Sokolovský sbor se představuje « Sbor Církve adventistů 7. dne Sokolov

Znovunalezený Petr Pánek

Našel jsem to nejvzácnější, co je možné v tomto světě najít

„Veselá kopa“, výborný kuchař, srdečný, přemýšlivý člověk plný hlubokých otázek, to je Sokolovák Petr Pánek, dlouholetý člen sokolovského sboru adventistů. Petr má ženu Irenu a dva dospělé syny z prvního manželství, Tomáše a Honzu. V životě poznal bolestné pády, pocity marnosti, nejistoty, ale poznal také milosrdnou Boží náruč, naději a zázračné uzdravení. Jeho příběh silně dokazuje Boží přítomnost v životě každého člověka, který jej hledá a spoléhá se na něj. Z Petrovy rodiny vyzařuje klid, pohoda a láska.

Petře, odkud pocházíš?

Malý Péťa s rodiči

Narodil jsem se roku 1961 v Sokolově, kde žiji dosud. Se svými rodiči a o tři roky starším bratrem Michalem jsem prožil pohodové a šťastné dětství. Přestože naši rodiče nebyli věřící, naše rodina byla bezproblémová a harmonická, rodiče nám byli příkladem. Jezdili jsme hodně na výlety, v zimě na hory, v létě na dovolené, hodně se nám věnovali. S bratrem jsme byli podobného smýšlení, měli jsme vždy takového stejného životního ducha, shodovali jsme se v názorech, poslouchali stejnou muziku. Zvláště před vojnou jsme se takto sblížili a dodnes se navštěvujeme. Žije s rodinou u Jihlavy.

Kam jsi chodil do školy?

Chodil jsem nejdřív na 1. ZŠ v Sokolově, a když jsem se měl rozhodovat, kam půjdu dál, přál jsem si být cukrář nebo kuchař. Hodně mě bavilo dělat různé dobroty a dorty, šlo mi to. Na cukráře jsem ale neměl požadovaný prospěch a jako kuchař bych musel na internát. To se ale neslučovalo s mojí svobodomyslnou duší. Nebyl jsem zvyklý poslouchat a tušil jsem, že bych s tím mohl mít na internátě problémy. Tak jsem se šel učit prodavačem.

Jaké máš pracovní zkušenosti?

Po vyučení jsem šel na vojnu v Jincích a hned potom nastoupil na Jednotu (spotřební družstvo za komunismu, dnes coop – pozn.red.) jako prodavač. Rok jsem dělal domovníka na Horské Boudě v Jáchymově, část života jsem pracoval na šachtě a nějaký čas jsem podnikal v oblasti zdravé výživy. Měl jsem v Sokolově i svůj obchůdek. Teď pracuji třináctým rokem jako skladník.

Jak se ti žilo za komunismu?

Nesouhlasil jsem s režimem, ale nijak zvlášť jsem proti němu nevystupoval. Měl jsem delší vlasy, poslouchal zakázanou muziku a rád četl literaturu tzv. na indexu. Po vojně jsem asi deset let vedl hlavně hospodský život. O víkendech jsme s kamarády navštěvovali různé bigbítové koncerty, které také nebyly režimem povolené a občas nás proto rozmetávala Veřejná bezpečnost.

Nejvíc mi ale asi vadila vojna. Kdybych měl tehdy možnost vojenskou službu nahradit službou civilní, jako to bylo možné po revoluci, hned bych to bral.

Kdy se začaly objevovat impulzy k tomu, abys svůj život změnil?

Jako Sokolovák jsem se dost přátelil s Tomášem Kábrtem, se kterým jsme bydleli kousek od sebe, ale taky s Chajdou, Lubošem Králem a dalšími lidmi. Žili podobný život jako já. Rodiče z toho byli zklamaní, maminka mě chtěla dokonce poslat na léčení, ale se mnou to bylo marné. Život po hospodách a zábavách mi zpočátku vůbec nevadil.

S Tomášem Kábrtem a Chajdou (Petr Procházka)

Až po těch deseti letech opíjení mi nějak začalo docházet, že něco není v pořádku. Hodně mých známých z hospod například spáchalo sebevraždu, kamarádi se ženili a zase rozváděli, bylo to takové zvláštní, stále stejné, nikam to nevedlo. Nevěděl jsem, co s tím, dokonce mě to budilo i ze spaní.

Vrcholem všeho byla ale zvláštní proměna mého kamaráda Tomáše Kábrta. Postupně se mi totiž začal měnit před očima a já nechápal, co je příčinou. Přestal jíst maso a dokonce i pít alkohol. Šokovalo mě to, pořád jsem se divil a dával mu to asi dost nevybíravě najevo. Tvoje sestra a jeho dívka Hanka (dnes jeho manželka) si myslela, že se Tomášovi posmívám, ale tak to nebylo. Jednou jsme například jeli do Polska na nějakou akci. Byla tam spousta jídla a pití. Já mu třeba řekl: „Nejsi blázen? Tolik levného masa tu nabízejí a ty jíš jen nějaké drobky?“ On mi ale nic nevysvětloval a já si jen lámal hlavu s tím, co za tou proměnou stojí.

Jednou v sobotu jsem zase potkal jiného známého z hospody, Luboše Krále s Tvojí druhou sestrou a jeho dívkou Janou. Oba byli slavnostně oblečení, Luboš měl na sobě oblek. Byl jsem překvapený, znal jsem ho jen v odrbaných riflích a bundě z hospody, a teď tohle. A úplně stejně se pak proměňoval i Chajda. Nevěděl jsem pořádně proč. To byly počátky mojí cesty k Bohu, ale ještě jsem nad tím takhle nepřemýšlel.

A co láska? Měl jsi v té době dívku?

Ano. S Tomášem jsme se těsně před revolucí vydali na zábavu do Chranišova, kde jsem se dostal do silné nálady. Přesto jsme se tam seznámili se dvěma dívkami, dvěma Hankami. Jednu z nich jsem si později vzal za ženu, ale náš vztah nevydržel.

Jak do tvého života vstoupil Bůh?

Jednou nás s Hankou někdo pozval na přednášky o biblické knize Daniel. Myslím, že to byl zrovna Tomáš Kábrt. Přednášel tehdy v sokolovském sboru bratr Šroll a mě to dost zaujalo. Začal jsem potom jezdit i do Karlových Varů na výklad Bible, který vedl nejdřív Míra Filipec a potom bratr Kysílko. Své posluchače vždy na závěr vyzval, aby se zamysleli nad tím, co slyšeli, a rozhodli se. Musel jsem o tom hodně přemýšlet. Cítil jsem, že mám jedinečnou příležitost se svým životem něco udělat a že už se to nemusí opakovat.

Jeden březnový pátek roku 1990 jsme měli s Hankou společný křest a hned následující neděli i svatbu.

Kdo vás křtil a byl s vámi pokřtěný i někdo jiný?

Synové Tomášek a Honzík (zleva)

Byli jsme pokřtěni bratrem Šrollem jen my dva v bazénku sokolovského sboru.

Narodily se vám děti?

Rok po svatbě se nám narodil syn Tomáš a v roce 1994 syn Jan.

Žili jste jako rodina podle křesťanských principů?

Zpočátku ano, vedli jsme k víře i naše kluky, ale postupně jsme Pána Boha opouštěli. Odsunuli jsme ho na vedlejší kolej a manželství se nám začalo rozpadat. Bůh se nám stával čím dál víc tabu. Přestali jsme dokonce chodit i do sboru, synové tam byli naposledy kolem 96. roku.

Kde jsou tvoji synové teď?

S dětmi

Žijí se svou mámou. Tomáš vystudoval Střední stavební průmyslovku v Lokti a pracuje jako projektant. Jan je instalatér, ale pořádnou práci zatím nenašel. Učí se německy, aby měl víc možností. Vídáme se, chodí k nám na návštěvy.

Jak se dívají na tvé křesťanství?

Doufám, že se to v nich jednou zlomí a Pána Boha najdou i oni. Moc bych si to přál. Často mě trápilo, že mají kvůli rozvodu pokažené dětství. My jsme s bráchou vyrůstali v úplné rodině, přál jsem si totéž i pro ně, ale dát jsem jim to nedokázal.

Oba zvu na různé sborové akce, někteří lidé ze sboru pro ně nejsou cizí, ale zatím nemají odvahu přijít.

Jak jsi po rozvodu žil?

Péťa s tatínkem

Špatně. Dostal jsem se na úplné dno. Nejenže jsem těžce prožíval rozvod, ale navíc mi v té stejné době zemřel táta a taky jsem přišel o práci. Nevěděl jsem kudy kam. Nejhorší pro mě bylo dostat se zpátky do sboru, nějak mi to nešlo. Párkrát jsem tam měl nakročeno, byl jsem odhodlaný tam jít, ale vždy mě něco zastavilo. Do hlavy se mi vnucovaly myšlenky, že mám u Pána Boha zavřené dveře. Zároveň jsem věděl, že do světa už taky nepatřím. Potkával jsem staré známé, Ivana Kudrfalce, Novákovy, zvali mě, abych přišel, ale já nemohl, něco mě pořád brzdilo. Myslel jsem si, že už nemám šanci.

Kluky jsem měl jednou za 14 dnů na víkend a 1 celý měsíc v létě. Jenže jak dospívali, byli i jejich návštěvy čím dál vzácnější, cítil jsem se úplně sám.

Manželé Irena a Petr Pánkovi

Myslel jsi při tom více na Boha?

Snažil jsem se, modlil se, ale nic se nedělo, odpovědi nepřicházely.

Až když jsem se začal modlit konkrétně za práci, přišla odezva. Potkal jsem Jardu Toupala, který mě na jednu práci upozornil. Zkusil jsem se tedy o ni ucházet a vyšlo to. Měl jsem radost a začínal jsem zase věřit, že mě Bůh slyší.

Přál jsem si ale také mít zase rodinu, hledal jsem ženu přes internetové seznamky, ale dlouho to nemělo úspěch.

Začal jsem se tedy modlit za to, abych k sobě tu správnou ženu pomocí Boha našel. Chtěl jsem, aby bydlela poblíž a aby byla věřící, proto jsem hledal na křesťanské seznamce. Jedna mě tam zaujala, tak jsem jí odepsal. Dlouho odpověď nepřicházela, ale nakonec se ozvala, tak jsme si začali dopisovat. Jednoho dne mě moc překvapilo, když mi napsala, že v sobotu jde do sboru. Já netušil, ke kterému společenství patří, a najednou jsem zjistil, že je adventistka jako já. Byla to Irenka z chebského sboru. Začali jsme se scházet. Byla to další Boží odpověď na mé modlitby a můj návrat do sboru byl o to jednodušší.

Bylo snadné vyrovnat se v novém vztahu se svou minulostí?

Irena a Petr

Věděl jsem, co říká Bible o rozvodech, a proto jsem byl i já na pochybách. Irenka byla také rozvedená, ptali jsme se, jestli spolu vůbec můžeme být. Modlili jsme se za náš vztah. Řešili jsme to také s naším tehdejším kazatelem Petrem Stašem, nechtěli jsme se řídit jen naší vlastní vůlí. Přesto nám žádný člověk nemohl jednoznačně odpovědět. Ani z biblických příběhů jsme si nemohli brát příklad, situace každého člověka je vždy jedinečná a originální, bylo potřeba si to vyřešit především s Bohem.

Po jedné modlitbě mě zaplavilo hřejivé teplo a klid. Pocítil jsem, že jdeme s Irenou správnou cestou. Vyřešili jsme to tedy svatbou a vzali se. Abychom ale nepobuřovali ty, kteří nový sňatek z biblických důvodů striktně odmítali, přestali jsme být členy církve. Nechtěl jsem dávat záminky těm, kteří by to odsuzovali. Cítíme ale, že do Boží rodiny patříme i přes to.

Jak vnímáš náš sokolovský sbor?

Ve sboru

Moc se mi líbí část Bible z 1. Korintským 12, 12–26, kdy se lidé v církvi přirovnávají k údům. Každý v našem sboru je jeho důležitou součástí a plní určitou funkci. A když se mi nějaký úd nelíbí, přestane fungovat tak, jak by měl, tak to přeci nevyřeším tím, že ho vyhodím. Na stejném principu by měla fungovat každá rodina.

Z našeho sboru jsem někdy odcházel unavený nebo třeba i naštvaný, nerozuměl jsem chování některých lidí, ale poslední dobou náš sbor kvete, je živý, každý, kdo ho navštěvuje, mě může oslovit, poučit a předat zkušenost. Je to očividně dílo Ducha svatého a totéž bych přál i jiným sborům. Modlím se za ně.

Moc se mi také líbí náš web a rozhovory v Pěkné vyhlídce. Právě zkušenosti lidí, které z našeho sokolovského sboru znám, mi dávají naději. To je pro věřícího člověka asi to nejdůležitější, vidět, jak to funguje u jiných lidí. Příběhy z daleka jsou také zajímavé, ale neoslovují mě tolik jako příběhy lidí z našeho sboru.

Jednou jsme se s Irenou vypravili na návštěvu sboru v Plzni. Bratr Zvolánek měl kázání o odpuštění. Nemohl jsem uvěřit, když jsem slyšel, že vypráví příběh o smíření našeho bratra Ivana Kudrfalce. Bylo moc příjemné to poslouchat a vědět, že je to stoprocentní pravda. Příběh už jsem totiž předtím slyšel přímo od Ivana v Sokolově. Máme všichni tolik zkušeností s Božími zázraky. Často se ty nejsilnější věci dějí v době, kdy Pána Boha teprve poznáváme. Jsou tak silné, že bychom si je měli připomínat a vyprávět častěji.

Máš nějaké vzory?

Hodně mě oslovují životy Ivana Kudrfalce a Jiřího Bauera staršího. Čiší z nich zdravá víra, chuť do života a vůle rvát se s překážkami. Odpovědi na věroučné a duchovní otázky mi zase pomáhá odkrývat náš současný kazatel Bohouš Zámečník. Náš sbor je ale plný zajímavých a silných osobností.

Co bys poradil lidem, kteří jsou na dně, jako jsi byl dříve ty?

Synové Tomáš a Jan

Poradil bych jim, aby se modlili a pevně důvěřovali Bohu. Aby ani v depresích nepřestávali doufat a trpělivě čekali na Boží odpověď. Teprve když jsem si toto uvědomil a zklidnil se, ucítil jsem změnu. Věci se začaly dařit v každém ohledu. Rozhodl jsem se tehdy i zdravě jíst, zhubl jsem tak, že mě lidé nepoznávali, ale já to potřeboval :-).

Kdybys jim měl představit Boha, jak bys to udělal?

Když jsem do církve vstupoval před více než dvaceti lety, hodně jsem stavěl na zásadách zdravého životního stylu, které bylo nutné okamžitě začít dodržovat. Dnes bych je vysvětloval až jako poslední. Nejdůležitější je poselství o záchraně, to, že Bůh miluje každého člověka i s jeho chybami a neřestmi. Člověk musí sám nejdříve přijmout Ježíše do svého srdce a teprve potom mu dochází, co je v jeho životě špatné a co může a chce změnit. Okolí by takového člověka mělo přijímat úplně stejně, s láskou a trpělivostí. Dívat se na něj skrze Krista, a když už napomínat, tak laskavě a přátelsky. Upozornit na nějakou vážnou chybu by si měl dovolit jen ten nejbližší člověk.

Možná je to zbytečná otázka, ale přesto se tě zeptám. Jsi šťastný?

S přáteli křesťany na společné akci

Ano. V knize Přísloví v Bibli je psáno, že není dobré být sám. Mám Irenku, společně čteme a věříme, že Bůh je Bůh lásky, odpuštění, miluje nás a obdarovává. Jsme oba šťastní, že máme jeden druhého, oporu v člověku, o kterého se můžeme v těžších chvílích opírat, ale hlavně v našem vztahu nechybí Bůh, jsme mu za mnohé vděční a počítáme s ním.

Moc bych si přál aby se náš sbor rozrůstal tak jako do těchto dnů aby jsme byly přístav pro všechny opuštěné a bloudící duše za které máme odpovědnost a byli příkladem pro naše okolí i rodiny . Také bych chtěl připomenout všechny , kteří z různých důvodů odpadli nebo přestali docházet do společenství aby zůstávali v našich srdcích a mysleli jsme na ně na
modlitbách , nehledě že je to naše povinnost . Sobě bych přál, aby světlo, které mě dalo ten správný směr, zazářilo i pro mé blízké v naší rodině.
Děkuji Ti, žes přišla s nápadem psát rozhovory s lidmi ze sboru do Pěkné vyhlídky, protože se můžeme i touto cestou navzájem lépe poznávat, přestože spolu sedáváme léta ve sboru , zdá se že toho o sobě moc navzájem nevíme a je to někdy škoda . A tak se loučím spolu s Ježíšovými slovy z evangelia podle Jana 13, 34 – 35: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“