Sokolovský sbor se představuje…

Jerry Toja Jaroslav Toupal

„U Boha není nic nemožné”

Sokolovský rodák, věčný hledač, cestovatel, vtipálek a kamarád, to je  Jára Toupal. V současné době žije v Německu, kam odešel za prací. Přesto nezapomíná na své přátele, se kterými zůstává téměř nepřetržitě v kontaktu, a ve vzácných volných chvílích je navštěvuje, stejně jako sokolovský sbor adventistů, který zůstává nejbližší jeho srdci. Prožil složité dětství, především proto, že velmi brzy přišel o otce, který tragicky zemřel. Tato ztráta a touha po tátovi ho pronásleduje celý život. Žel není to jediná těžká ztráta v jeho životě. Vinou rozvodu přišel o možnost vychovávat svého vlastního syna Tomáše, který žije se svou matkou v Brně. Druhý velký vztah, který s přítelkyní Pavlou plánoval potvrdit svatbou, skončil také velmi smutně. Pavla zemřela na následky rakoviny, se kterou bojovala několik let. Přes všechny slzy ale Jára stále hledí na Pána Boha jako na svého Otce a Spasitele.

Járo, kdy ses narodil, kde a komu, máš sourozence? Kde jsou všichni teď?

Narodil jsem se mým rodičům Věře a Josefovi 4. října 1971 v Sokolově. Mám ještě o tři roky mladší sestru Ivetu. Maminka žije v současné době u ní v Chomutově, kde si užívá role babičky na plný úvazek. Otec již nežije. Před několika lety tragicky zemřel.

Kde jsi vyrůstal a chodil do školy? Jaký obor jsi studoval?

Co se týká mého dětství, prožíval jsem ho s rodiči tady v Sokolově a u mé babičky v Karlových Varech. Na základní školu jsem chodil na 1. „zédéešku” na ulici Pionýrů v Sokolově. Následně mě přivítala Střední zemědělská škola v Chebu, kde jsem v roce 1990 v oboru pěstitel maturoval.

Vím o tobě, že jsi vyzkoušel mnoho různých pracovních pozic…

Co se týká mé profesní „kariéry”, tak ta je poměrně pestrá a rozmanitá. Po maturitě jsem nějakou dobu žil a pracoval jako skladový disponent u firmy IndustrieElektrik v  Obermedlingenu na rozhraní Bavorska a Bádenska-Württemberska, kde jsem prožil svou první duchovní zkušenost s Pánem Bohem. Následně jsem si německý pracovní pobyt prodloužil praxí vychovatele a pečovatele o tělesně a mentálně postižené děti a mládež v jednom bavorském městečku nedaleko Norimberka. Tato práce mě ovlivnila natolik, že jsem po svém návratu do vlasti české (konkrétně do města mého srdce – Lokte) působil několik let jako učitel na základní škole v Sokolově. V tomto období jsem byl asi nejšťastnější a nejspokojenější. Měl jsem naplňující práci s dětmi, která mě moc bavila. Aktivně jsem se také podílel na činnosti ekologického hnutí Brontosaurus, psychologické školy individuálního růstu jednotlivce Český liberál a v neposlední řadě zažil nádherné okamžiky při křesťanské mezidenominační akci Pro Christ 93 s Billy Grahamem.

Jaká byla ta tvá duchovní zkušenost? Jak ses dostal k víře?

Celý svůj život jsem tušil, že nějaký bůh existuje. Nejprve jsem ho hledal v orientálních filozofiích- budhismu a taoismu. Následně v astrální projekci, meditaci a józe. Prošel jsem si spoustou křesťanských církví. Od katolické přes evangelickou, baptistickou, svědky Jehovovy, mormony a následně samozřejmě i adventisty sedmého dne. Mezi všemi mám do dnešního dne přátele. Rád se s nimi vídám a věřím navzdory rozdílům ve víře, že mnoho z nich jsou děti našeho Otce. Adventisté jsou mému myšlení nejbližší. Jsem v našem sokolovském sborečku dokonce pokřtěn. Dodnes na ten úžasný den vzpomínám. Bylo to něco úžasného a neopakovatelného. S velkou většinou myšlenek souhlasím. Jsou však některé věci, na které se dívám jinak. Díky tomu již také nejsem členem sboru jako takového. I když srdcem a myslí jsem v něm „členem” stále.

Jakou práci děláš teď, kde žiješ?

V současné době žiji v jedné malé vesničce v Bavorsku. Mám možnost bydlet u dvou skvělých starších manželů. Jsou pro mě jako babička a dědeček a já pro ně vnuk. Pracuji u nadnárodní společnosti vyrábějící nerezové komponenty pro zpracovatelský průmysl. Mou pracovní náplní je skladová logistika.

Co ty a láska?

V roce 1996 jsem se oženil s Ludmilou z Brna. Žel tato volba nebyla šťastná. Byly mezi námi velké rozdíly. Já byl liberální křesťan z českého západu, maloměsta, a nezávislý na rodičích. Exmanželka ortodoxního smýšlení, zcela závislá na rodičích, z velkoměstského Brna. Zpočátku jsme si mysleli, že nás tyto rozdíly obohacují a ne rozdělují. Opak byl ale pravdou. Situace se stále zhoršovala. Snažili jsme se spolu komunikovat a hledat řešení. V té době se nám dokonce narodil syn Tomáš. Doufali jsme, že narození malého bude impulsem pro náš nový začátek, ale skončilo to přesně naopak velmi nepříjemným rozvodem. Se synem se nemám možnost vídat a nemám o něm ani žádné zprávy.

Zamiloval ses potom ještě?

V době mého manželství se zásadně změnila má profesní dráha. Zcela mě pohltil svět obchodních řetězců, manažerské pozice – Makro, Hornbach, OBI, Ahold Hypernova, ČEZ, znovu Makro. Bylo to jako na horské dráze. Najednou jsem měl vliv, postavení a peníze. A žádný čas na Pána Boha a na lidi okolo sebe. Od rána do večera jsem byl v práci a neměl jsem žádný soukromý život. Přesto jsem v té době poznal svou novou přítelkyni a životní partnerku Pavlu. Byla z Moravy, resp. ze Slezska. Znali jsme se vlastně již dříve z mého předchozího zaměstnání, z brněnského Hornbachu. Pavlínka se přestěhovala za mnou do Lokte. Následně jsme se stěhovali do Karlových Varů a Sokolova. Byla pravým opakem mého předchozího vztahu, veselá, komunikativní a pozitivní. Prožívali jsme spolu krásné chvíle. Plánovali další společný život, dokonce i manželství… A to už jsem se nechtěl nikdy ženit! Jenže nic netrvá věčně. Zasáhla nás tvrdá životní rána. Pavlínka dostala rakovinu. Statečně bojovala a já jí pomáhal, jak jsem jen mohl. Ale v červenci 2011 tento svět opustila…

To muselo být moc těžké, co jsi prožíval?

Velmi mě to zasáhlo. Neměl jsem chuť žít. Nic najednou v životě nemělo smysl. Bůh byl hrozně daleko.  Nevěděl jsem, co dělat. Hledal jsem odpovědi v Bibli i u blízkých přátel. Nic ale nepomáhalo. Vše bylo takové formální, strojené a umělé. Východisko jsem hledal v práci, alkoholu a tabáku. Myslel jsem, že třeba zapomenu, anebo se něco stane a najednou to bude lepší. Ale dlouho nebylo.

Co teď, cítíš Pána Boha zase blíž?

Ano. Vím, že jiné cesty pro mě není. To, co jsem s Pánem prožil za zkušenosti, ve mně již navždy zůstane. Snažím se budovat si s Bohem pevný a trvalý vztah. Někdy mám problém chápat našeho Pána jako Otce. Celý život totiž hledám mužský vzor. Můj biologický otec jím pro mě nebyl. Dlouho jsem tedy neměl praktickou zkušenost s tím, jak správný otec vypadá a jedná. Během svého života jsem ale potkal několik lidí, kteří se pro mě pozemským vzorem otce stali. To mi následně pomohlo i pomáhá ve vztahu k našemu nebeskému Otci. Toužím po jeho přátelství a lásce, ale jsem teprve na začátku cesty. Pána poznávám nejen z každodenního čtení Bible, ale i z jeho úžasného stvořitelského díla – přírody. O Pánu Bohu jsem slyšel hodně od jiných lidí. Přečetl o něm spoustu knih a viděl množství filmů. Je to všechno moc zajímavé a poučné, ale nenahradí to každodenní praktickou osobní zkušenost „chození s Bohem.” Díky tomu se také pomalu oprošťuji od zaběhlých představ a stereotypů o křesťanském životě. Snažím se dávat k dispozici Bohu, aby na mě pracoval. Vím, že to nemá se mnou jednoduché a čeká nás ještě dlouhá cesta. Pevně ale věřím, že Boží milostí a láskou se to podaří.

Pověz o mamince – je stále věřící, chodí do sboru?

Moje maminka chodila do sokolovského sboru také moc ráda. Vždy odcházela povzbuzena na duchu i duši. Nyní je u dcery v Chomutově a do Sokolova to má daleko. Často ale ráda vzpomíná. Maminka je u nás také pokřtěná. Škoda, že v Chomutově žádný sbor není. Myslím, že by jí sborové společenství určitě pomohlo. Je úžasně obětavá a ráda druhým pomáhá. Bibli ale čte a je s Pánem Bohem v kontaktu přes modlitby. Moc ráda poslouchá křesťanská kázání v Českém rozhlase a z internetových stránek kazatelku Joyce Meyer.

Jak vnímáš sokolovský sbor, v čem je jiný oproti sborům jinde, v Německu…

V sokolovském sboru je spousta lidí, bratrů a sester, kterých si nesmírně vážím a mám je rád. Nevím, kým začít. Ale to je vlastně jedno. Na pořadí nezáleží – Jirka Bauer, Tomáš Hroch Kábrt, Honza Fišer, Ivan Kudrfalec, Petr Chajda Procházka, Petr Pánčus Pánek, Luboš Král, Petr Bauer, Štefan Duga, Jirka Novák, Bohouš Zámečník, Ivana Kudrfalců, Hanka Krausů a Kábrtů, Heduš Bauerů, Alena Nováků, Irena Pánků, Anička Dugů, bráchové a celá rodina Jaworkových… – stejně bych za chvíli vyjmenoval všechny. Každý z nich je pro mě příkladem a vzorem v některém z životních postojů a velkou inspirací.

Prošel jsem hodně adventistických sborů. Někde byla hezká kázání, někde dobré jídlo…, ale sokolovský sbor je jiný. Cítím se zde dobře. Sbor žije a roste. Byl jsem také v několika sborech v Německu. Jsou moderní, luxusní, ale lidsky studené. Sokolovský sboreček má srdce. Člověk je zde vítán. Je to pro mě takové malé nebe na zemi.

Járo, co bys chtěl, máš nějaké přání?

Celý život hledám svou cestu, své místo na zemi i v životě. Někdy si připadám jako apoštolové z knihy Skutků. Ti hlásali poselství o naději lidem různého smýšlení v rozmanitém prostředí. I já jsem měl možnost poznat spoustu lidí na různých místech. Apoštolové svou cestu nalezli. Věřím, že ji naleznu i já.

Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda i život…” Ježíš je i pro mě tou cestou, pravdou a životem. Přeji si, abych Mu mohl jednou poděkovat tváří tvář za vše, co pro mě udělal a dělá. Jedině v něm je totiž má naděje a jistota. S Boží pomocí se mohu stát jiným, lepším člověkem. Nežít jen pro sebe, ale i pro lidi okolo a nalézt tak opravdový smysl života.

„Amen, přijď Pane Ježíši!” (Zjevení 22:20)

Děkuji ti za milý a otevřený rozhovor, Jaroušku, ať ti Pán Bůh žehná. Ivana Látalová

Další fotografie z alba: