Láska v umaštěné tašce

Bohuslav Zámečník

„Miluju tě,“ zaznívá v každém díle různých amerických seriálů snad v každé druhé větě. Přitom obsahem jsou nekonečné nevěry, podvody, lži, a nespal-li tam každý s každým, je ještě před námi několik sad pokračování. Tak tohle je prý láska, učí nás televize. Život je ale jiný. Láska nejsou slova, láska jsou činy. Vzpomínám na nejkrásnější vyjádření lásky mého otce ke mně. Nikdy mi neřekl, že mě miluje, nikdy mě nevzal na klín, neuměl se k nám dětem přiblížit. Přitom vím, jak hluboce nás miloval. On sám svého tátu nepoznal a babička na něj neměla čas. Musela vydělávat peníze, a tak vyrůstal se strejdou a tetou a rodinnou lásku prakticky nezažil. Od 14 let se o sebe staral sám. Vyučil se kovářem a v 17 letech nastoupil do armády, aby měl kde bydlet a co jíst. Moji maminku si vzal již se dvěma syny, manžel jí padl ve válce Narodil jsem se jim já a také moje mladší sestra Hana. Táta mezi námi dětmi nikdy nedělal rozdíly. Pamatuju si, jak pracoval jako kovář na lomu Silvestr. Koval řetězy, které spojovaly vozíčky na uhlí. Do práce jezdil na kole a vozil si s sebou v takové umaštěné tašce svačinu. Tenkrát nebyla žádná hojnost, takže svačina se skládala z chleba s margarínem a k tomu v uzavíratelné bandasce velmi sladká káva z melty. Já jsem byl stále takový nedojezený, takže jsem jednou, bylo to na podzim, do té jeho tašky nakoukl. Našel jsem v ní kovárnou vonící zbytek svačiny, kousek chleba a trochu slaďounké vychlazené kávy. To byla panečku dobrota.A tak jsem se do tašky vypravoval častěji. A vždycky jsem v ní našel větší zbytek chleba a více kávy. Měl jsem radost a vždycky jsem si náramně pochutnal. Teprve po mnoha letech, jako starší pán, který má velké již svoje děti a také dvě vnučky, jsem pochopil, že zbytky, které jsem jedl, nechával pro mě táta záměrně. Vyjadřoval mi tak svoji lásku ke mně. Jsem dojatý pokaždé, když si na tyto chvíle vzpomínám. Předávat lásku bližním lze skutečně mnoha způsoby. Já ji nacházel ve sladké meltové kávě. Bohuslav Zámečník