Sokolovský sbor se představuje…

Básník Jindra Svatoš:

Obracím se ke Zdroji

Čtyřicátník Jindra Svatoš je povoláním elektrikář. Miluje přírodu, do níž se vydává na toulky s fotoaparátem. S přítelkyní Petrou Cimbalovou taky rádi vaří a vymýšlejí recepty. Z prvního manželství má dvě dcery Soňu a Adélku. A píše básně.

Kde se v tobě vzala touha vyjadřovat se básněmi? 

Básně skládám od období, kdy jsem procházel rozvodem se svou ženou, posléze se to přeměnilo i na tak zvané pojednání. První básně vznikly kolem roku 2000. Byly plné hledání a otazníků, pojednání byla taková psychoanalýza a retrospektiva. Některá mě vedla k pozitivním zítřkům, kdy budu naslouchat své duši a nechám se jí vést k vnímavosti. Jedno takové pojednání se jmenuje Křišťálová studánka. Teprve v minulém roce se mé básně přeměnily na konkrétní vazbu k něčemu či někomu – ke Zdroji.

Kde nacházíš inspiraci, o čem jsou tvé básně?

Nejčastěji se ve vepsaných slovech objevují témata hledání – přírody, ženského elementu a duchovních vjemů. Jsou to pocity, jakási niterná vyjádření, která čas od času prostě vyvěrají jako pramen vody z nitra Země. V počátcích jsem je psal jen pro sebe, ale přes mé váhání se přeci jen dostaly i do světa mezi lidi. Odezva byla pozitivní, proto je nyní nabízím více k ´poslechu´.

Často se s foťákem touláš přírodou…  

Příroda je pro mě fascinujícím projevem zázračna, když sedím pod stromem s vyhlídkou do dálav, jsem uchvácený, zkrátka unesený. Všechno splývá do ticha, do nitra všeho daného. I když je Sokolov hornické město, je v jeho okolí přenádherná příroda a krásná zákoutí, kam se rád navracím. Posléze mě napadlo brát s sebou i fotoaparát k zachycení těch výjimečných okamžiků. Tyto krásné chvíle jsou znásobené přítomností mé milé Petry :-).

Pocházíš odtud?

Narodil jsem se v Sokolově, kde jsme s rodiči a mladším bratrem Radimem několik let žili. Základku jsem vychodil v Kraslicích, kam jsme se odstěhovali. Když mi bylo 15 let, rodiče se rozvedli a my se opět stěhovali, tentokrát ale do vzdáleného Ostravska.

Jak ses dostal k Bohu?

Boží volání jsem poprvé zažil a vnímal jako školák chodící parkem do základní školy. Bylo to, jako když najednou přestane existovat čas, jen přítomný okamžik a já se začal ptát. Jednoho dne mi to nedalo, tak jsem navštívil kraslický evangelický kostel. Ničemu ten hošík samozřejmě nerozuměl :-). Ale měl jsem nějaký zájem porozumět a rozklíčovat, kam mě to vede. A najednou jsem potkával lidi, kteří mluvili o evangeliu. Později mě oslovila Apoštolská církev v Havířově, kde je do dnešních let můj strýc Standa Galásek, který organizuje křesťanské trampské vandry. On byl ten, který mi vyprávěl a četl samé zajímavosti v mém dětství.

Ani adventisté pro tebe nebyli neznámí…

Po odstěhování na Moravu mě oslovil sbor adventistů u Petra Pimka v Orlové. Tam mě v roce 1990 také křtil. Měl ke mně otcovský vztah. Moc rád bych se s ním ještě v tomto pozemském životě setkal.

Už se nevídáte?

Jednoho dne se naše cesty rozdělily, byl jsem nucen vystoupit ze sboru a moje cesta šla dál. Bylo to ještě před vojnou. Po mém návratu na západ mé hledání a zakotvení úplně zmizelo, vše se odehrávalo tak zvaně na náhodu. Ty náhody mě ale stály spoustu problémů, neuskutečněných přání, odluky od nitra a mnoho pádů. Byla to doba života bez vnímání žití v souladu a harmonii. Nebyla zlá, ale nesoustředěná na vyšší princip. Víš, že všechno máš, ale něco ti schází. Připadá mi, že člověk na to přichází s věkem, ale to je jen obrazně řečeno. I v tento čas jsem hledající a třeba i zůstanu, než přijde On. Dodnes se za mnou táhne minulost, která mě tíží, a nedá mi volně dýchat. Rád bych to změnil, nemám ji vyřešenou a stydím se za ni. Doufám, že mě někdo nakopne, a stane se zázrak. I když… něco takového se mi právě děje, mám svojí milou Petru – tu skálu – :-), která se mnou sdílí vše, radosti i starosti. Vnímám ji také jako zázrak. Mimochodem, i ona se velmi ráda objevuje ve vašem sboru, jsme takoví návštěvníci, kteří se cítí jednou za čas u vás dobře, a tak to má být.

Kdy jsi našel odvahu se ke křesťanství vrátit?

Církev jsem navštívil po mnoha letech, dnes vidím věci jinak než ve dvaceti. Byl jsem křesťanský idealista, dnes by se řeklo radikál asi. Přesto ve mně zůstává jakási nostalgie, kdy jsem bezmezně věřil, že věřím :-). Tenkrát, třeba na vojně jsem zažíval neskutečné příběhy obrácení mých kamarádů, kdy přijímali Ježíše vyznáním, kdekoliv byla vhodná příležitost, u rybníka, na vlakovém nádraží, v parku, před kostelem a podobně.

Co tě přivedlo do sokolovského sboru?

Do vašeho sboru jsem se dostal jako slepý k houslím. Jednou jsem dostal odvahu se vydat na čumendu, tak jsem šel. Věděl jsem už o něm, ale odvahu přijít jsem získal až po spřátelení s hlavní trojkou –  Tomášem Kábrtem, Lubošem Králem a Jirkou Bauerem.

Jaké byly tvé první dojmy? A jak ho vnímáš nyní, coby častější host?

Dojem jsem měl veskrze pozitivní. Po rozkoukání jsem neváhal pozvat i svou partnerku Petru, která nyní také ráda přispívá svou přítomností a někdy i svými recepty či donáškou dobrot na společný prostřený stůl při sobotní bohoslužbě. Po dvaceti letech vnímám velký posun a změnu. Vyhovuje mi, že nejsem k ničemu přesvědčován a že je sbor nastavený jako místo setkávání, kde si každý odnese, co ho osloví. Moc se mi líbí pořádané akce jako koncerty, přednášky a podobně. Sbor v Sokolově stále vnímám jako místo setkávání, kde není nikdo odmítnut, ani do ničeho nucen. Připadá mi, že místní to nechávají při modlitbách na Něm, že On ví, jak oslovit srdce návštěvníků. Mám rád každé podněcující slovo, se kterým můžu na nějaký čas být, či z něho čerpat. Tak to cítím, a tak je to pro mě přirozené a dostačující. Dogmata odsouvám do ústraní. Dále, jak pravil můj první kazatel Petr Pimek z Orlové, je to o vztazích, mám v sokolovském sboru přátele a s dalšími se seznamuji. Jsem moc rád za službu Tomáše Kábrta, který inspiruje sbor kulturními akcemi, též si vážím Luboše Krále, pana Kudrfalce a dalších lidí, kteří tu sdílejí své duchovní zkušenosti a zážitky s ostatními – všemi těmi, kteří vědí a nebyli jmenovaní.

Vím, že máš dvě krásné dcery…

Z vojny jsem si přivezl dívku, se kterou jsem se také před dvaceti lety oženil. Manželství se nám sice rozpadlo, ale máme spolu devatenáctiletou Soničku a třináctiletou Adélku. Žijí se svou mámou tady v Sokolově, vídáme se. Obě dvě moc miluji.

Chceš čtenářům poslat nějaký vzkaz?

Skončím pojednáním „Křišťálová studánka“, které jsem zmínil na začátku rozhovoru. Křišťálová studánka je moje duše. Každý ji takovou má, pokud je ochoten ji vnímat. Takže: Kolikrát přemýšlím o věcech, na které se nedá sáhnout. Smysly jsou na to krátké, snad city by mohli otevřít? Pod rouškou tajemství je to, co hledám. Nerozumím, vím. Ale tuším. Čtu mezi řádky, to mnoho napoví. Věřím v duši. Duše se rodí čistá, pohleď na děti. Viděl jsi křišťálovou studánku? Nic před tebou neskryje, neutají. Může se stát, že utvoří se škraloup. Rychle, rychle se ho zbav, ať sluneční paprsek může zas prostoupit a duhu naděje vytvořit. V každém z nás je křišťál, jen ho objevit. Mnohdy je ukryt pod nánosy blát. Měj víru, měj sílu, měj se více rád. Jistě najdeš, cos kdy hledal, poslechni v tichu. Je jemný, je čistý, je svatý, je to Lásky hlas. Pomoz lidem, všichni mají studánku, mají ji však rádi? Musí průtok mít, jinak zapáchne a zkazí. Miluj, dej, co v sobě máš, tehdy se něco změní, a nebude to málo. Vždyť právě malé činy ve velké se změní.

Jindro, děkuji ti za milý rozhovor. Ivana Látalová

Jindra s Petrou v sokolovském sboru adventistů: