Sokolovský sbor se představuje « Sbor Církve adventistů 7. dne Sokolov

Svědomitá Věra Krassová:

Nechci už žít jinak než podle Bible

Krassovy

V jedné folkové písni se zpívá, že každý potřebuje otce, že každý člověk má kromě biologického otce, také duchovního a nebeského otce. Věru Krassovou si našli všichni tito „otcové“. Nejdříve si ji zamiloval a vzal pod svá křídla její otec Jiří Salač, duchovním „otcem“ se jí stala sousedka Růžena Leknerová, která ji přivedla ke zdroji života a k tomu nejdůležitějšímu nebeskému otci. Sama Věra je matka tří krásných dětí, Lenky, Lucky a Věrky. Žije s nimi a svoji maminkou ve velkém domě nedaleko Sokolova, který kdysi postavil z podstatné části její tatínek. Důvěra v Ježíše jí pomáhá překonávat těžká životní zklamání a zavedla ji také do společenství sokolovského sboru baptistů a nyní adventistů sedmého dne. Velmi obětavě pomáhá s občanským sdružením Pohlazení citově strádajícím dětem. Miluje své děti, svobodu, přírodu a přátele. K jejím nepřehlédnutelným vlastnostem patří smysl pro zodpovědnost. Nerada nechává věci náhodě, je vždy na všechny situace pečlivě připravená.

Věrko, jak se Ti líbí v sokolovském sboru adventistů?

Jsem nadšená z atmosféry, která ve sboru panuje. Jste velmi tolerantní společenství.

Myslíš? Jak se to projevuje?

To je hodně věcí, u kterých vnímám vaši tolerantnost. Mám-li uvést příklad, tak třeba oblečení. Nehledíte na druhé, jak přijdou oblečení, zda je to vhodné na bohoslužbu, či nikoli. Líbí se mi to. Záleží na každém, jak se rozhodne. Navzájem se respektujete a je to příjemné.

Je ještě něco zajímavého v našem sboru, co tě nějak zaujalo?

Přijde mi velmi dobré, že se ve vaší církvi střídají po nějaké době kazatelé. Je naděje, že když s nějakým nejste spokojeni, přijde časem někdo jiný. To u baptistů není. Také jsem vděčná za lidi typu Jiřího Nováka. Vím, že mnohdy jeho odpovědi v sobotní škole jsou provokující, ale zdá se mi, že vedou člověka k zamyšlení, k samé podstatě věci.

Jak je to dlouho, kdy jsi uvěřila v Boha?

Věra a Petr

Už je to více jak dvacet let. Když jsem uvěřila, chtěla jsem se hned vdávat, abych nehřešila v mimomanželském vztahu. Měla jsem v té době už vážnou známost.

A vdala ses?

Prosadila jsem si to, i když rodiče nadšení nebyli. Neměli jsme dostavený dům. Měli jsme svatbu 8.8.1992, bylo mi dvacet let, Petrovi o rok více. Dnes to vnímám jako chybu. A určitě ne kvůli té stavbě domu.

Proč tedy?

Můj muž nebyl věřící a mě naše společné soužití od Pána Boha odvedlo. Navíc jsme se po deseti letech rozvedli, protože si Petr našel jinou ženu. To už jsme měli dvě dcery. Obě se narodily v lednu, starší Lenča v roce 1995 a mladší Lucinka o rok později.

Ale dcery máš tři. Byla jsi znovu vdaná?

Dcery Lenka, Lucka a Věrka

Ne, Věrušku mám opět se svým mužem. Vypadalo to chvíli, že se dáme zase dohromady, byla jsem připravená odpustit i to, že s tou jinou ženou už měl také dceru, Terezku. Když ale zjistil, že jsem těhotná, opustil nás znovu. Navíc nalhal celé jeho rodině – rodičům i družce, že není jeho. Dodnes se k ní jako k dceři nechová, i když u soudu, kde byl sám, přiznal, že je jeho.

Jak se ti s něčím takovým žije?

Je to pro mě těžké. Bojuji celou dobu s odpuštěním. Brala jsem si ho na celý život. Dokázala bych mu asi odpustit, že nás opustil, ale vůbec nerozumím jeho chování vůči Věrušce. Nechápu, že takhle ubližuje. Kdykoli si na to vzpomenu, cítím vůči němu velkou zlobu. Se staršími holkami se stýká, s nejmladší nikoli. Neexistuje pro něj, i když ví, že je také jeho dcera. Přitom by na ni mohl být pyšný. Loni se oženil.

Chtěla by ses i ty někdy ještě znovu vdát?

Já si myslím, že když se chci řídit Biblí, tak se už nemůžu vdát. Já vím, že ty říkáš, že můžu, když jsem rozchod nezavinila, ale já si myslím že ne. Budu ráda, když společně toto téma budeme studovat v Bibli. Ráda bych znala pravdu. Nechci dělat věci jinak, než učí Bible. Už jsem toho zpackala ve svém životě dost. Dnes ten rozvod vnímám ale i pozitivně.

V jakém smyslu?

Přivedlo mě to zpět k Pánu Bohu.

Jak jsi vlastně uvěřila?

Paní Růžena Leknerová s vnukem

Moji rodiče nebyli věřící, ale naši sousedi ano. Jednou mě Růža Leknerová pozvala na společnou evangelizaci do Prahy a tam myslím došlo k tomu, že jsem začala o Bohu přemýšlet. Chodila jsem na biblické hodiny k Růže a pak jsem najednou věděla, že chci žít s Pánem Ježíšem. U nich doma jsme se spolu modlili, já jsem tehdy u nich vyznala všechny svoje hříchy, přijala Ježíše do svého srdce a pak nechala se pokřtít u baptistů.

Na začátku tvého obrácení stála tedy Růžena Leknerová…

Ano. Díky jejímu svědectví uvěřil také můj strýc s rodinou. Růža byla tím iniciátorem, díky kterému jsme přišli mezi věřící lidi. Pamatuji si, jak baptisté organizovali zájezd do Francie na nějakou křesťanskou akci a díky Růže tam jelo i dost lidí z Citic. I v dobách, kdy jsem s Pánem Bohem ve svém životě příliš nepočítala, jsem za ní čas od času chodila pro radu.

Věrko, odkud vlastně pocházíš?

Věrka jako malá

Narodila jsem se v Mostě. Bydleli jsme s rodiči v paneláku u prarodičů v Litvínově. Rodiče se ale rozvedli a my s maminkou Věrou jsme se přestěhovali nejdříve do Karlových Varů a potom do Citic. To mi byly teprve 4 roky. Rodiče mojí mamky bydleli v Hlavně. Můj nový tatínek a pro mě jediný a pravý, Jiří Salač, dostal od šachty v Citicích byt. Pracoval tam jako elektrikář. Maminka dělala zdravotní sestru.

Kam jsi chodila do školy?

První dvě třídy jsem chodila na 1.ZŠ v Sokolově a od třetí třídy pak na 2.ZŠ, centrálku. Učila jsem se rusky a německy, je to jazyková škola. Ale moc mi to nešlo.

Kde jsi pokračovala po skončení základní školy?

Nastoupila jsem na Střední zemědělskou školu v Chebu, ale nedokončila ji. Neudělala jsem opravky z chemie a po dvou letech odešla na Střední odborné učiliště zemědělské v Horšovském Týně. Musela jsem udělat rozdílovky, protože jsem byla zaměřená na rostlinnou výrobu, tady ale byla výroba živočišná. Podařilo se a já šla rovnou do druháku. Vyučila jsem se a zkusila nástavbu v Sedlčanech. Byla jsem v evidenci úřadu práce a dálkově studovala.

A jak studia dopadla?

Těsně před zkouškami jsem to vzdala. Zamilovala jsem se do Petra a škola mě přestala zajímat.

Jak jste se vlastně seznámili?

Kapela Strejdové – hráč na banjo je Věřin táta Jiří Salač

Moji rodiče byli trampové. Taťka je dodnes známý pod přezdívkou Fous. Hraje v country kapele Strejdové. Jezdili jsme celé moje dětství na vandry, na vodu, pod širák i pod stan. Rodiče a moji dva strýci s rodinami koupili v Hřebenech chalupu, kde jsme trávili Silvestry a setkávali se tam. Dnes v ní tatínek bydlí. Jezdili jsme na trampské potlachy, vítali jsme jaro a zúčastňovali se všech možných akcí. Od 15 let jsem jezdila už i sama. A právě na nějakém trampu jsme se potkali s Petrem. Chodili jsme spolu, už když jsem byla na učňáku. Pak jsme se ale na dva roky rozešli, a když jsme se dali znovu dohromady, tak jsme se brzy vzali.

Kde pracuješ?

Už sedm let pracuji na Tisové, nejdříve ve firmě ESTA, nyní od dubna pod firmou Energetické opravny. Moje funkce se přesně jmenuje strojník energetických zařízení. Laicky řečeno – dělám mazačku. Mám mazací plány, podle kterých se řídím. Doplňuji oleje , vazelínu do různých zařízení.

Trampka Věra

Pracuji v horku, hluku a špíně, ale nestěžuju si. Vyhovuje mi, že pracuji jenom na ranní. Můžu se tak starat také o domácnost a hlavně Věrku. Práci mi pomohla najít opět Růža.

Dělala jsi dříve i jinou práci?

Věnovala jsem se finančnímu poradenství, pracovala u Providentu, také jako prodavačka, a než jsem nastoupila na Tisovou, tak jsem dělala odečty elektriky a plynu. Měla jsem sice více peněz, ale mnohem méně času, a protože jsem na holky byla sama, musela jsem dát přednost stálé pracovní době.

Co dělají holky?

Děvčata s babičkou – Věrky maminkou

Obě holky studují střední školu a nejmladší Věruška je ve 4. třídě.

Věří v Boha?

Myslím, že ano, jen každá po svém.

A jak ses vlastně dostala k adventistům?

Kontaktovala mě před nedávnem Miluška Malíková a pozvala mě na studium Bible k manželům Hološovým na Březovou – adventistům. Rok jsem tam jezdila pravidelně každý týden, ale poslední dobou to nestíhám. Chodím ale na sobotní bohoslužby. A také jezdím s nejmladší dcerou na akce občanského sdružení adventistů Pohlazení.

Přemýšlela jsi o tom, že by ses stala členkou církve?

Zatím určitě ne. Neztotožňuji se s některými věroučnými body církve. Tím ale neříkám, že se mi bohoslužby nelíbí. Jsem ráda, že máme kam chodit, když náš baptistický sbor nefunguje, jak by měl. Jsem ráda, že nás tam necháváte být s vámi :-). Je nám mezi vámi dobře. Myslím, že to ale nestačí, abych mohla vstoupit do církve. Člověk pak reprezentuje tuto skupinu před druhými lidmi a já bych neměla úplně čisté svědomí, když bych žila jinak, než církev učí.

Mockrát Ti děkuju za celou neděli, kterou jsi kvůli rozhovoru obětovala. Také děkuji za Tvoje upřímné vyznání. Hana Kábrtová

Další fotografie: