Sokolovský sbor se představuje…

Celý život zamilovaná Alena Zámečníková

„Manželka detektiva Colomba“ je velmi příjemná a laskavá dáma, která miluje Pána Boha a svého muže. S oběma se zná od dětství. Když se její rodiče hádali a prali, schovávala se jako dítě pod peřinu a modlila se k Bohu o pomoc. Ta přišla brzy. Pán Bůh jí poslal kamaráda, manžela, milence a ochránce v jedné osobě. Tou věrnou a oddanou manželkou je Alena Zámečníková, která sice mezi lidi i do sboru chodí jen zřídka, ale o to více všichni znají jejího muže, kazatele Bohuslava. Alenka s Bohoušem vyrůstají spolu od pískoviště, znají se ze sousedství od čtyř let. Jejich přátelství s léty přerostlo v lásku a sotva dosáhli plnoletosti, měli svatbu. Mají spolu dvě děti, Gabrielu a Libora, a dvě vnučky Štěpánku a Agátku. Libor je primář a zástupce přednosty Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Gábina pracuje jako vrchní sestra na patologickém oddělení Nemocnice Sokolov.

Alenko, dá se vydržet celý život s jedním mužem?

S takovým, jako je Bohouš, se to dá. Já ho mám pořád tak ráda! Vím, že má se mnou těžký život, snažím se mu ho ulehčit, ale nejde mi to. Hodně zapomínám, několikrát denně se ptám na stejné věci. Bez mého muže bych už nežila. Je hodně obětavý, a nejen pro mě, ale pro každého. Vždycky se těším, až přijde domů. Nejhezčí dny jsou pro mě ty, když nikam nejde, když jsme spolu. Povídáme si a mně je dobře. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se vdávala tak mladá, udělala bych to znovu.

Jak jste se seznámili? 

Alenka s bráchou Frantou

Naše rodina se přistěhovala do ulice, kde bydleli Zámečníkovi, když mi byly čtyři roky. Od té doby se známe. Když jsem pak v době dospívání uvěřila a rodiče mě vyhodili z domova, tak jsem dokonce u Zámečníků bydlela. Moji budoucí tchýni jsem považovala za svoji maminku. Takže jsme s Bohoušem vlastně i nevlastní sourozenci.

Proč tě rodiče vyhodili?

Alenčin táta

S nimi to bylo moc těžké. Táta František chodil často do hospody a vracel se domů opilý. Moje máma Marie ho pak nenechala na pokoji, a tak se hádali a prali. Byly to strašné chvíle. Hrozně jsme s o dva roky mladším bráchou Frantou trpěli. Když jsem pak po základní škole chtěla jít na zdravotní školu, tak mi to rodiče nedovolili. Musela jsem do učení.

Čím ses vyučila? 

Šičkou prádla. Školu jsem měla na dnešní sokolovské „centrálce“ a na praxi jsem jezdila do Kraslic. V roce 1965 jsem získala výuční list. Po škole jsem zůstala v kraslické Triole dál pracovat, ale ne dlouho. Nechtěli mi dát volnou sobotu a propustili mě. Bohoušova mamka Lotynka mi pomohla najít novou práci. Vzali mě v provozovně Textilany Aš, která byla v Sokolově na Starém náměstí. Ale dlouho jsem tam nebyla. Vdala jsem se a v roce 1967 se mi narodila Gábinka a tři roky po ní syn Libor. Do práce jsem znovu nastupovala, až když šla Gábinka do první třídy.

Vrátila ses nazpět do Textilany?

Ne, pracovala jsem v Kynšperku nad Ohří v panelárně, pak jsem chvíli uklízela na ředitelství HDB v Sokolově (Hnědouhelné doly a briketárny) a

Manželé Zámečníkovi s Alenkou a Liborem

téměř sedm let jsem dělala tak zvanou zavlíkačku v Tesle v Sokolově. Byla to taková mechanická práce s drátky. Pak jsme se přestěhovali do Prahy. Manžela církev povolala, aby dělal kazatele, a tak nastoupil do nástupní praxe do sboru na pražském Smíchově. Zde dělal také správce a já jsem tam uklízela a vařila pro studenty teologického semináře. Po roce a půl jsme se stěhovali do Plzně. Tam jsem si splnila svůj sen. Bůh to tak zařídil.

Pracovat ve zdravotnictví?

Ano. Udělala jsem si roční kurz ošetřovatelky a nastoupila jsem na internu v plzeňské Fakultní nemocnici. Byla jsem šťastná, že mám práci, kterou jsem si přála a na kterou mi rodiče nedovolili studovat. V Plzni jsme bydleli čtyři roky a pak jsme šli zase do Prahy. Zde jsem dělala ošetřovatelku na oddělení hematologie. Tam to bylo moc těžké. Hodně na tomto oddělení umírali lidé. Já se vždycky s některým z pacientů skamarádila a oni pak umřeli. Hrozně mi to vadilo a dnes si myslím, že se to i špatně podepsalo na mém psychickém zdraví. Šla jsem pak radši pryč a pracovala jsem na JIP na Urologické klinice, kde pracuje můj syn. Tam jsem byla do roku 2000, kdy jsem odešla do invalidního důchodu.

Co se stalo?

Nevím, nechtělo se mi spát a chtělo se mi pořád brečet. Myslela jsem stále, že mám rakovinu. I když vyšetření byla vždy negativní, vymyslela jsem vždycky novou verzi. Po pár dnech beze spánku jsem se psychicky zhroutila a musela jsem být hospitalizovaná v nemocnici. Pak jsem se ještě jednou pokusila o návrat do zaměstnání, ale nešlo to.

S vírou ses setkala poprvé nejspíš u Zámečníků?

Ne tak úplně. Už jako malá jsem sama chodila do kostela. Moc ráda jsem jezdila k babičce do Postoloprt, trávila jsem u ní celé prázdniny. Babička byla moc hodná a naučila mě modlitbu „Otčenáš“. Spolu jsme se staraly o jednu paní, které jsme chodily nakupovat, protože nikoho neměla. To, že je Bůh, jsem tušila vždycky. U Zámečníků jsem svoji víru prohloubila. Moje tchýně a mamka v jedné osobě byla kromě porodní báby také dobrou švadlenou. Chodila jsem k ní a učila se od ní. Ona mě pak zvala k nim v pátek na zahajování soboty, tak jsem k nim pravidelně chodila. V sobotu jsme jezdili do sboru adventistů v Karlových Varech, ale doma jsem to nesměla říct. Jezdila jsem tedy tajně.

Rodiče se ale dozvěděli, že chceš být pokřtěná?

Já jim to řekla a oni mě vyhodili na ulici. Nedali mi vůbec nic, i hodinky, které jsem od nich dostala, jsem musela vrátit. Hledala jsem, kam půjdu. Jedna paní od Svědků Jehovových mi nabídla možnost bydlet u ní. Bohouš to ale nedovolil. Sešla se u nich doma rodinná rada a rozhodli, že mě vezmou k sobě. Cítili, že mají na mé situaci svůj podíl.

A tys přijala?

Moc ráda. Tehdy ale byla církev jiná než dnes, bylo nemyslitelné, abych bydlela u Zámečníků, když jsem ještě nebyla vdaná s Bohoušem. Rodiče Bohouše se rozhodli vystrojit nám svatbu. Před svatbou měl i jeho bratr, který se zrovna vracel z vojny, tak se to oslavilo najednou. Měli jsme dvojitou svatbu. Tenkrát to bylo tak, že ve čtvrtek 23.6. jsme se brali na Městském úřadu na Březové, v pátek 24.6. jsme měli společný křest v Karlových Varech, v sobotu byla Večeře Páně a v neděli naše svatba ve sboru. Bohoušovi bylo 21.6. osmnáct, já jsem o necelý rok starší. K tomu všemu ještě dělal ve škole závěrečky.

Kdo vás křtil?  

Bratr Klouda. Křest jsme měli na přehradě Březová u Karlových Varů. Za svědky na svatbě nám šli Jiří Hempl a Jan Faraga.

Přišli tvoji rodiče na svatbu?

Přišli. Oni mi po čase odpustili a Bohouše měli rádi.

Jaký máš vztah s bratrem?

S Gábinkou a Liborem

Dnes dobrý, ale dlouhých 25 let jsme spolu nemluvili. Myslím, že viníkem byla máma, která nás rozeštvala pomluvami. Táta nám umřel v 67 letech na rakovinu. Byla jsem za ním v nemocnici předtím, než umřel. Myslel si, že jsem jeho manželka, a tak mi vyznával celý svůj život. Pochopila jsem, že měl mámu rád. Máma umřela, když jí bylo 72 let na leukémii.

Jak jste se usmířili?

Já jsem Frantovi napsala dopis a pak jsem čekala, jestli na něj odpoví. Popravdě jsem nedoufala, ale modlila jsem se za to. A on odpověděl. Od té doby se zase navštěvujeme a jsme v kontaktu.

Jak se cítíš dnes?

Je to různé. Někdy mám dny, kdy nemohu vidět žádné lidi, jindy je to lepší. Uvědomuju si, jak mě Pán Bůh mnohokrát chránil. Jednou, když se rodiče hádali, jsem dokonce chtěla vyskočit z okna, ale něco nebo někdo jako by mě držel a já to neudělala. Dnes žiju poměrně klidný život. Raduju se z toho, že se už nebude opakovat moje dětství. Mám krásné zkušenosti s Pánem Bohem. Hodně se modlím. Trápí mě, že onemocněla naše Gábinka. Pořád byla zdravá a najednou tak vážná nemoc. Ale důvěřuju Bohu, že o nás ví.

Před odchodem do Prahy

Máš nějaké koníčky?

Jsem už ve starobním důchodu a my se vrátili zase do našeho rodného kraje na Sokolovsku. Poslední Bohoušovo kazatelské místo bylo v Turnově. Kvůli lékům, které beru, hodně spím. Mám kromě psychických problémů ještě cukrovku.  Ráda jsem pletla ponožky, dnes ještě občas pletu šály. Sem tam si přečtu knihu, nebo se podívám na film. Mám ale problémy s pamětí. Když chci pak něco, co jsem přečetla, vyprávět Bohoušovi, tak už si nemůžu vzpomenout. Mám radost z vnuček. Již dospělá Štěpánka je hodně užitečnou pomocí pro její mamku, a když přijde nejmladší Agátka, tak je hned veseleji.

Máš nějakou kamarádku?

Kamarádím se s Jarkou Hendrychovou. Je o rok starší než já, navštěvujeme se.

Jak zdálky vnímáš sokolovský sbor?

Se Štěpánkou

Vnučka Agátka

Když dnes přijdu do sboru, tak většinu lidí už neznám. Já si sbor pamatuju jako takovou rodinu, kde jsme se všichni znali. Dnes je více otevřený veřejnosti, a to je dobře. Já ale nemám ráda hodně lidí pohromadě a také beru léky, po kterých se mi chce dopoledne spát, takže se tam vydávám jen opravdu výjimečně. Ale za všechny lidi se modlím.

Chtěla bys říct něco na závěr?

Jsem vděčná Bohu za mého muže, za moje děti, vnučky, i za obnovený vztah s bratrem. Během života se mi splnily moje sny, chtěla jsem například pracovat ve zdravotnictví, nebo bydlet v místech, kde nyní žiju. Přála bych si být více užitečná a nezatěžovat tolik Bohouše. Je mi líto, že má se mnou tolik práce. Ohromně si ho vážím a za nikoho na světě bych ho nevyměnila.

Děkuji za krásné odpoledne ve vaší společnosti, za upřímnost. Vidět lidi, kteří se mají rádi po tolika letech společného života, se jen tak někomu nepodaří. To se hned líp žije!

Hana Kábrtová