Sokolovský sbor se představuje…

Diamantová Helena Bartošová:

Bůh slyší naše modlitby

 Své životní jubileum oslavila v létě dlouholetá členka sokolovského sboru Helena Bartošová. Helenka pochází z Partizánské Ľupči u Liptovského Mikuláše na Slovensku a do Čech ji přivedla jednak její sestra Miluška, ale především pak láska. V Sokolově potkala při návštěvě sestry o prázdninách svého muže Mirka, když jí bylo pouhých 16 let. Jejich seznámení bylo osudové, protože se už z prázdnin domů nevrátila, ačkoli její maminka tuto ztrátu těžce nesla. Po třech letech měla Helenka svatbu a narodili se jim s manželem tři synové, Miroslav, Lubomír a Antonín.  Již jako vdaná se paradoxně díky svému nevěřícímu muži setkala s adventisty, kteří jí pomohli poznat Boha jako svého přítele a milujícího Otce. Helenka miluje svoji rodinu a všichni milují zase ji. Přesto se těžce srovnává s tím, že nikdo z rodiny s ní nesdílí lásku k Bohu. Je vděčná za každý náznak jejich zájmu v tomto směru a přála by si mít jednou všechny v Božím království.

Helenko, jak velkou máš rodinu?

Mám tři syny. Nejstaršímu, Mirkovi, je 59 let, prostřednímu, Lubomírovi, je 56 let a nejmladšímu, Toníkovi, je 55 let. Pak mám 4 vnoučata, Anitku a Marka od Mirka, Michalku od Luboše a Kačenku od Toníka. Anitka má syna Leonka a Marek má syna Adámka a dceru Anabelku, takže mám už i tři pravnoučata. Do mé rodiny samozřejmě patří i naše snachy, Janička a Jarmilka. Mirek je rozvedený. Rádi se všichni scházíme.

Bydlí všichni ve tvém okolí?

Synové ano. Vnučka Anitka bydlí nedaleko v Karlových Varech a Michalka v Praze. Nejdál žije vnuk Marek v Brně. Kateřinka studuje vysokou školu, tak také doma moc není. Ze všech mám ale velkou radost. Jsem vděčná Bohu, že mi dal do života tak hodné a laskavé lidi. Nehádáme se, držíme všichni pohromadě. Takové naše setkávací místo je rodinná chata na Stříbrné.

Nelitovala jsi nikdy, že ses nevrátila za maminkou na Slovensko?

Je to zvláštní, ale opravdu nelitovala. Měla jsem hezké dětství, bylo mi doma dobře, ale v Sokolově jsem nechala své srdce. Maminka chodila každý den k vlaku, plakala a čekala, že se vrátím. Dokonce pro mě přijela a přemlouvala, abych jela domů. Ale nešlo to. Byla jsem zamilovaná a nechtěla jsem od svého milého nikam odjet.

Jak jsi poznala svého muže?

Sestra Miluška mě pozvala na prázdniny ke své rodině. Bydlela v Sokolově, kam se odstěhovala se svým manželem, který pracoval jako strojvedoucí ve Strakonicích a byl přeložen do Sokolova. Přijela si pro mě a domů už mě nepustila. Přála si, abych u ní zůstala. Moje rozhodování umocnil můj vznikající vztah s Mirkem. Mirek chodil kolem domu v tehdejší Leninově ulici, dnes U Divadla, kde jsme bydleli. Koukala jsem z okna, jak se schází mladí lidé v klubovně Svazu mládeže na rohu ulice. Mě tam nikdy nepustili, měli o mě strach. Mirka jsem si nevšimla, dozvěděla jsem se až později, že si mě ale všiml on v tom okně.

Kdy jste se tedy poprvé setkali?

Byla jsem jednou ve městě s kamarádkami a Mirek tehdy jako voják k nám přišel, protože se s kamarádkami znal. Když jsem se loučila, že půjdu domů, nabídl se, že mě doprovodí. Cestou mě zničehonic vzal kolem krku a políbil. „Sprosťák jeden,“ říkala jsem si tehdy a šla uraženě domů. Pak jsem ho ale jakoby náhodou pořád potkávala. Po nějaké době mě pozval na rande do Karlových Varů, kde sloužil na vojně. A já jela. Od té doby jsme pak spolu chodili.

Kdy jste měli svatbu?

Vzali jsme se po tříleté známosti, bylo mi devatenáct let. Loni jsme s manželem měli diamantovou svatbu, jsme spolu již 61 let. Svatbu jsme měli v Sokolově na Národním výboru a také v kostele. Moje rodina byla věřící, já byla pokřtěná katolička.

Kdo přijel z tvé rodiny na svatbu?

Maminka a sestra Anička. Tatínek měl velké hospodářství a pořád pracoval, nemohl nikam jezdit. Kromě zmiňovaných sester Milušky a Aničky jsem měla ještě tři bratry – Jána, Jozefa a Milana. Milušku a Jána měla maminka z prvního manželství. Dnes žijí kromě Jozefa pouze moji vlastní sourozenci, já z nich byla nejstarší. Anička bydlí v Liptovském Mikuláši a Milan v Ružomberku. Po svatbě jsme bydleli nejdřív u Mirkových rodičů v Dolním Rychnově a pak v Sokolově. V tomto bytě na náměstí Budovatelů bydlíme již 47 let.

Jak jsi to měla se školou?

Základní školu jsem vychodila v obci Bešeňová u Ružomberka. Bavila mě hodně matematika, snad proto jsem celý život pracovala jako pokladní a také ve sboru jsem se mnoho let starala o peníze.  Maminka chtěla, abych se stala švadlenou, měla pro mě už i místo, ale to přišly ty osudné prázdniny. Učila jsem se v Sokolově a potom v Karlových Varech u Bati a vyučila se obchodní příručí. Dnes by se řeklo prodavačkou.

Jaké bylo tvoje první zaměstnání?

Nastoupila jsem jako pokladní v prodejně obuvi Baťa na Starém náměstí v Sokolově, kde jsem pracovala do roku 1953. Pak jsem šla na mateřskou a do práce se nevrátila až do roku 1968. Byla jsem doma a starala se o děti a domácnost. Manžel pracoval jako mechanik na dráze a také se angažoval jako funkcionář v boxu a vzpírání a často nebyl doma. Musela jsem se o všechno doma starat hlavně sama. V této době jsem jezdila i na tábory jako vedoucí nebo pracovala jako dobrovolná sestra u Červeného kříže. K Baťovi jsem se vrátila v roce 1968, když si pro mě přišli, že mě potřebují. Souhlasila jsem s podmínkou, že budu pracovat jen čtyřhodinovou pracovní dobu. Zůstala jsem tak až do důchodu a ještě tři roky navrch.

Helenka v práci – druhá zleva

Co víra a Bůh ve tvém životě? 

Já i manžel jsme byli katolíci, proto jsme měli i svatbu v kostele. Já ale na rozdíl od něj věřím opravdově. V Boha jsme doma na Slovensku věřili, maminka se často modlila. Vychovávala nás a vedla k Bohu. Chodila jsem na náboženství a každou neděli do kostela. Tatínek býval doma, pořád se musel starat o naše hospodářství. Ráda vzpomínám třeba na Vánoce. Všechno bylo doma jiné, voňavé, hezké a samé dobroty. V kostele se mi ale nelíbila zpověď. Farář kladl tolik otázek, nebylo mi to vůbec příjemné. Po svatbě jsem se ale Boha vzdala, protože manžel mi řekl, že Bůh není. Ale v srdci mi zůstala po něm touha. Bez Boha bylo takové prázdno.

Jak do tvého života Bůh znovu vstoupil?

V našem domě bydlela paní, která chodila k Svědkům Jehovovým. Chodila si k nám půjčovat peníze a říkala mi, že by byla škoda, abych zahynula. Přemýšlela jsem o tom a manžel dostal strach, že se dám také k „jehovistům“, a tak k nám pozval adventisty. Mirek totiž za svobodna pracoval jako mistr v truhlárně a tam se seznámil s adventistou Karlem Lippertem (nevlastní bratr Bohouše Zámečníka). Manželka Karla Věrka mi tedy nosila do obchodu adventistický časopis Znamení doby, já ho ale ani moc nečetla. Spřátelily jsme se a já jednou přijala pozvání na bohoslužbu do sboru, který byl tehdy u řeky. Byla Večeře Páně a mě celý program velmi zaujal. Začala jsem do sboru chodit, i když ne úplně vždycky. Nejvíc se mi líbila sobotní škola, kde jsem vlastně poznala nádherné poselství Bible.

Kdy ses rozhodla vstoupit do církve adventistů?

Po třech letech chození do sboru jsem požádala bratry Činčalu a Bajusze, aby mě připravili ke křtu. Rok a půl jsem hlavně s bratrem Bajuszem studovala Bibli a v roce 1976 se nakonec nechala pokřtít ve sboru v Karlových Varech. Křtil mě bratr Kvintus.

Co na to říkal manžel?

Nesl to špatně. On je takový společenský člověk, měl radši povrchní zábavu. Byl smířen s tím, že do sboru chodím, ale nechtěl, abych se stala členkou církve. Já se před křtem modlila Davidův 51. žalm a doufala, že mi odpustí. Nešlo to jinak, Bůh naplnil mé srdce. Po křtu jsem přijela se spoustou květin domů a bála se, co bude. Manžel na mě nepromluvil ani slovo, nenadával a přijal moje rozhodnutí. Dodnes se kvůli víře někdy trochu hádáme, ale on ví, že Bůh je u mě na prvním místě.  Nenechám si ho už nikým a ničím vzít. Mirek je moc hodný, občas se mnou navštívil bohoslužby a pomáhal také při stavbě nové modlitebny adventistů v Sokolově. Za manžela i celou rodinu se modlím, mám je moc ráda a přeju si, aby se Bůh také dotkl jejich srdcí.

Na osmdesát let vypadáš moc dobře, jak jsi na tom se zdravím?

Mně se zdá, že jsem za poslední dva roky hodně zestárla. Mám spoustu zdravotních potíží, ale Bůh je stále se mnou. Dva roky jsem se dokonce léčila s leukémií krve a zachránil mě. Asi patnáct let mám anginu pectoris, tak musím být na sebe opatrná. Před nedávnem jsem měla vysoké horečky a bála se, že budu muset do nemocnice. Modlila jsem se a Pán Bůh mě uzdravil. Mám dobré lékaře, všichni jsou ke mně hodní a starostliví. Mám dobré rodinné zázemí. Prožila jsem a stále prožívám ve svém životě velká požehnání. Jsem vděčná Bohu, že jsme pořád s manželem spolu. Ženy v mém věku jsou často vdovy, ale já mám stále svého muže. Nechodila jsem mnoho let do práce, ale bídu jsme nikdy neměli. Navzdory chatrnému zdraví cítím ve svém životě Boží přítomnost.

Chtěla bys říct něco na závěr?

Chtěla bych říct všem, že Pán Bůh slyší naše modlitby, naše prosby.

 Děkuji za rozhovor a výborné pohoštění. Bylo mi u vás velmi příjemně. Hana Kábrtová

Poděkování manželce

Rád bych touto cestou poděkoval mé milované manželce Helence za to, že má se mnou takovou trpělivost, vzorně vychovala naše děti, celý život se dokonale stará o naši domácnost a pomáhá i sousedům a lidem v našem okolí. I když jí některé věci z mé strany přišly líto, pokorně vše nesla a přemáhala svou laskavostí. Náš celoživotní krásný vztah je její zásluha.

Miroslav Bartoš

Galerie fotografií z rodinného alba zde: Helenka Bartošová