Šenvert, Kraslická 14
Co je člověk?
kázání Tomáše Kábrta z 15.6.2013
Žalm 8 začněme rovnou od středu, od srdce tohoto žalmu: Co je člověk?
– Co je člověk? Vrchol stvoření? Pán tvorstva? Prokletí a zkáza této planety?
– „člověk, to zní hrdě“ (Maxim Gorkij)
– opravdu? Pohlédněme do svého srdce – je zde důvod k hrdosti?
– pohlédněme, co lidé způsobují v tomto světě, co si způsobují navzájem
Co chtěl „básník říci“ ? – člověk ovládá přírodu, dobývá kosmos, zachraňuje životy
Člověk ale také svět ničí, je chtivý válek, maří životy ve velkém
– v člověku se mísí vznešenost i nízkost, velikost i malost, ušlechtilost i podlost
– nač může být člověk hrdý?
v. 5 Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se jej ujímáš?
– v tom je důstojnost a vážnost člověka, že se na mě sám Bůh pamatuje, že se mě ujímá – ještě dříve, než mohl člověk škodit a ničit, byl předmětem Božího zájmu – to je to nejvznešenější, co je možné o člověku říci – je stvořen Bohem a pro Boha – k „obrazu Božímu“ – žalmista si klade otázku po své lidskosti plný údivu z Boha rámuje žalm do veršů 2 a 10 – Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi! – tváří v tvář JEHO nebesům, hvězdám, jiným světům, nekonečnosti… – a zde jsem já, člověk, nepatrný tvor, částečka stvoření – ale Bůh se mnou zabývá! – Bůh se se mnou, nicotným člověkem ztotožňuje – dokonce se sám stává „Synem člověka“ – proč právě člověk?… co je člověk, že na něho pamatuješ? – co jsem já, že Ti, Pane celého vesmíru a všech jeho zástupů, stojím za takovou pozornost? – v síle i slabosti, ve zdraví i na smrtelné posteli jsem v Boží paměti, v Boží péči – jaký vděčný úžas – co jsem já, že na mě pamatuješ, že se mě ujímáš? v. 3 – proti nepříteli ( jímž nám není člověk, ale zlo, hřích a smrt), je tu křik novorozenců – Boží vítězný pokřik života – křik nové naděje v mládí světa – nových ideálů, nové energie ke změně – nové chuti měnit svět – i jásot duchovních novorozenců, lidí znovuzrozených Kristovým evangeliem – nás ve víře ve spásu v Kristovu oběť a v Boží síle přemáhajících zlo dobrem – strach ze smrti nadějí na vzkříšení a věčný život – nádhernou nadějí z nebes, z jiného světa, kterou nemůže nic v tomto světě ohrozit – ale je tu ještě jedna věc: verš 6 – „jen maličko si ho omezil, že není roven Bohu X korunuješ ho slávou důstojností – sláva a důstojnost člověka je právě v tom, že chápe, že není roven Bohu – přijímá své postavení pod Boží svrchovanou vládou, pod Boží mocnou ochranou – kdo se staví na Boží místo, není důstojný, ale směšný a opovrženíhodný – jaké trapné kulty osobnosti – Nero, Hitler, Stalin… – jak trapný je člověk oslavující sám sebe a své zásluhy namísto svého Boha – jak nízké je vyvyšovat se, stavět se svým já před Pána Boha a jeho milost – jak hloupé je stavět se na Boží místo a vynášet o soudy o druhých a jejich motivaci – jak pošetilé je hrát si na vševědoucího, mít odpověď na každou otázku – pád člověka začal touhou být „jako bohové“ – strašlivé zkušenosti v dějinách… – Gilbert Keith Chesterton (Ortodoxie): „satan padl vahou své vážnosti“ Kazatel 7,16: Nebuď příliš moudrý a příliš spravedlivý – proč by se měl zničit? – neber se příliš vážně – ani své chyby – brát se vážně příliš znamená brát se vážně více než Boha a jeho milost – nebudeš pak schopen přijmout Boží odpuštění… – brát se vážně více než Boha a jeho milost znamená se „zničit“ – jako satan, jako Jidáš, který se oběsil – člověk je lidsky důstojným, když zůstává člověkem a nehraje si na Boha – člověk je člověkem, když je pokorný a dokáže se sám sobě i zasmát – lidská sláva a důstojnost je v přijetí svých omezení – „maličkých“ – v přiměřenosti před Bohem, v otevřenosti Bohu a jeho vedení – v přijetí i toho, že jsem bezradný, smrtelný, tělesný, mám tu či onu nemoc – člověkem jsem proto, že sám Bůh na mě pamatuje a ujímá se mě – jinou slávu a důstojnost nehledejme – žádná jiná není – jen zpupnost a trapnost a další: verš 7…. svěřuješ mu vládu nad dílem SVÝCH rukou… – lidský tvor má úkol, mandát, spravovat Boží stvoření – někdo to chápe tak, že má přírodu pod nohama, aby ji pošlapal, rozdrtil – jako starověcí králové zobrazení s nepřáteli pod nohama – ale to, co má člověk pod nohama, je dílo Božích rukou! – to není naše kořist, ale naše naše odpovědnost – jsme obyvatelé, ne dobyvatelé přírody – je to veliký, slavný a důstojný úkol – vyžadující právě onu pokoru od nanočástic do celých ekosystémů a zkoumání vesmíru – je to duchovní zážitek – – takovým úkolem nás Stvořitel obdařil, protože se nás ujímá tak daleko, že se sám stal člověkem „Synem člověka“ – aby, jak sám řekl, „si nenechal sloužit, ale aby sloužil“ – jaká pokora, jaký úžasný Bůh, náš Bůh, jak vznešené je jeho jméno po vší zemi! – teprve lidé, kteří v této Boží pokoře slouží, pamatují na druhé, ujímají se jich, ošetřují potřebné, nemocné, často agresivní lidské trosky, – teprve takoví lidé pochopí, proč se před Bohem kleká – co znamená být korunován JEHO slávou a důstojností – Sám Bůh se stal člověkem, aby se žádný člověk nemusel pokoušet stát se Bohem Amen
