vysoká poloha pozornosti, kdy pozornost ve svém vrcholovém výkonu je schopna vnímat permanenci tvoření. Co to je?

V podstatě v každém okamžiku člověk sám sebe dostává. Je to jednak zážitek konečnosti, jinými slovy zážitek či poznání pravdy o tom, že si vlastním přičiněním nejsem schopen zajistit si své pokračování. Mé pokračování není vůbec ničím zaručené. I naprostý nevěrec povzdechne tu a tam, že nevíme dne ani hodiny, minuty ani vteřiny. Život a jeho pokračování je mi dáno. Tím samým aktem trénované pozornosti registruji i obdarování. Věřící člověk jde ještě dál a říká: dar od někoho, a křesťansky věřící člověk vychován janovským pojetím říká: dar někoho, někdo se dává.

Jak říká Jan od Kříže, každý dar je dán proto, abys vystopoval dárce. Martin Heidegger tedy říká, že za dar se děkuje. Už prostý fakt poděkování podle něj umožní vstoupit do pravdivého řádu věcí. Jakmile poděkuješ, ocitáš se v reálu, a to teprve umožňuje myšlení vedoucí k poznání.

Otevřete proto se mnou text v Žalmu 103, 1-5: Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. Žalmy 103:1 – 5 (CEP)

Dobrořečení je výraz, který už v soudobé literatuře vůbec nenajdeme. Kdybychom nečetli Bibli, možná bychom uvedené slovo neznali. Bylo by zajímavé zajít třeba na střední školu a zeptat se studentů, co si pod tímto pojmem vybaví a pokolikáté v životě ho slyší.

Ze slovníku moderního člověka některá slova takřka zmizela. Žel, patří k nim děkování, chválení, dobrořečení. Tato slova mizí, protože se ztrácí povědomí, proč a za co by člověk měl děkovat a tím se pozvolna vytrácí pocit vděčnosti.
Už je to více než dvě desetiletí, co jsme se po komunistickém útlaku otevřeli světu. Všude kolem nás je záplava anglických výrazů a nápisů, firmy si dávají anglická jména, začínáme slavit nové svátky a obyčeje. Slaví se Halloween, Valentýn, opět přejeme ženám ke dni matek (druhá neděle v květnu) a pomalu na popularitě získává den otců (třetí neděle v červnu). Ale světe div se, veliký americký svátek Thanks Giving Day, se u nás neslaví. Nikoho tento svátek neoslovil. Den díkůvzdání, svátek, který má velmi hluboký smysl. Kanaďané jej slaví v říjnu, Američané v listopadu a mají jej vždy mimo neděli, aby se jim v běžném víkendu jeho význam snad nevytratil. Nám zjevně Den díkůvzdání nechybí. A proč? Protože možná nepovažujeme za důležitou potřebu děkovat.

Často dochází do mojí ordinace rodiče se svými dospívajícími dětmi pro poruchy chování, Udělali nějaký průšvih, bouří se proti školnímu řádu, opijí se nebo zkoušejí kouřit či užít si nějaké drogy. Rozzlobení rodiče si s nimi neví rady a chtějí, abych něco udělal a oni byli hodní a poslušní. Často slyším rozčilenou matku, jak ona musela poslouchat jinak dostala takovou facku, že druhou chytila o zem. Následuje výčet všech hrozných věcí, které dítě způsobilo, jak je k ničemu a jak je nejspíš celý po jejím exmanželovi, se kterým už se rozvedla. Většinou narazím na odpor, když se zeptám, kdy svého syna nebo dceru naposled přitulila, obejmula anebo za něco pochválila. Se zděšeným výrazem skoro vykřikne: A prosím Vás, za co ?!!!  Opravdu dnes jen málokdo umí někoho pochválit, poděkovat, za to že ten druhý tady s námi je. Děkování či dobrořečení lidem nebo Bohu souvisí s vděčností a vděčnost s vědomím, že všechno, co mám, je vlastně dar.

Kolem nás spíše převládají názory, že na všechno máme přeci nárok, protože žijeme v demokracii. Lidé si nárokují cokoli, co právě vychvaluje reklama. Okamžitě musí mít všechno, co vidí. Koupí si cokoli, na co si právě vzpomenou, ačkoli stále naříkají, že nemají žádné peníze. Přesto hned musí uspokojit všechny své potřeby. Neumí na nic počkat.

Anselm Grün uvádí ve své knize Štěstí vděčnosti : „Neschopnost čekat mi bere schopnost něco si užít. Vděčnost předpokládá svobodu a dobrovolnost. V naší době se ale šíří nárokování. Nárokování vytěsňuje vděčnost. Nárokování však nemůže přinést člověku štěstí. Spokojený totiž dokáže být jen člověk vděčný.“

Pojďte si se mnou udělat malý experiment. Zkusme si v tuto chvíli zahrát na tu vesmírné turisty z docela jiné galaxie. Právě jsme si zaplatili velké peníze cestovní kanceláři za krátkou dovolenou na Zemi. Přistáli jsme, ubytovali se a jdeme na svou první procházku. Snažíme se vše vidět, jakoby to bylo poprvé. Sedmikrásky na louce, obletované barevnými motýli, pampelišky u cesty a ptáci v křoví najednou vypadají úplně jinak. Jako cestovatel z dálných končin se zlehka dotýkáte s úctou nalitých pupenů na větvičkách stromů, s obdivem patříte na stříbrné kuličky rosy v trávě, žasnete nad zpěvem ptáku a bzučení pilných včeliček. Pociťujete závan štěstí, že jste právě mohli spatřit kouzlo modré planety zblízka. Jsem šťastný člověk, že jsem si vybral právě destinaci Země. Postupně se sešeří až padne tma, cítíte omamnou vůni jara a na obloze se rozzáří koberec plný hvězd. Při těchto představách porozumíte žalmistům, pro něž řeky kypí zázraky života a hory jásají, kde se rozveselí všechny lesní stromy před Bohem, který napjal nebesa jako stanovou plachtu a kráčí po perutích větru. Když dáme prostor a čas našim smyslům k prožívání Božího stvoření okolo nás, naučíme se děkovat. Pokud se pozorně budeme dívat, zjistíme, že náš každodenní život není vůbec obyčejný, ale je plný dobrých božích darů.
Vrátíme-li se k původnímu textu, žalmista nás vyzývá k dobrořečení za to, že  Bůh ti odpouští všechny nepravosti a že ze všech nemocí tě uzdravuje. Jedním z mnoha textů  o uzdravení, z tehdy nejhorší nemoci,  je příběh o deseti malomocných.

Lukáš 17, 11-19: Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Chceme-li správně pochopit texty Nového zákona o uzdravování, musíme si uvědomit, že uzdravení je v Písmu vždy projevem suverénní moci Boží, že to není výsledek magického konání uzdravovatele, že to není také kousek, vykonaný pro obdiv publika a že hlavně v Novém zákoně je každé uzdravení projevem překonáním moci zla a hříchu.

Všichni zmínění malomocní přistupovali k Ježíšovi s důvěrou. Všech deset od něho čekalo uzdravení. Ale těch devět Izraelitů to zřejmě bralo jako něco, nač mají nárok. Patří k vyvolenému národu, platí pro ně zaslíbení daná otcům. A jsou-li uzdraveni, pak je podle nich všechno v pořádku, dostali, nač mysleli, že mají nárok.

Drsně řečeno: jaképak chválení Boha, když on udělal vlastně to, co (podle nich) byl povinen udělat. Postoj těch uzdravených znamená obrácení věci naruby: když člověk vykoná, co od něj očekává Bůh, nemá čekat od Boha díky. „Je jenom služebníkem“, staví těch devět uzdravených do podobné role Boha – jakoby jemu nebylo třeba děkovat, když udělá, co měl udělat, „jakoby on byl jenom služebníkem“.

Záměna role Boží za lidskou a lidskou za Boží, provedená člověkem, je vždycky nebezpečná. V pohledu Ježíšově není postoj těch uzdravených a Boha nechválících malomocných uznán za víru. Víra je až tam, kde člověk vidí Boha a jeho věci správně, tedy Boha jako dárce a ne jako někoho, kdo je nám zavázán či podřízen. Zatímco v prvním případě jde jen o vztah jaksi funkční – „zajímáš mne jen potud, pokud vykonáš to, co od tebe čekám“, jde v případě Samaritána o vztah oboustranně plný, obousměrný, hodný bytostí schopných lásky. A navíc – Samařan se cítí být obdarován, ne jen „obsloužen“, je tedy bohatší!

Židé s odvoláním se na své vyvolení, tedy ze sebevědomí vyvoleného národa, zaujímali vůči Bohu požadující vztah. A také dnes lidé kolem nás zaujímají samozřejmě požadující postoj vůči Bohu a vůči životu  a to ve jménu svého lidství. Požadavky na zdraví, na život, na úspěch a podobně jsou stavěny bezpodmínečně a jsou označovány jako práva. Když vše mají, o Boha se nezajímají. Stane-li se něco zlého nebo katastrofálního, obviňují za to Boha nebo to prohlašují za důvod své nevíry v Boha.

Člověk přece není tvůrcem a dárcem života, je stvořením, ne stvořitelem. Nemůže se tedy stavět jako ten, komu je všechno zodpověděno. Zastává-li člověk tento automaticky – požadující postoj k životu (nebo jako křesťan vůči Bohu), připravuje se o jednu velice důležitou dimenzi života: Přestává být obdarován. Jeho život se podobá spíš výsledku splněného nebo nesplněného plánu, než něčemu, co je neseno pocitem obdarování a vděčností, která člověka neponižuje, ale která dělá teprve jeho životní postoj úplný a pravdivý.

Vděčnost je cestou ke spáse. O zachraňující víře se mluví jen u Samařana. Ne proto, že by věřil víc než ostatní v Ježíšovu uzdravující moc, ale proto, že on pochopil svůj vztah k Ježíši a k Bohu správně. Věděl, že mu Bůh není ničím zavázán, ale přes to ho obdaroval.

Uvedený příběh neobsahuje jen motiv vděčnosti a nestojí tu jako samostatné téma. Ukazuje však na důležitost vděčnosti jako cesty k navázání vztahu s Ježíšem a s Bohem. Navíc je to slovo o naději, že nejen lidmi zavržení malomocní, ale i Samaritán, který je navíc zavržen pro své příslušnost k jinému náboženství,  má u Ježíše naději.

Aleš Opatrný to ještě dokresluje slovy, že „záchrana pro člověka pak je nejen tam, kde je mu pomoženo, ale spíš tam, kde se otvírá správný a tedy pravdivý vztah mezi člověkem a Bohem.
Vděčnost proměňuje lidské životy. Jakmile totiž někdo začne děkovat, začne hledět na život novýma očima. Albert Schweitzer radí: „Cítíš-li se slabý, malátný a nešťastný, začni děkovat a hned se ti povede líp.“ Hledím-li na svůj život s vděčností, temnoty se rozjasní a hořkost dostane jinou chuť. Vděčnost mě chrání před malomyslností a zahořklostí. Přibližuje mě k Bohu. O světci Filipu Nerim se traduje, že měl ve zvyku modlit se následující večerní modlitbu: „Pane, děkuji ti, že dnes věci neproběhly tak, jak jsem si přál já, ale tak, jak jsi to chtěl ty.“ Kdo se v takovém postoji dokáže podívat na uplynulý den, nehněvá se, ale všechno prožité v sobě proměňuje ve zdroj radosti, pokoje a vděčnosti.

Koloským 3, 15-17: A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

Anselm Grün poukazuje na skutečnost, že vděčnost nám otvírá oči, abychom dokázali vidět vlastní hodnotu. Není ale zrovna snadné být vděčný sám za sebe. Často v nás totiž vězí až příliš hluboko sklon k sebeodmítání.Rádi bychom měli jiné tělo, jiné nadání, jiné možnosti.
Začneme-li ale pošilhávat po tom, co nemáme, nedokážeme samozřejmě děkovat za to, co nám bylo darováno. Vděčnost vyžaduje zároveň i schopnost rozloučit se s vlastními iluzemi o tom, jaký bych měl být. Teprve pak dokážu děkovat za svůj způsob myšlení, za to, co prožívám, za své tělo, které možná neodpovídá ideálu krásy, ale výborně mi slouží. Vděčnost mě vede k životu v souladu se sebou samým a k hluboké radosti z toho, že jsem právě takový, jaký jsem.

Profesor Křivohlavý vyprávěl, jak navštívil jednoho profesora v Americe, který mu vyprávěl, že dal skupině lidí úkol, aby každý večer si udělali chvíli čas a napsali si, co ten den, který pomalu končil, prožili dobrého – co mohou považovat za “dar”. A co se ukázalo? Po třech týdnech se tito lidé začali měnit k lepšímu. Byli klidnější, radostnější a optimističtější. K druhým lidem se chovali laskavěji a uctivěji. Nejen to. Ukázalo se, že i druzí lidé se k nim chovali laskavěji a uctivěji. Když se naučili vidět to, co od druhých lidé dostávají “zadarmo” jako dar – i když šlo třeba jenom o pozdrav a úsměv – začali být i tvořivější nejen ve svém sdělování “darů” ve svém laskavém jednání s druhými lidmi. Když se to praktikovalo v rodinách, i tam se měnil duch rodiny. To jsou výsledky jeho pokusů.

Těžší bývá ohlédnout se s vděčností do minulosti. Když pohlédneme zpět na všechno, co se nám kdy stalo, snadno rozdělíme naše životy na věci, za které jsme vděční, a na zlé věci, na které by bylo lépe zapomenout. Ale s takto rozdělenou minulostí se nemůžeme svobodně pohnout k budoucnosti, neboť se spoustou věcí určených k zapomenutí do budoucnosti můžeme jen kulhat.

Pravá duchovní vděčnost podle Henri Nouwena objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo sem, a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení. Neznamená to, že všechno, co se v minulosti stalo, bylo dobré, ale taky to neznamená, že by se to zlé stalo mimo milující přítomnost Boha.

Je těžké přinášet celou svou minulost pod světlo vděčnosti. Je mnoho věcí, ze kterých máme pocit viny nebo studu, mnoho věcí, které si přejeme, aby se raději nikdy nestaly. Ale pokaždé, když máme odvahu se podívat na „to všechno“ tak, jak se na to dívá Bůh, naše vina a stud se stanou štěstím, protože nám přinesly hlubší poznání Boží milosti, silnější přesvědčení o Božím vedení a radikálnější závazek života ve službě Bohu.

Margaretě Powersové, se zdál jedné noci sen, jak kráčela po pobřeží s Ježíšem. Na temném nebi se promítaly obrazy z jejího života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny její, ty druhé patřily Ježíši. Když se jí zjevil poslední obraz, ohlédla se za sebe a zůstala stát v úžasu! Vidí, že nejednou v písku zůstávají jen jedny stopy a to právě v těch nejtěžších obdobích jejího života. Dlouho jí to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Ježíši: „Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života byly v písku jen jedny stopy. Nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“ On zašeptal: Nikdy jsem tě nenechal samotnou, ale jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z období, kdy jsi už nemohla jít a já jsem tě nesl.“

Jakmile budeme jednou vzpomínat na svou minulost s vděčností, budeme svobodně posláni do světa hlásat druhým dobré zprávy. Tak jako Petra neochromila jeho zapření, ale provždy odpuštěna, se stala novým zdrojem jeho víry, mohou se i naše nezdary a zrady změnit ve vděčnost a umožnit nám stát se posly naděje. Dobrořečme Bohu i lidem a naplní se Božím pokojem naše dny na zemi.

Amen

Použitá literatura:

Bible. Český ekumenický překlad. Praha, 1985

Grün, A.: Štěstí vděčnosti. Karmelitánské nakladatelství, 2005

Heidegger, M.: Bytí a čas. Praha: Oikoymenh, 2002

Křivohlavý, J.: O vděčnosti. Klobúky, září 2005

Nouwen , H.J.M.: Tady a teď. Zvon, Praha 1997

Opatrný A.: Nestačí prosit…www.pastorace.cz/Kazani/28-nedele-v-mezidobi-C-Nestaci-prosit.html

Powersová, M.: Stopy v písku. Motýl, 1993

Tydlitátová, O.:  Kázání – Žalm 103.  http://brno1.evangnet.cz/node/211

Vácha, M., Satoria, K.:  Život je sacra zajímavej. Cesta, 2013