Šenvert, Kraslická 14
Hříšná přirozenost člověka a jeho obnova zpět k Božímu obrazu
František Byrtus
…aneb Bůh mě proměňuje pro své království
Kázání Františka Byrtuse v Sokolově 27. dubna 2013
1. Mojžíšova 1, 27: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.
1. Mojžíšova 6, 5. 12: 6 Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. 12 Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.
Toto je smutné konstatování, smutná realita, ba až hrůza – katastrofa…
Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, ideál po všech stránkách.
Z věroučného výroku církve o přirozenosti člověka:
„Když naši první rodiče neuposlechli Boha, popřeli svou závislost na něm a ztratili tím své vznešené postavení pod Boží vládou. Boží obraz v nich byl porušen a oni se stali kořistí smrti. Jejich potomci dědí tuto padlou přirozenost se všemi následky, rodí se se slabostmi a náklonnostmi ke zlému.“
Tak začíná příběh člověka a pokračuje tak, jak ho známe i z vlastní zkušenosti.
Je fascinující, jak rychle a zákeřně působil jed hříchu na první pokolení po Adamovi. Jak rychle a důkladně se pokazilo vše, co vyšlo z Boha, když se od něj oddělilo, když se mu vzdálilo. Vše stvořené na zemi se dostalo do stínu Boha, začalo rychle chátrat, morální úpadek byl nejzřejmější. Devastující účinky přítomnosti zla záhy přinesly své první ovoce na nezvládnutelných emocích, z následkem první bratrovraždy.
Tak podobně to známe z vlastních zkušeností, jak rychle se můžou věci pokazit a jak těžce se naopak napravují.
Dlouhá poúrazová rekonvalescence…
Ztráta orientace v lese a dlouhé hledání cesty nazpět…
Ztráta dobré pověsti, dlouze a těžce se napravuje…
Ztráta důvěry, dobrého jména…
Jsme náchylnější ke zlému, než k dobrému. Máme vrozenou náklonnost ke zlému. Tak, jak jde život, tak se na nás podepisuje zlo (od zlého), občas i z Boží milosti něco dobrého.
Matouš 7, 11: “Vy, ač jste zlí, umíte dobré dary dávat svým dětem…“
…Trochu toho dobra v nás asi bude… Sami bychom se asi takto (zlí) nepojmenovali. Nechceme být zlí, chceme být dobří – aby nás tak alespoň vnímali druzi, a přitom o samotě často sami nad sebou lkáme, jak jsme sami se sebou nespokojeni a ze sebe zoufalí. Snažíme se o dobro, ale kde ho brát…?
.Nevíme si sami se sebou rady. Nedaří se nám uchopit, zkrotit naše emoce, naše myšlenky, naše reakce na vnější i vnitřní podněty… Jsme zlí a dobří zároveň, je v nás dobro i zlo. Bijí se o nás, to je ten náš zápas.. Zlo nás chce získat pro sebe, dobro – Bůh nás chce taktéž získat zpět pro sebe. A my nejsme na to vybaveni, abychom tento životní zápas vyhráli se ctí, BEZE ZBYTKU SE PŘIDRŽELI DOBRA…
Apoštol Pavel, teolog nad všechny jiné, se velmi otevřeně staví k této problematice a přesně tak, jak tomu rozumíme z vlastní zkušenosti i my.
14 Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. 15 Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. 16 Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. 17 Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. 18 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. 19 Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. 20 Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. 21 Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. 22 Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; 23 když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. 24 Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? 25 Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.
BUDEME TU NAD TÍM PLAKAT A ROZJÍMAT, ŽE STEJNĚ S TÍM NIC NENADĚLÁME, ŽE VLASTNĚ ZA TO NEMŮŽEME, HODÍME TO ZA HLAVU…? Celý ten nářek nad sebou samým – a my s ním – apoštol Pavel uzavírá – … Díky Bohu, Je tu cesta, kterou nám otevřel Ježíš Kristus. I my můžeme zvolat – Sláva Bohu a Ježíši Kristu!!!
Cesta zpět do ráje vede skrze Ježíše Krista…
Náš zásadní problém je v tom, že nás to někam táhne, někam kam vlastně nechceme, a my nemáme dost sil se tomu ubránit, změnit to sami v sobě…
Apoštol Pavel řeší dál tento svůj i náš problém, a v 8. kapitole popisuje cestu z této situace. Mluví o životě v Duchu.
5 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. 6 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.
Náš problém je v tom, že někam tíhneme, tam uvnitř, kde nikdo z lidi, ani z těch nejbližších, nevidí, že je něco špatně. Navenek se snažíme vypadat dobře, spořádaně, ale přitom sami víme, že to s námi není tak dobré, jak bychom chtěli… A někdy ani to předstírání se nám nedaří, nechceme být pokrytečtí, už nás nebaví ani předstírat, tak se chováme přirozeně… I tak se dá… Ať si to každý přebere jak chce…
Zásadní otázka tedy zní – k čemu to vlastně tíhneme?
To je dobrá kontrolní otázka, chceme-li sami sebe zkusit, jak na tom jsme…
Apoštol Pavel o sobě samém též mluví jako o největším z hříšníků – na prvním místě. Boj s větrnými mlýny – nerovný zápas. Má to šanci na úspěch?
Pro tento nadlidský úkol – zvítězit nad hříšnou přirozeností – nejsme vybaveni, to by nemusel Ježíš Kristus projít životem člověka a následně Golgotou. Pod tíhou tohoto břemene, který mnozí upřímní křestané na sebe dobrovolně berou, někteří zbytečně rezignují, protože nezvládají tuto neúprosnou konfrontaci vlastní hříšné přirozenosti s požadavky svatosti, ke které nás Bůh vyzývá. On nám nabízí účast na jeho svatosti, je to ale vůbec možné???
Mnozí to vzdávají, vzdávají zbytečně, protože možná dostatečně neporozuměli významu a úloze Boží milosti v našem životě.
Jiní z téhož důvodu prožívají smutný a utahaný život bez radosti, kterou nám Ježíš nabízí skrze přijetí jeho milosti pro náš život.
Znamená to rezignovat na boj s naší hříšnou přirozenosti?
Co máme dělat? Co můžeme udělat my, já, co nikdo za nás neudělá?
Musíme se rozhodnout, buď pro dobro, pro Boha, druhá možnost je rezignovat, v tom případě to zlo přijde samo.
Prožíváme životní zápas na život a na smrt. Nechceme-li život prohrát, nesmíme rezignovat na dobro. (Není v nás)
Nezapomeňme na to, že je tady cesta, kterou nám otevřel Ježíš Kristus. Kdybych to chtěl zjednodušit, když jsme se rozhodli pro Boha, musíme na této cestě setrvat, a to i přes to, že se nám na této cestě vždycky nedaří…“Kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen.“
Nenechme se nechat natlačit do stínu Boha, ale naopak vystavujme se jeho hřejivým, uzdravujícím paprskům.
Vše, co se dostává do stínu Boha, chřadne, uvadá, odumírá. Lidé byli stvořeni jako světlomilné rostliny, jedině na slunci se jim může dařit, mohou rozkvétat, mohou vonět, hýřit všemi barvami, nést chutné ovoce.
Naše rozhodnutí nerezignovat na dobro, ale naopak vystavovat se slunci Spravedlnosti, vytváří předpoklady pro postupnou obnovu, zpět ke ztracenému Božímu obrazu. Tady bych chtěl zdůraznit, že tu nejde o naši práci na sobě, na obnově, ale plně o Boží působení jeho milosti v nás.
Cesty k tomu vedoucí: „Prostřednictvím Ducha svatého se Boží slovo stává světlem, protože v životě příjemce působí jako přetvářející síla.“ (Kristova podobenství – str. 246)
Boží obraz v sobě člověk ztratil za branami ráje – lehce a rychle.
Dlouze a těžce jej díky Boží milosti získává zpět, přičemž proces obnovy v jeho plnosti bude dokončen znovu tam, kde mu byl původně dán.
Základní věroučný výrok o přirozenosti člověka, který jsme četli v úvodu, nám pomáhá vidět realitu našeho života a také nám otevírá brány nebeské milosti.
1 Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. 2 Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. 3 Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.
Vychází mi z toho, že působením Boží milosti jsme proměňování k Božímu obrazu, pro způsobilost prožívat věčnost se všemi vykoupenými bez zátěže hříchu v nás.
Můžeme děkovat Bohu, že nás přijímá takové, jací jsme, ale zároveň musíme děkovat za to, že nás nenechává takovými, jakými jsme. Že nás proměňuje pro své království. Dnes a denně a můžeme žít v nadějí, že naše proměna bude dokončena v okamžiku našeho vzkříšení, anebo naši proměnou, kdy se zjeví, tak jak jej očekáváme, ve slávě, kdy „smrtelné obleče nesmrtelnost a pomíjivé nepomíjitelnost“.
Boží milostí jsme proměňování – my sami sebe neproměňujeme. Proměňuje se naše tíhnutí, naše náklonnosti, to vše skrze přebývajícího Bořího Ducha. „Ti, kdo se nechávají vézt Božím Duchem, jsou Božími dětmi.“ Jinak: 1. list Petrův 2, 11: Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši“ . Tady bychom mohli být velice konkrétní, ale to prosím udělejme každý sám pro sebe. Každý z nás víme, jak na tom jsme, kde nás bota tlačí.
I to patří do oblasti našich rozhodnutí. My se musíme rozhodnout, třebaže nemáme dost síly k realizaci. Pak je tu cesta modlitby o sílu, o Boží sílu realizovat dobrá a správná rozhodnutí.
Boží milostí jsme spaseni, není to z nás, obojí je dar, který smíme přijmout nebo nechat být.
Tady se ztrácí prostor pro výmluvy, že zodpovědnost za to jaký jsem, musí padnout na někoho jiného. Na koho? Na Adama, na Evu, na satana, na prostředí, do kterého jsem se narodil, na tisíciletou degradaci lidského pokolení???
Učiňme malý exkurz do jednoho podobenství.
Matouš 25, 5: „Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly“ – 5 družiček, které očekávaly příchod ženicha. Měly čas na přípravu na svatbu. Pomineme fakt, že v kritické době noční únavy všechny usnuly. Co se ale ukázalo být mnohem důležitější, než nezaspat moment příchodu ženicha na scénu, než vědět, že už je tu, byl fakt, jestli v nádobkách mají či nemají dost oleje. Ukazuje se zde historická životní moudrost
Jak byste v tomto kontextu popsali onu moudrost, v čem ona byla, v čem spočívá?
Olej v nádobkách – Olej, symbol Ducha Svatého, jeho proměňující přítomnost v našich životech, to se ukázalo být rozhodujícím faktorem, který umožnil vejít do hodovní síně a stolovat s ženichem. Ony neztratily živý kontakt s Ježíšem, byly na něj napojeny jako na zdroj živé, občerstvující vody. Nezůstávaly ve stínu Boha. Odtud život v Duchu, pod mocí Ducha, jeho proměňující moci v životech hříšných lidí.
„Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“
V životech těchto lidí Bůh konal dílo obnovy, třebaže to nešlo lehce a nebylo to hned najednou, třebaže to mohlo i bolet… Ježíš: „Chceš-li být dokonalý, chceš-li aby dílo obnovy pokročilo dál, jdi a prodej,… zbav se toho, co tě limituje na cestě za mnou, zanechej všechno, co ti brání ve tvém růstu, ve tvé službě, pak přijď a půjdeme spolu dál…
Pak tady máme 5 nemoudrých, chcete-li hloupých, můžeme přemýšlet podobně, v čem byla ta hloupost… Zřejmě jim nepřišlo důležité zajímat se o to, co by chtěl Pán Bůh v jejich životech změnit, napravit…
Jejich prázdné nádoby byly svědectvím o tom, že jejich životy nebyly pod mocí Ducha svatého, nedoznaly změny, kterou by byl Bůh oslaven. Patrně se za ně ženich styděl, proto řekl „neznám vás“. On neshledal v jejich životech nic, co by se mu trochu podobalo. Už bylo pozdě něco na tom měnit, už na to nebyl čas, jejich osud byl tak zpečetěn.
Život bez obnovující moci Ducha svatého přivede nutně k životní tragédií.
Znovu se ptám, kdy bude dokončena práce obnovy k plnosti Božíhoobrazu, jaký měl člověk před pádem do hříchu?
Mýtus, který v nás podvědomě přežívá, protože tak jsme tomu byli učeni: „…do nebe přijdou jen ti, kteří zemřou s dokonalým charakterem. Podobně na tom musejí být ti, kteří se chtějí setkat a přežít 2. příchod Ježíše Krista. Není divu, že místo toho, abychom se těšili, až uvidíme Ježíše na oblacích nebeských, tak se bojíme a v duchu si přejeme, aby ještě nepřicházel, protože ještě nejsme hotovi, nejsme ještě dokonalí.“ Kdy budeme?
Jiný výrok : „Celý život se snažím být dokonalá a stále nejsem…“
„Radost z jistoty spasení neplyne z vědomí naši dokonalosti, protože žádnou, ani pocitově ani fakticky nemáme, ale z vědomí, že Bůh se mnou počítá pro své království díky své milosti, díky své spravedlnosti, která mi bude na konec mého života připočtena.“
Zásadní otázka: K čemu mi bude připočtena? K prázdné nádobce? Nebo k té, ke které jsem z Boží milosti ve svém, byť krátkém, či stoletém životě dospěl…?
Rozumím tomu tak, že mi Bůh připočte Ježišovu spravedlnost k tomu, co už za mého života ve mně mohl změnit, co jsem mu dovolil, k čemu jsem mu dal příležitost, abych se mu trochu podobal. Sláva mu za to!
„Jen v Tebe důvěru mám…“ Spolehnout se na Boží milost, to je jediná naše možnost překlenout propast tisíciletí na cestě zpět do ráje, kde naši prarodiče přišli o nevinnost.
Spolehnutí se v důvěře na Boží milost, jedině to nám může do našeho života přinést tolik potřebný pokoj, pokoj v srdci i v mysli…
Naopak nepokoj, nejistotu, absence vnitřní pohody a vyrovnanosti způsobuje nereálná, křečovitá snaha o dokonalost, kterou bychom se chtěli legitimovat u bran ráje.
Spolehnout se na Boží milost není rezignace na naši touhu a snahu podobat se Ježíši Kristu. To není rezignace na zápas o čistotu života…
Apoštol Jan pokračuje 1. Jan 3, 3: „Každý, kdo má tuto naději v Něho, usiluje být čistý, tak jako On je čistý..“
„Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!“
Bůh se nikdy nevzdá svých ztracených dětí, přeci za ně zaplatil nejvyšší možnou cenu. Slovy apoštola Pavla: „Je tu cesta, kterou otevřel Ježíš Kristus“, buď mu za to sláva!
amen
