Sokolovský sbor se představuje

Ivana Látalová

Horlivá Miluška Malíková:

K adventistům mě přivedl Bůh

Zčistajasna se jednou Miluška Malíková z Černého Mlýna objevila na bohoslužbě sokolovského sboru adventistů. Byla plná otázek, dychtivosti a touhy poznávat Boha. Seznámila se zde s kazatelem v důchodu Pavlem Hološem a společně začali číst Bibli a pronikat do její hloubky. Její život se obrátil na ruby, a tak jako se zapálením pracovala jako obchodní zástupkyně různých firem, pustila se do hlásání dobré zprávy o naději v Kristu ve svém okolí. Rodiče Milušky pocházeli z Ukrajiny a ona sama nemůže svůj původ zapřít. Je velmi energická, temperamentní, živelná bytost, kterou nelze přehlédnout. Třikrát se vdala a narodily se jí tři děti, Venda, Lukášek a se současným manželem Petrem mají čtyřletou Lucinku. Společně s nimi vychovávala i Ivetku, kterou si v jejích patnácti letech vzala do péče. Také se starala s babičkou o syna svého přítele Martina až do jeho zletilosti. Dům, ve kterém žije, je místem, kam se všichni rádi vrací. Dveře jsou stále pro každého otevřené. Miluška má velké srdce, je pohostinná, ráda vaří a miluje společenství lidí.

Miluško, co Tě přivedlo k adventistům?

Byla to souhra zvláštních událostí. Pracovala jsem u firmy Nuskin a prodávala lidem kosmetiku. Vydělávala jsem slušné peníze a dařilo se mi dobře. Firma byla také zaměřena na zdravou výživu a připravila pro nás seminář o genetice. Byla jsem silná kuřačka a nikdy jsem se nezajímala o to, jak cigarety působí na moje zdraví. Tehdy se mě ale ten výklad nějak dotkl a já začala přemýšlet o tom, jak si kouřením ničím tělo. O přestávce jsem si šla ale jako obvykle hned zakouřit. Přišla ke mně kolegyně a ptala se, jak je možné, že kouřím, když věřím v Boha. Říkala mi, že neumím-li sama přestat, tak to mám svěřit Bohu, že mi pomůže. Mně kouření moc chutnalo a neuměla jsem si představit, že bych s ním mohla skončit. Kolegyni jsem ale poslechla. Řekla jsem Pánu Bohu, že kouřím ráda a s chutí a že budu ráda, když mě toho zlozvyku zbaví, ale že já v tom aktivní určitě nebudu, že to prostě nedokážu. A dala jsem mu i termín. Bylo 12. dubna a já Bohu navrhla lhůtu do konce měsíce. A kouřila jsem dál.

Syn Lukáš

A jak to dopadlo?
Když bylo posledního dubna, tak jsem jela na Březovou na pálení čarodějnic. O půlnoci jsme přijeli domů a šli jsme ještě k sousedům na oheň. Vykouřila jsem všechny cigarety, co jsem měla. Když jsem pak ráno vstávala, tak jsem byla taková „přehulená“. Neměla jsem na cigaretu žádnou chuť. Jenže já ji neměla ani další dny! Po čtyřech dnech přijel syn a lákal mě do mé kuřárny, kterou jsem si nechala udělat v baráku, a já si teprve uvědomila, že už tak dlouho nekouřím. Řekla jsem mu: „Lukášku, já jsem požádala Pána Boha o pomoc a já nemám chuť kouřit.“ Byl to pro všechny šok. Dneska jsou to dva roky a já stále ještě nemám chuť.

A jak tento zázrak souvisí s adventisty?
Po této události jsem měla pocit, že ke mně Pán Bůh hovoří. Nevěděla jsem, co mi říká, nerozuměla jsem mu, neznala jsem ho, a tak jsem doma hledala Bibli. Našla jsem tři staré zaprášené Bible a dala se do čtení. Tři týdny jsem seděla a četla celé dny Bibli. Silně se mě dotýkaly především dvě věci. Tou první bylo to, že jsem se dozvěděla, že mrtví nejsou v nebi nebo pekle, ale že po smrti „spí a nevědí nic“ a čekají na vzkříšení. Byla jsem z toho úplně vedle. Já věřila, že mě můj táta hlídá celé roky z nebe (byl již po smrti), a najednou jsem četla něco jiného. A pak ten sedmý den. Myslela jsem, že sedmý den je neděle, a tak mi nešlo do hlavy, proč Ježíš a jeho učedníci chodili do shromáždění v sobotu. Můj manžel tehdy přišel z práce a divil se, čím se zabývám. Vysvětlil mi, že neděle je první den v týdnu a že některé země to tak v kalendáři mají. Toužila jsem tomu porozumět, a tak jsem se jela vyptávat.

Manželé Leknerovi

Slyšela jsi do té doby někdy o církvi adventistů sedmého dne?
Právě že vůbec ne. Nevěděla jsem o žádné církvi, která má sobotu jako den odpočinku. Jela jsem k Leknerům do Citic, kteří byli věřící. Znala jsem se s nimi díky svému sousedu Milanu Lehečkovi, který mi vyprávěl o Pánu Bohu a přivedl mě k nim. Já jsem u Leknerových poprvé přijala Ježíše, jezdila jsem s nimi na evangelizační akce a přiváděla jsem druhé lidi také k Bohu. Ale všechno bylo jiné než dnes. Tehdy jsem se neptala, co Bůh žádá po mně. Skutečný vztah s Bohem prožívám až tyto poslední dva roky.

Vysvětlili ti sobotu?

Pavel Hološ

Nebyla jsem spokojená s jejich odpověďmi, jsou baptisté a do kostela chodili v neděli. Vypravila jsem se tedy rovnou k evangelickému faráři Pavlu Knorkovi. Ani on mi nedokázal vysvětlit, proč se v této věci nedrží toho, co je v Bibli. Pochopila jsem, že neděle je nějaká tradice, ale já nechtěla tradici, já chtěla jít ke zdroji, k Bibli. Seděla jsem doma, zmatená a bezradná. Na internetu jsem si pak přečetla, jak se v minulosti stalo, že církve vyměnily sobotu za neděli, a že existuje církev adventistů sedmého dne, která uznává desatero přikázání včetně biblické soboty. Zajásala jsem a rozhodla se je najít. Kontakt byl na stránkách na chebský sbor, a tak jsem se do něj v sobotu ráno vydala se svojí kamarádkou Kájinou. Cestou mi ale řekla, že adventisté jsou i v Sokolově, tak jsme jely nakonec rovnou do Sokolova.

Rodiče Milušky

Jak na tebe sbor zapůsobil?
Já byla šťastná, protože se tam říkalo to, co jsem četla v Bibli. Ujal se mě Pavel Hološ a o sobotě jsme si četli i v Kralické Bibli. Pak jsem se dozvěděla, že vaše církev také neučí o nesmrtelnosti duše, ale stejně jako já je z Bible přesvědčena o tom, že mrtví spí a nevědí nic. Vím, že mě k vám přivedl Bůh. Největší paradox je v tom, že jsem před rokem zjistila, že moje rodina z maminčiny strany jsou adventisté. Na Ukrajině se jim říká subotniky. Já si to nikdy nespojila. I moje maminka byla adventistka!

A to jste se doma o těchto věcech nebavili?
Já věděla, že maminka věří v Boha. Vedla mě také k němu. Ale nikdy jsme neprobíraly žádné věroučné věci. Učila mě mít ráda lidi, chovat se slušně a chtěla, abych věděla, že mě má Pán Bůh rád. K ničemu mě nikdy nenutila.

Z tvých odpovědí jsem pochopila, že tvoji rodiče již nežijí. Kdy zemřeli?
Moji rodiče mě měli až dlouho. Tátovi bylo padesát let a mamince čtyřicet dva. Maminka, jmenovala se Marie, byla hodně nemocná se srdcem, přechodila na Ukrajině zápal plic, a tak nějak se to s ní pořád táhlo. Zemřela, když mi bylo patnáct. Táta se dožil skoro osmdesátky, jmenoval se Vasil Tudoší.

Máš nějaké sourozence?
Mám nevlastního bratra Milana, bydlí v Kladně a příležitostně se navštěvujeme. Táta ho měl v prvním manželství.

Miluška s maminkou

Jak se rodiče vlastně dostali do Čech?
Táta odešel do světa za živobytím ve svých dvanácti letech. Byl hodně pracovitý a uchytil se v hospodě v Čechách. Uměl vydělat peníze, byl to takový „kšefťák“. Po rozvodu nechal ženě barák v Plzni a rozhodl se jet na Ukrajinu pro rodiče, které mnoho let neviděl. Koupil jim barák na Kostelní Bříze. Bydleli ve vesnici Veljatino. Když pro ně přijel, seznámil se s mamkou a znovu se oženil. Odjel pak s rodiči do Čech a brzy za ním přijela i jeho manželka, moje maminka. Nejdříve bydleli spolu v Sokolově a pak jako dárek k mému narození koupil dům na Černém Mlýně, kde bydlím dosud. Měli jsme s rodiči moc hezký vztah. Táta se živil vším možným, nejvíc si pamatuju, že vykupoval kůže pro sběrné suroviny. Mamka dělala kuchařku, ale kvůli nemoci se srdcem byla brzy ženou v domácnosti.

Miluška s maminkou

Umíš ukrajinsky?
Umím, maminka se mnou mluvila ukrajinsky, česky uměla málo.

Kam jsi chodila do školy?
Základní školu jsem absolvovala celou na Březové. Pak jsem se vyučila přadlenou v Aši. Učila jsem se dobře, chtěli, abych šla na průmyslovku, ale já byla spokojená. Nechtěla jsem opustit kamarádky. V Aši jsem také poznala svoji nejlepší kamarádku Janičku Daňovou. Zůstaly jsme si věrné až dosud a jsme opravdu jako sestry. Letos v září spolu kamarádíme 30 let, a čím víc stárneme, tím si jedna druhé více vážíme a jsme vděčné za naše přátelství.

Kam jsi šla po škole pracovat?
Nastoupila jsem do Libavského Údolí a pracovala na mašině v přádelně. Brzy jsem se ale vdala a měla prvního syna, Vendu. Narodil se 1.1.1989. Po dvou letech jsme se na můj popud rozvedli. Můj muž Ivan byl hodný člověk a máme spolu pořád hezký vztah. Je mým opravdovým přítelem. Já ho jen nedokázala milovat.

Druhá maminka Danuše Nikodémová s Miluščinými syny Lukášem a Vendou

Jak jsi prožívala další vztahy?
Zamilovala jsem do Petra Nikodéma, se kterým jsem žila osm let. Spolu máme také syna, Lukáška. Narodil se roku 1993. Manželé jsme ale nebyli. Byl mi nevěrný, tak jsem od něj odešla. Hrozně mě to ale bolelo. Zůstal mi jeho syn z předchozího vztahu, Martin. Bydlel u nás až do osmnácti let. Starali jsme se o něj společně s babičkou, Petrovou maminkou – Danuší Nikodémovou. Považuji ji za
svoji druhou maminku. Dodnes se přátelíme a máme se moc rády.

Druhá svatba ale přeci jenom přišla….
To ano. Vdala jsem se znovu a zase to nevyšlo. S mým druhým manželem jsme podnikali. Prodávali jsme a nakupovali náhradní díly na auta. Líbil se mi. Byl pracovitý, šikovný, dokázal vydělat peníze. Myslela jsem, že si ho beru navždy. Náš vztah byl takový romantický. Roman o mě usiloval, dokonce veškeré papíry k svatbě vyřídil a vydržel se mnou spát až po svatbě. I to přispělo k tomu, že jsem myslela, že to je ten pravý. Časem jsem ale zjistila, že má jiné hodnoty než já. U něj na prvním místě byly peníze, já chtěla lásku, něhu, cit. Všechny moje problémy řešil tím, že mi nosil peníze a drahé věci. Uráželo mě to. Odešla jsem od něho, i když ostatní tomu nerozuměli. Byl oblíbený, všem rád platil. Po materiální stránce jsem se opravdu měla královsky. Mně to ale nestačilo, protože měl pocit, že tím, že má peníze, si může dělat, co chce, včetně nevěry, a to mne opět hrozně bolelo, a tak jsem odešla a nechala ho si užívat.

Miluška a Petr Malíkovi

Dnes jsi po třetí vdaná. Jsi šťastná?
Ano, jsem. Petra Malíka jsem si vzala 4.4.2008. Objednala jsem si do baráku revizáka, aby zkontroloval, proč platím tolik za elektřinu. Přišel Péťa a vzniklo mezi námi nejdříve přátelství, z kterého vzešla láska. Jsem s ním spokojená a šťastná. Důvěřuju mu, líbí se mi, jaké vyznává hodnoty. Má smysl pro rodinu, je na něj spolehnutí, nežijeme jen vedle sebe, ale spolu. Vím, že všechno, co dělá, dělá pro nás, a vím, že nás miluje a je i perfektní táta, který se věnuje své dceři. Spolu máme čtyřletou Lucinku, narodila se přesně na den jako Lukášek, jen o 16 let později.

Ivetka

Já ale vím, že máš ještě jednu „dceru“, Ivetku… Kdo to je?
Lukáš se ve škole kamarádil s dětmi Lovašovými. Jejich rodiče se o ně nestarali, holdovali alkoholu. Často k nám Ivetka s Jankem jezdili, trávili u nás víkendy, prázdniny, byli u nás skoro pořád. Jednou k nim vtrhla sociálka a všechny děti odvezli do dětského domova do Horního Slavkova. Byly celkem čtyři, ještě Petruška a Ládík. Ivetka jim řekla, že do děcáku nechce, že chce jít k nám. Úředníci mi zavolali, jestli ji chci a já souhlasila. Od patnácti let tak vyrůstala Ivetka u nás a dnes žije v Bukovanech s mým synem Lukáškem. Vyučila se v oboru kuchař – číšník. Ostatní děti jsme si dál brali a stále bereme alespoň občas domů. Janek už je dospělý, bydlí s přítelkyní na Březové. I Petrušce je už 18 let, ale v ústavu zůstává, protože si dodělává školu.

Co dělají synové?
Lukáš je zámečník a pracuje na Tisové. Venda se učil na automechanika, udělal si svářečský kurz a práci hledá. Bydlí v Sokolově s přítelkyní Simonou.

Nejmladší dcera Lucinka Malíková

Jaké máš plány do budoucna?
Vystudovala jsem dálkově Střední zdravotnickou školu v Mostě a dokončila jsem ji v Chebu. Předtím jsem tři roky dělala Obchodní akademii v Sokolově, tu jsem ale nedodělala. Vystřídala jsem spoustu zaměstnání, pracovala jsem na Tisové, v šabinské hospodě, měla jsem obchůdek Květinku s dárkovým zbožím, podnikala s auty, dělala obchodní zástupkyni různých firem. Vždycky jsem se uměla uživit, nikdy jsme netrpěli nouzí. Teď jsem po mateřské dovolené a nevím, co budu dělat. Tím, že jsem svůj život odevzdala Bohu, mě přestaly zajímat kšefty, změnil se můj život od základu. Nejradši čtu duchovní literaturu a mám potřebu každému vyprávět o naději, kterou v Ježíši máme. Ani televize mě už nezajímá. Mám radost, když mohu lidi přivádět ke Kristu. Přemýšlím o tom, že si otevřu zahradnictví, ale nevím. Zatím jsem pár měsíců v evidenci úřadu práce. Poprvé v životě tak dlouho. Nakupuji křesťanské knihy a rozdávám je lidem. To mě strašně baví.

Naše církev se věnuje knižní evangelizaci. Slyšela jsi o tom?
Ne, neslyšela.

Mohla bys chodit mezi lidmi a prodávat hodnotnou literaturu.
To by se mi líbilo. Jen nevím, jestli bych uměla brát za takové knihy peníze.

S nejlepší kamarádkou Janičkou

Lidé si váží více věcí, které si musí koupit. A když si nic nekoupí, můžeš jim dát zdarma nějakou knížku, kterou budeš mít připravenou.
Budu o tom přemýšlet, líbí se mi tento nápad.

Co říká tvé víře manžel?
Myslí si, že jsme se všichni zbláznili, ale vnímá, že je spousta dalších normálních lidí, kteří jsou věřící. Dříve je nepotkával, až teď. Byl se podívat ve sboru, kde potkal Novákovy z Těšovic, a dokonce svého spolužáka a kamaráda ze základní školy Luboše Krále, tak byl překvapený, že takoví inteligentní lidé také věří v Boha. Myslím, že nad tím přemýšlí. Přesto mou víru respektuje a má mě pořád rád. Věřím, že i on jednou pozná Ježíšovu lásku. Modlím se za něj. Věřím, že mi ho do života poslal Bůh.

Děkuji za rozhovor a vlídné přijetí u tebe doma. Hana Kábrtová

Další fotografie: