Touha po Bohu

Kázání Jiřího Bauera 25. května 2013

Žalm 42, 2-3:  Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?

V kralickém překladu Bible z roku 1613 je pro obraz Davidovy touhy po Bohu zvolen výraz „jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k Tobě, ó Bože. Žízní duše má Boha, Boha živého!“

Žízníte po Bohu tak, jako jelen řve nebo laň dychtí po tekuté vodě? Cítíte potřebu se Bohu přiblížit a být s ním, cítit jeho vedení a hledat Jeho tvář? Sžíravá touha, žízeň po živém Bohu, po jeho lásce, pokoji a radosti, touha po božském životě v nás.

Tuto vnitřní žízeň v nás působí Duch svatý, který byl seslán na svět po nanebevstoupení Ježíše Krista. Jeho vnitřní působení nás probouzí k větší otevřenosti pro Boží působení v našem životě. Jedná se o touhu duchovní, kterou může naplnit jedině Bůh sám svojí přítomnosti v nás.

Svatý Augustin

Svatý Augustin to vyjádřil ve svých Vyznáních: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, ó Bože.“  Později také v jednom traktátu také napsal: „Až Bůh bude všechno ve všem, všechny touhy pominou“. Z Božího slova víme, že v nás tuto touhu Pán Bůh záměrně vyvolává svým slovem, svědectvím druhých, ale také prázdnotou, která je nenaplněním duchovních potřeb. Někteří lidé tuto duchovní žízeň považují za frustraci tělesných potřeb, jejichž uspokojováním se člověk snaží tuto žízeň utišit. Ale duchovní hlad a žízeň nelze uspokojovat tělesně, protože to je míjení se cílem.

Všechny duchovní touhy – po modlitbě, po vnitřním pokoji, po svatosti, po spáse druhých, jsou vždy vyvolávány Duchem svatým. Je to odlesk touhy, kterou Bůh touží po člověku a jeho lásce, dříve než si člověk uvědomí svoji touhu po Bohu.

Ještě jednou si dovolím citovat sv. Augustina a sice jeho zvláštní definici lásky: „ amo: volo ut sis“, což v překladu znamená: „Miluji, tedy chci, abys byl.“

Tento Augustinův výrok se stal Tomáši Halíkovi námětem k sepsání knihy, která mě  inspirovala k dnešnímu uvažování. Název knihy je „Chci, abys byl.“

Přeji-li si ve svém nitru, aby Bůh byl, pak také člověk, který se k víře anebo nějaké církvi nehlásí, i ten, pro koho je Bůh zastřen nejasnými pojmy, si může položit otázku: Chci, aby Bůh byl ? A i přes to, že nevěří, může mít hlubokou touhu po oné dokonalé Lásce.

Naopak jsou někteří věřící lidé, kteří jsou sice přesvědčeni o Boží existenci, ale víra v Boha je u nich ovlivněna tvrdou náboženskou výchovou a pod tímto vlivem si až úzkostlivě přejí, aby Bůh raději nebyl. Odmítání Boha zde vyplývá z představy, která je pro člověka psychologicky nebo morálně nepřijatelná, například představa svévolně a nemilosrdně trestajícího rodiče nebo učitele, vycházející z duševního poranění v dětství či v období dospívání a ze svérázné náboženské výchovy. Jestliže odmítá takového Boha, má na to  plné právo a určitě tím prospěje svému duchovnímu i duševnímu zdraví. Takto traumatizovaný člověk pochopitelně chce, aby Bůh nebyl. A možná i proto, že neví, co by si s takovým strašidlem ve svém životě počal, se od Boha odvrací. V uvedeném případě i jako věřící lidé můžeme takovému postoji porozumět, a ani my sami bychom nechtěli a ani nemohli takovému Bohu důvěřovat.

Existuje však i jiná motivace. Chci, aby Bůh nebyl, to není jen zarmoucený ateismus, rád bych věřil, ale nejsem toho schopen, protože jsou války a nemoci, ani naivní pozitivistický ateismus, jako že věda Boha nedokázala, Gagarin vyletěl do vesmíru a Boha tam neviděl, ani militantní antiklerikální ateismus, který je alergický na církve a na chování věřících lidí.

Chci, aby Bůh nebyl, to je ateismus agresivní nejen vůči církvi a náboženství, ale přímo vůči Bohu samotnému. Bůh nesmí být ! Tento postoj postulatorního ateismu je obsažen v Nietzschově prohlášení: „Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem?“

Za postojem, „nechci aby Bůh byl nebo chci aby Bůh nebyl či Bůh nesmí být,“ může být skryta spousta různých motivů.

Jistě jsou i lidé, kteří si přejí, aby Bůh nebyl prostě proto, že nechtějí, aby platil morální řád a základní etické principy založené na víře v Boha. Kdyby byl Bůh a kdyby celé desatero platilo, pak by jejich způsob života byl nemorální a už by nebyli báječně úspěšní, ale byli by z nich špatní lidé. Je-li Bůh, pak úspěch není Bůh, pak moc a peníze, společenské postavení a všechny další hodnoty, které nám podbízí dravá reklama světa nebudou mít rozhodující vliv. Je-li Bůh, pak skutečnou váhu mají jiné hodnoty než ty, které jsou nejčastěji vyzdvihovány.

Vypravuje se, že když zprávu o smrti kardinála Richelieu oznámili tehdejšímu papeži, papež dlouho mlčel, pak ji komentoval slovy: „Je-li Bůh, pak se bude muset pan kardinál za mnohé zodpovídat, není -li, dělal to výborně.“

1. list Janův 1, 5-7:  „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“

Kdo koná zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu. Dostojevkij to vyjádřil jednoduše větou: „Není-li Bůh, vše je dovoleno.“ Pro některé lidi je touha, aby Bůh nebyl, jen výrazem strachu před světlem, ve kterém by uviděli nepříjemnou pravdu o sobě. Mají strach z vnitřního hlasu, který by probudil jejich svědomí.

Sigmund_Freud

Boha si samozřejmě nemohu přivolat svým chtěním, to by byla jen projekce našich přání, jak se domníval filosof Feuerbach a otec psychoanalýzy Sigmund Freud. Chtění, o něž se zde jedná, není dychtění a žádostivost něčeho dosáhnout či něco získat, nýbrž bytostná touha srdce. Kdyby naše touha po Bohu vedla k představě, že Bůh nám bude vždy k naším službám a k plnění našich přání a psychických nebo fyzických potřeb, jednalo by se spíše o magii, která je protikladem víry nebo o sobeckém využívání Boha. Bůh by byl redukován na Gina v lahvi, kterého si vypustíme, když se dostaneme do úzkých.

Láskyplné „chci, abys byl,“ je vědomý akt, otevřený prostoru mé svobody v němž chci Boha nechat být Bohem. Bůh sám je jistě absolutně nezávislý na mém chtění či nechtění, avšak z jeho respektu k daru svobody, největšímu daru, kterým obdařil naši přirozenost, vyplývá, že jeho každodenní přítomnost v mém životě, mé setkání s ním ve víře a přebývání s ním v lásce, předpokládá a vyžaduje ono toužící „chci“. Bůh se nechce dobývat násilím do našeho srdce jako nezvaný host, chce vejít branou svobody. Branou toužící lásky, řečeno jazykem mystiků: „Bůh sám touží po naší touze.“

Ve víře nejde tak o to, jestli si myslím, že Bůh je, ale zda chci, aby Bůh byl, anebo zda chci, aby Bůh nebyl. Jistě, že Bůh je povznesený nad naše chtění a nezávisí na tom, jestli my to chceme nebo ne, ale my na tom podstatně závisíme! Ten, kdo chtěl ve svém životě, aby Bůh nebyl, a žil podle toho, tomu Bůh, který respektuje svobodu člověka, nakonec vyhoví: pro něj tedy Bůh nebude – a toto je to, co nazýváme peklo. To není mučírna s kotli a chlupatými čerty; to je totální absence Boha, to je totální důsledek zvrácené svobody člověka, který svým životem žil tak, že vyjadřoval, že chce, aby Bůh nebyl. Oproti tomu, kdo opravdu chtěl, aby Bůh byl, a žil tak, byť měl mnohé intelektuální obtíže s tím uvědomit si, kdo je Bůh a co to znamená, že Bůh je, kdo to opravdu chtěl, tak o něm můžeme věřit, že pro něho bude Bůh věčnou budoucností.

Nemůžeme si prohlédnout vlastní tvář, aniž bychom měli zrcadlo nebo hladinu vody, ve kterém se naše podoba nedokonale odráží. Stejně tak je to s Bohem, kterého nikdo nikdy neviděl, ale „kterého vidíme v zrcadle tváře druhého a kterého můžeme poznat zkušeností lásky.“ Víra je něco hlubšího, než názor, je to zkušenost, vztah. Není to jen přesvědčení, ale především přisvědčení. Přesvědčení vychází z pouhého rozumu, přisvědčení tryská z hloubky, z jádra naší bytosti, z bytostné touhy srdce, z otevření prostoru našeho srdce. Bůh touží po naší touze. Říct Bohu „ano“ tedy znamená především milovat Jej.

Pána Boha příliš nezajímá, zda v něho věříme, více mu záleží na tom, zda ho milujeme. Stát se křesťanem neznamená přijmout nějaký světový názor, ale milovat Boha.

1. list Janův 4, 10-12: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“

Židovský rabín se jednou zeptal svých žáků: „Jak můžeme určit hodinu svítání, čas, kdy končí noc a začíná den?“

 Jeden z jeho žáků odpověděl: „Je to tehdy, když dokážeš na dálku rozeznat psa od ovce?“

„Ne!“ odpověděl rabín.

„Je to tehdy, když dokážeš rozeznat fíkovník od vinné révy?“ pokračoval druhý žák.  „Ne!“ odpověděl znovu rabín.

„Prosíme tě, tak nám to prozraď ty!“ naléhali na rabína žáci.

Moudrý učitel potom odpověděl: „Je to tehdy, když máte dostatek světla na to, abyste v lidech, kterým se podíváte do tváře, viděli své bratry a sestry. Pokud se tak nestane, bude pořád noc.“

V prvním listu Jana jsme četli, jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás přebývá, tedy v našem nitru. Pronikáme-li do sebe, do svého já, ke svému vnitřnímu člověku, pronikáme k místu, kde můžeme nalézt Boha. Neuvidíme postavu, nenalezneme odpověď. Nalezneme ale mnoho otázek. Odpovědi, které se pokusíme říci, budou odhalovat nás samotné.

Terezie z Avily

Terezie z Avily pohlíží na naše nitro jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků. Popisuje sedmero komnat. Vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání.

První komnata je tmavá, ale i tak nádherná a lákavá, že nenechá jít dál, nevyhne-li se duše jedovatým živočichům, kteří ji zaplňují a snaží se člověka uštknout a omámit svým vlivem. Je to část nitra zabořena do světských věcí, tak zavrtaná do pracovního shonu a do honby za poctami, že se cítí neschopna uvažovat o sobě a kochat se po libosti svou vlastní krásou. Ve druhé komnatě  pokušení ještě zesílí. Člověk slyší Boží volání, zakouší jeho vliv, ale démoni předkládají všechna dobra a rozkoše světa, nabízejí zdání téměř věčného trvání, ukazují, jak si jich všichni cení, připomínají rodiče a přátele, a jelikož v této komnatě člověk touží konat trochu více pokání, poukazují na to, že to škodí zdraví a mohou způsobit tisíce jiných těžkostí.

Ve třetích komnatách přichází trápení z vyprahlosti, která je podle Terezie nedostatkem pokory. Vyprahlost by měla přivést k pokoře, nikoli k zneklidnění. Je-li nějaká duše opravdu pokorná, pak i když ji Bůh nezahrnuje útěchami, dá ji vždy takový pokoj a shodu s Jeho vůlí. Pro toho, kdo se vydá na tuto cestu a vystupuje do čtvrtých komnat, není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máme dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce. V dalších komnatách se přibližujeme těsněji k Bohu a své mystické zážitky přirovnává k přípravám nevěsty na svatbu, kde již nejsou rozhodující smyslové vjemy a vnitřní puzení, ale vše se směřuje k setkání a splynutí s ženichem, Ježíšem Kristem. Touha po setkání s Bohem je stále silnější mystickou zkušeností.

Tomáš Halík

Obal knihy – Chci, abys byl

Profesor Halík ve své knize „Chci, abys byl“ upozorňuje, že při takovém setkání s naším vnitřním člověkem můžeme najít mnoho tmy, ale čím se odvážíme hlouběji, jistě zahlédneme i paprsek světla. A paprsek bude ukazovat na místa, kde můžeme překročit sami sebe.

Místo, kde dostaneme žízeň, kde nás může přemoci touha být s Ním.

Místo, kde máme možnost zapomenout na sebe a začít milovat někoho druhého. Víra, která se domnívá, že už nepotřebuje plamen touhy, je mrtvolně chladná, nevydává-li se znovu na cestu, je chromá a pokud není živená touhou, aby Bůh byl, mění se v ideologii a je bez lásky. Ježíš uzemňuje lásku, tím že jí propojuje s bližním.

Lukáš 17, 20-21: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“

Nebe je už tady – v bližním. Bůh není naproti, ale bližní ano. Bůh bude v lásce mezi námi. Bůh je láska = Bůh je to, že milujeme, milujeme v něm lidi…Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh…Bůh se děje tam, kde milujeme.

Nejdůležitější a nejpotřebnější zkušeností je zakusit, že člověk je milován. Ve své praxi se setkávám s lidmi, kteří nikdy nebyli nikým skutečně milováni, pro jejich rodiče byli spíše jen komplikací a přítěží. Mnozí z nich trpí duševními poruchami a poruchami osobnosti, trápí sebe a své blízké. Neumějí dát lásku, kterou sami nedostali.

Bůh je hlubina, do níž vstupujeme, když překračujeme sami sebe v lásce. Musíme se učinit průhledným sklem, skrze něhož je vidět Kristus. V odvaze milovat skutečnost takovou jaké je. Milovat Boha a zakusit jeho lásku, znamená říkat trvalé, zralé a věrné ANO životu, vědět o hloubce života, vzdát se pošetilé hry na vládce života (s radostí a svobodou), a být hluboce Bohu vděčný za zázrak života.

Jan 7, 37-38: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.“

V křesťanství jde o něco jiného nežli jenom o soucit a toleranci. Máme dokonce milovat své nepřátele. Zbavit se strachu o sebe. Přiznat si svůj vlastní stín. Přijmout sebe samého celého – nic neskrývat.  Nová evangelizace by měla začít obrácením křesťanů od vnějšku do vnitřku, od bytí křesťanem k stávání se křesťanem, musíme se každý stát jedním z lidí, vzít vážně solidaritu, vzít na sebe podobu služebníka, plakat s plačícími, radovat se  radujícími. Být ve světě, ale nebýt ze světa, spojit víru s láskou.

Potom potečou proudy vod z našeho nitra. Bůh nebude již někde ve Vesmíru, daleko nad námi. Nebudeme trpělivě čekat, kdy už přijde konečně se svým královstvím, ale budeme ho spolu s naším okolím Boží království právě prožívat. Úroveň mezilidských vztahů je zrcadlem našeho vztahu k Bohu. Přeji vám i sobě, aby Pán Bůh byl vždycky v nás, protože pak Duch Svatý a jeho vliv bude zaplavovat všechny lidi v našem okolí. amen

Použitá literatura:

Augustin: Vyznání. Praha, Kalich 1999 (Lib. 1,1: CCL 27,1)

Augustinus: Tract. 65,1-3: CCL 36,490-492

Biblí kralická, Kralice 1613

Bible: Český ekumenický překlad, Praha 1979

Halík, T.: Chci, abys byl. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012

Terezie z Avily: Hrad v nitru (El castillo interior, před 1577)