Děti poznávaly Sokolov i samy sebe

Hana Kábrtová

Vítězný tým

Sokolov nese jako celá Evropa stopy předsudků, netolerance, nepřátelství a konfliktů mezi lidmi. Stejně poznamenaná jsou naše srdce a životy. Ježíš nás vede k jinému pohledu na druhé. Může nám pomoci, když kolem sebe přestaneme vidět cizince, ateisty, cikány, katolíky, jehovisty nebo socky a soustředíme se na člověka a jeho příběh. Takové téma měla křesťanská víkendová hra Sokolovská pečeť – Drama věků pro děti z celých západních Čech, která se konala od pátku 11.4. do neděle 13.4. v Sokolově. Uspořádal ji místní oddíl Agara skautského Klubu Pathfinder. Čtyři desítky dětí ve čtyřčlenných věkově i místně smíšených týmech nacházely podle mapy ve městě na různých místech historické osobnosti v dobových kostýmech, které jim vyprávěly svůj příběh. Z našich sokolovských dětí se na druhém místě umístili se svým týmem Věrka Krassová a Filip Vrbický a na třetím místě Tomáš Procházka. Ostatní přední místa získaly děti z Karlových Varů, Chebu, Plzně a Klatov.

Součástí víkendové hry byla také fotografická soutěž o nejlepší snímek z akce a města. První byla dvojice Filip Žák a Matěj Vích z Kraslic, druhý byl Dan Kovář z Chebu a třetí místo získala Agátka Dugová ze Sokolova (na snímku). Vítězové Filip a Matěj věnovali svoji výhru plyšového sokola Valerii Kováčové , která se léčí v sokolovské nemocnici a kterou všichni společně v sobotu odpoledne navštívili.

Výpravy z různých měst západních Čech a Klatov si také navzájem prezentovaly svá videa na téma Smíření, měly společnou dětskou bohoslužbu s hudbou, písněmi a slovem místního pastora Martina Lindtnera v modlitebně církve adventistů, navštívily rozhlednu Hard a večer sledovaly film s rasistickou tématikou a poté o něm diskutovaly. Jídlo od páteční večeře do nedělního oběda připravoval pro všechny děti i organizátory z řad dospělých a studentů kazatel Bohuslav Zámečník ze Sokolova. Kostýmy zapůjčilo Západočeské divadlo Cheb. S typicky sokolovskými cenami pro vítěze významně pomohlo Sokolovské infocentrum, nocleh poskytla ve své tělocvičně Střední škola živnostenská a krásné tematické diplomy vyrobila členka sboru v Sokolově Ivana Látalová.

Kašna se sokolníkem na Starém náměstí – Jsem sokolník Sebastian Wastl, zakladatel tohoto města. Byl jsem rytířem v Chebu v 11. století. S ostatními rytíři jsem se v roce 1095 vydal na dalekou křížovou výpravu křesťanů do Palestiny proti muslimům. Řekli nám, že musíme osvobodit svaté město Jeruzalém, kde byl ukřižován a vzkříšen Pán Ježíš. Křížové nebo křižácké výpravy, my jsme jim říkali kruciáty, byly vojenské výpravy, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Před zahájením výpravy jsme skládali slib a byli jsme označeni znamením kříže, které jsme si našívali na šaty. Proto nám říkali křižáci. Za účast na výpravě nám slíbili odpuštění našich hříchů. Jenže ve skutečnosti nám tou hroznou výpravou mnoho těžkých hříchů ještě přibylo. Dobývali jsme pokojná města a zabíjeli jejich obyvatele. Namluvili nám, že jsou to naši nepřátelé. Naším cílem bylo dobýt Svatou zemi a ovládnout místa posvátná pro křesťany, hlavně město Jeruzalém, z rukou muslimů. To se naší výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi jsme založili křižácké státy. Stálo to ale mnoho nevinné krve. Když jsem si na zpáteční cestě uvědomil, jak nesmyslné bylo toto krveprolití, rozhodl jsem se odejít od lidí do samoty lesů sem, na soutok Ohře a Svatavy. V Palestině jsem se od arabských muslimů naučil chovat a cvičit sokoly. Tak jsem to zkusil i tady. Pak sem začali přijíždět další rytíři a lovci, aby si tu pořídili sokoly a naučili se je cvičit. Postupně tu lidé začali i bydlet a pracovat. Německy se sokol řekne der Falke. Tak vzniklo Falkenau, dnes česky Sokolov. (Petr Procházka)

Sokolovský zámek – Jsem hrabě Jan Albín Šlik a na začátku 17. století jsem býval pánem na Sokolovsku a Loketsku. Toto byl náš zámek. My Šlikové jsme křesťané a rozhodli jsme se žít podle Kristova Božího slova v Bibli, ne podle lidských výmyslů papeže v Římě. Říkají nám proto protestanti. Nechtěli jsme, aby nám a našim poddaným vládl římský papež a jeho vojáci v naší zemi, a proto jsme s mým bratrem Jáchymem Albínem Šlikem, pánem na Karlovarsku a Jáchymovsku, a s mnoha dalšími českými šlechtici povstali proti jejich nadvládě. V roce 1618 jsme dobyli Pražský hrad a cizáckou vládu vyhodili z okna do hnoje. Říká se tomu pražská defenestrace. O rok později jsme zvolili nového českého krále Jindřicha Falckého. Jindřich Falcký byl také hostem na tomto našem zámku. Za další rok ale do země vtrhla křižácká vojska papeže. Střetli jsme se s nimi u Prahy na Bílé hoře a byli jsme poraženi. 27 protestantských českých pánů bylo uvězněno a o rok později je všechny popravili v Praze na Staroměstském náměstí. Dnes tam je na jejich památku v dlažbě 27 bílých křížů. Popravili i mého bratra Jáchyma. Mně i králi Jindřichovi se podařilo uprchnout k přátelům do protestantského Saska. Tento zámek pak obsadili Nostitzové, kteří násilím nutili obyvatele Sokolova a celého kraje k přijetí katolické víry, třeba tak, že jim do domu nastěhovali své vojáky a museli je živit a sloužit jim. Někteří lidé raději uprchli ze země. (Libor Maďa)

Monumentální reliéf Horníkův den na Hornickém domě – Jsem Helga Heinzová, vdova po horníkovi Kristiánu Heinzovi, kterého vidíte na tomto domě. Mého manžela a otce našich dětí zastřelili četníci při hornické stávce 6. dubna 1894. Manžel pracoval na dole Richard, který patřil bohatému uhlobaronovi Johannu Starckovi. Kristián chodil každý den před rozedněním přes 15 kilometrů pěšky do práce, tam těžce pracoval v dolu na uhlí od rána do večera, pak šel zase tu dálku zpět a přišel až za tmy domů. Přesto jsme často neměli ani na chleba pro naše děti. 6. dubna 1894, před ranním modlením oznámil naddůlní dolu Richard havířům, že jim uhlobaron Starck ještě snižuje mzdy „s ohledem na nutnou modernizaci těžby a pro malý odbyt uhlí“. To havíře pobouřilo. Skupina horkokrevných vnikla do kanceláří, rozbili okna, lítaly pohlavky a horníci odmítli fárat pod zem. Začala stávka. Přidali se i horníci v sousedním dole Vincenc. Okresní hejtman poslal na oba doly 18 četníků. Horníci se jich ale nelekli a ještě se každý den ke stávce přidávaly další a další doly. 21. už bylo stávkujících 4 500 osob. Horníci předložili požadavky: Žádali uzákonění osmihodinové pracovní doby a stanovení minimální mzdy 1 zlatý 70 krejcarů za směnu. Okresní hejtman vydal vyhlášku, ve které vyzval všechny stávkující k návratu do práce a hrozil všem, kteří neuposlechnou, vyhoštěním z okresu. Zakázal všechna shromažďování a demonstrace. Horníci ale vyšli manifestovat svou bídu pod okna okresního hejtmana. Šlo asi tisíc nejodvážnějších. Hejtman poslal četníky, kteří začali do horníků střílet. Tři horníci padli mrtví, mezi nimi můj Kristián. Zabili i osmnáctiletého Karla Gotzla. Sedm dalších havířů bylo zraněno. Ostatní utekli. Četníci nebyli potrestáni, ale povýšeni. (Střídavě Zuzka Chalupová (vlevo) a Gabča Hettnerová)

Památník obětem I. světové války u Krytého bazénu – Jsme dva obyčejní Sokolováci, Hans a Georg. V roce 1914 nám císařské úřady nařídily jít bojovat do první světové války. Bylo to strašné. Vůbec nevíme, proč jsme museli bojovat a proč tolik našich kamarádů muselo zemřít. První větová válka trvala od roku 1914 do roku 1918 a vyžádala si osm milionů lidských životů. Záminkou k tomu, aby náš císař vyhlásil válku Srbsku, byl atentát na jeho synovce Františka Ferdinanda d’Este. Zastřelil ho v srbském Sarajevu terorista Gavrilo Princip. Když Rakousko-Uhersko, ke kterému patřilo i Česko, vyhlásilo válku Srbsku, vstoupily do války i další země. Na stranu Srbska se přidaly Velká Británie, Francie, Rusko, Itálie, Rumunsko a Spojené státy, na naši stranu Německo, Turecko a Bulharsko. Pořád jsme byli v blátě zákopů, na které dopadaly dělostřelecké granáty. I naše děla střílela na vojáky na druhé straně fronty. Ani oni nevěděli, proč musí proti nám bojovat. Nakonec se naše císařství úplně vyčerpalo a Rakousko-Uhersko se rozpadlo. Když jsme se vrátili domů, zjistili jsme, že většina našich kamarádů je mrtvá nebo zmrzačená. Tohle je pomník padlým kamarádům z našeho sportovního oddílu Turnerů. Všude byl hlad. Mnoho Sokolováků zahynulo nejen na bojištích, ale i v zázemí. Lidé zesláblí nedostatkem potravin podléhali různým nemocem, hlavně epidemii španělské chřipky. Válka je strašná, zlá a nesmyslná. Až budete dospělí, nikdy nedopusťte žádnou další válku. (Filip Žák, Matěj Vích)

Pamětní deska na místě bývalé synagogy v Gorkého ulici – Jsem poslední rabín sokolovské židovské synagogy doktor Solomon Feuerstein. Přišel jsem do Sokolova z Polska. U synagogy, která stála na tomto místě, jsem byl ustanoven rabínem 24. srpna 1898. Lidé z místní židovské obce si mě zvolili jednomyslně. Říkali o mně, že jsem „vzorný moudrý a činný člověk“. Byl jsem také učitelem náboženství na středních školách v Kraslicích a Lokti, vyučoval jsem na národních a měšťanských školách v obvodu svého rabinátu. Bydlel jsem s manželkou Gertrudou a dětmi v dnešní ulici U divadla č. 20. Gertruda byla učitelka na této měšťanské škole naproti, dnes se jí říká centrálka. Zemřela nám na těžkou nemoc. Když mi bylo 69 let, v noci z 9. na 10. listopadu 1938, místní sokolovští nacisté, dnes se jim říká skinheadi, napadli naši krásnou synagogu, rozbili okna, dům polili benzinem a zapálili. Vznikl hrozný požár. Kopule chrámu se s hrozným rachotem zřítila v šest hodin ráno. Nacisté nenávidí židy a Romy. Připravení hasiči naschvál vůbec nezasáhli, chránili jen protější centrální školu. Uprchl jsem s ostatními židy z našeho sboru – synagogy ze Sokolova k přátelům do Prahy. Jenže nacisté ovládli o rok později i Prahu, všechny nás pozatýkali a odvezli do koncentračních táborů. Stejně dopadly i statisíce Romů, včetně těch ze Sokolova. Mně odvezli do tábora v Terezíně a potom do polské Treblinky, kde mne s miliony dalších židů zavraždili otravným plynem. Bylo to v roce 1942, když mi bylo 73 let. (Radim Hettner, Sára Bílá (vlevo))

Pamětní deska Theodoru Schwarzovi na tzv. Centrálce – Jsem Němec Theodor Schwarz. Narodil jsem se ve Falknově, dnešním Sokolově, křesťanským rodičům. Stejně vychovali i mě. Když se mnoho místních Němců přidalo k nacistům a pomáhali jim i proti této zemi, v které žili, my jsme se k nim nepřidali. Rozhodl jsem se naopak bránit svou zem před nacismem. Když mi bylo 18, to bylo v roce 1939, nacisté rozpoutali druhou světovou válku a obsadili i naše město. Uprchl jsem do Anglie, kde jsem se přidal k letcům československé 311. bombardovací peruti v Královském letectvu Velké Británie (RAF). Získal jsem tam hodnost seržanta – četaře a létal s bojovým letadlem na straně Spojenců proti nacismu rozpínajícímu se po celé Evropě. S posádkou našeho letadla jsme dělali hlavně noční nálety na továrny a nádraží obsazená nacisty, kde se vyráběly a dopravovaly nacistické zbraně. Podařilo se nám také potopit řadu nacistických válečných i zásobovacích lodí a dokonce i pět ponorek. U naší peruti zahynulo během války celkem 250 mužů. Jedním z nich jsem byl i já. Zemřel jsem za vaši svobodu 30. 8. 1943 ve věku 22 let. Můj hrob lze nalézt na československém oddělení vojenského hřbitova v Brookwoodu ve Velké Británii. Moje pamětní deska se nachází na této škole, kterou jsem jako žák navštěvoval. Němci museli po druhé světové válce opustit toto město i zemi, ne každý Němec byl ale nacista. (Štěpán Souček)

Pamětní kámen zajateckého koncentračního tábora na sídlišti Vítězná – Jsem Michail, pocházím z Ruska a za druhé světové války jsem upadl do německého zajetí. Po dlouhé strastiplné cestě jsem skončil jako vězeň v zajateckém táboře, který byl na těchto místech. Tábor zde byl zřízen z bývalých kasáren v roce 1941. Mne sem přivedli na začátku roku 1945. To, co jsem tu spatřil, byla hrůza. Bylo tu mnoho nemocných a nikdo jim nepomáhal. Umírali. Mrtvé naši věznitelé nestačili házet do hromadných hrobů a tak je vršili na hromady. Strašně páchli. Všichni jsme měli stále hlad a byla nám zima, protože jídlo i oblečení byly zcela nedostatečné. Byli jsme vyhublí na kost. Celkem zde zemřelo asi 2,5 tisíce mladých lidí. 7. května 1945 nás osvobodili vojáci americké armády. Když to tu viděli, udělalo se jim špatně. Když se jejich kapitán Richmond ptal německých radních Sokolova, tvrdili, že o žádném takovém táboře tady nevěděli. Richmond se držel za nos a volal: „Vždyť to bylo cítit v okruhu jedné míle!“ Druhý den přikázal kapitán shromáždit Němce, kteří popírali, že by o táboře věděli, a poručil jim: „Oblékněte těla mrtvých!“ Když je oblékli, naložili je na vozy a vezli přes město k vykopanému obrovskému hrobu pro stovky lidí. Představitel zajatců přikázal, aby všichni smekli, a Němci potom museli mrtvé řádně pohřbít. Kapitán Richmond byl rozezlen jejich prolhaností. Než těla zaházeli hlínou, museli jim přikrýt obličej. Jeden obličej vyčníval. Richmond přikázal klukovi z Hitlerjugend, aby svým kapesníkem obličej přikryl. K tomu, aby zvítězilo zlo, stačí, když lidé dělají, že o něm neví a nic proti němu nedělají. (Pavel Smolka)

Tržnice – bývalý lazaret – Jmenuji se Helga Tauferová, zdravotní sestra. Po druhé světové válce, kterou vyvolali naši politici a nakonec jsme ji prohráli, museli v roce 1945 všichni Němci v Sokolově včetně dětí nosit bílé pásky jako zrádci. Znamenalo to, že neměli žádná práva, jejich majetek si Češi mohli brát, na potkání byli někdy beztrestně biti, někteří i zabiti. Nakonec jsme byli z Česka vyhnáni do Německa. Řada vesnic kolem Sokolova úplně zanikla. V dnešní sokolovské tržnici byl lazaret plný zraněných navrátilců z války. Staraly jsme se o ně my místní německé ošetřovatelky. Nakonec jsme také musely se svými dětmi odejít z města i ze země, do neznáma. Z okresu Sokolov (dříve Falknov) se transporty vypravovaly nejdříve do Chebu a odtud do Německa. Bylo to v doprovodu amerických vojáků. Šlo celkem o 35 transportů, v nichž bylo celkem 6 tisíc dětí a 37 tisíc dospělých. Nejdříve nás soustředili ve sběrných táborech, pak byly na nádraží přistaveny nákladní vlaky s očíslovanými vagóny. Nastupovali jsme do vagonů vždy po čtyřiceti. S sebou jsme si mohli vzít jen 50 kg na osobu a nesmělo to být nic cenného. Domy, byty, nábytek a cennosti, všechno jsme museli opustit. Náš transport trval celý den, od 9. hodiny do 22. večer. Vlakem jsme potom odjeli, doprovázeni vojáky a zdravotníky, do Chebu a pak dál do bavorského Moosburgu. Tam na nás lidé hleděli nepřátelsky jako na vetřelce. Nastěhovali nás do jejich válkou poničených domů a bytů, do tělocvičny a do školy. Prázdné vagóny se vracely pro další Němce vyháněné z Česka. Nenávist, které většina z nás zpočátku také podlehla i my, nakonec takto hrozně dopadla i na nás a přišli jsme o všechno. (Věra Krassová)

Bývalé vyšetřovny StB u soudu – Jsem Tomáš Kábrt a v době komunismu jsem zde byl s přáteli mnohokrát u výslechu tajné Státní bezpečnosti a v „cele předběžného zadržení“. Důvod byl ten, že jsme si pořádali vlastní hudební koncerty, výstavy výtvarného umění, recitace poezie a vzdělávací diskusní večery, vydávali jsme vlastní časopisy, překlady knih zahraničních autorů nebo opisy knih českých autorů, kteří měli zakázáno vydávat své knihy. Hloupý komunistický režim a jeho tajná policie totiž považují inteligentní a svobodné chování lidí za nepřátelské, protože v komunismu všechno muselo patřit a o všem musela rozhodovat jediná politická strana – komunistická. Tato strana měla dokonce vlastní ozbrojenou armádu – tak zvané Lidové milice. Násilím si přivlastnila všechny školy, továrny, obchody, domy, pole, dokonce i všechny soudy, policii a armádu. Komunisté ukradli v této zemi úplně všechno, co šlo. A pak chtěli rozhodovat i o tom, co si lidé mají myslet, co mají číst nebo jakou mají nebo nemají poslouchat za hudbu. To samozřejmě není možné, takže neustále všechny jen špiclovali, šikanovali, stále vyhrožovali a lidé, kteří chtěli mít klid, se museli neustále přetvařovat. Ti, kteří takto žít nechtěli, museli často k výslechům a do vězení. Tak jsem na tom byl i já. Nakonec se lidé proto komunismu vzbouřili, hloupé komunisty svrhli, svá města, školy, domy a továrny si vzali zpět a rozhodují si o nich sami prostřednictvím svobodně voleného parlamentu a vlády. Policie a soudy už nesmí patřit žádné politické straně a mají jen spravedlivě pomáhat a chránit.

Pamětní deska americké armádě na Starém náměstí – Jsem Samuel Fuller, desátník 16. pluku 1. pěší divize Armády Spojených států (tak zvaná Velká červená jednička). Od roku 1941, kdy naše země vstoupila do druhé světové války, jsem s naší armádou prošel tažením v Africe, dobyli jsme Sicílii, účastnil jsem se invaze na francouzské pláži Omaha B a dostal se přes celou Francii a Německo 7. května 1945 až do Sokolova. Tady jsem zažil poslední chvíle války. Přišel náš důstojník a řekl: „Je tam koncentrační tábor a my nevíme, kdo hlídá uvnitř. SS?“ Byli jsme asi 800 až 900 yardů od tábora. Potřebovali jsme vědět, kdo tam na nás čeká s puškou. Boj byl krátký. Obsadili jsme tábor a pak jsme spatřili… hromady Rusů, všechny druhy zajatců… Mnoho mrtvých. Všechno jsem nafilmoval. Němci tomu říkali „Tábor smrti.“ Mrtvoly byly naskládány jako polena dříví do velkých výšek. Nikdy jsem nic podobného nespatřil. Náš kapitán Walker mi řekl: „Hej ty tam, ty máš kameru!“ Měl jsem od rodičů 16mm kameru Ball Hawell. Byla těžká a zacházelo se s ní obtížně. Filmů jsem měl, kolik jsem chtěl, obsadili jsme totiž v Německu továrnu Gevaert. Tisíce šestnáctimilimetrových filmů. Kapitán řekl: „Zítra budeš točit, bude tu ceremonie … Podepíše se kus papíru a skončí tahle válka!“ A tak jsem všechno natočil. Nad vchodem do tábora upevnili červenou hvězdu. Byl tam ruský generál, byl to lékař, chirurg. Prohlásil: „Tahle skupina bude pod naším dohledem, ostatní mohou odejít.“ Byla to skupina beznadějná. Samá tuberkulóza. Natočil jsem všechno. Byli jsme z toho nemocní A to byli mezi námi hoši otrlí, tvrdí, kteří prošli peklem Omaha Beach, ale dívat se nemohli. Nebýt mé kamery, sotva by dnes kdo uvěřil, že lidská bytost je schopna provádět tak děsné věci jiné lidské bytosti ..“ (Jiří Žák)

Sousoší Ježíš s učedníky v zahradě Getsemane u klášterního kostela – příběh Ježíše, který i v nejtěžší chvíli svého života myslí na své učedníky a vyzývá je k bdělosti před zlem – Evangelium podle Matouše 26, 36-45: Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.“ (Ondřej Novák, Kačka Pitoňáková (oba vlevo))