Růžena Leknerová

telefonNa bohoslužbě v Rotavě mě požádala jedna z přítomných žen, Jana, abych navštívila v sokolovské nemocnici jednu starší paní, paní Cihlářovou, se kterou se během svého pobytu v nemocnici seznámila. Jana vyprávěla, jak se jí jednou zničehonic udělalo špatně, upadla na zem a její muž zavolal záchranku a celou dobu se modlil, aby ji Bůh uzdravil. Dostala se tak najednou do nemocnice a právě tady navázala duchovní rozhovory s jinou pacientkou, paní Cihlářovou. Jenže brzy šla Jana domů. Chtěla tedy po mně, abych paní Cihlářovou v sokolovské nemocnici navštívila a v načatých rozhovorech pokračovala. Hned jsem se za ní vypravila, ale již jsem ji v nemocnici nenašla. Propustili ji domů a neřekli kam. Osobní data se neposkytují cizím lidem. Po týdnu jsem o své neúspěšné misi informovala v Rotavě Janu. Ta mi dala na paní Cihlářovou telefonní číslo a řekla, že ji mám tedy zavolat. Udělala jsem to ještě v tu neděli. Zatelefonovala jsem, paní telefon zvedla, já jsem se představila a začala jí vyprávět o Pánu Ježíši Kristu, o tom, jak zachránil na kříži všechny lidi. Paní mě pozorně poslouchala, chvílemi se divila, pak měla i různé otázky. Dokonce říkala, že má doma také Bibli, ale že z ní četla někdy jen knihu Přísloví. Poradila jsem jí, aby četla i další knihy, například knihy čtyř evangelistů v Novém zákoně.Doporučila jsem jí, aby začala chodit do nějakého křesťanského společenství, že v Sokolově navrhuji sbory baptistů, adventistů a evangelíků a že jsme pro ni  ochotní i přijet, kdyby chtěla. Paní ale reagovala, že bydlí daleko. „Kde tedy bydlíte,“ zeptala jsem se. Odpověď mě šokovala: „V Praze.“ To už se mi honily hlavou otázky. V Praze? A proč by byla v nemocnici v Sokolově? Začala jsem mít pochybnosti o tom, s kým hovořím, a tak se ptám dál: „Byla jste v posledních dnech v nemocnici?“ „Ano, byla,“ odpověděla mi žena. Je to pár dní, co jsem byla propuštěna. „Hovořila jste tam se svojí spolubydlící o Bohu?“ byla další otázka. „Ano, hovořila,“ byla její odpověď. „Jmenujete se paní Cihlářová?“ ptám se dál. „Nejmenuji, jsem Veronika Kolomazníková.“ A bylo to venku. Omyl. Já se dovolala jiné ženě. Jenže na takové náhody já nevěřím. Vysvětlila jsem jí, co se stalo. A pak jsem se začala vyptávat jí, proč byla v nemocnici. Dozvěděla jsem se, že má nejagresivnější formu rakoviny prsu s 18 procentní šancí na přežití. Povídaly jsme si spolu, pak jsme spolu i plakaly, já jí vyprávěla o Boží lásce a dovolím si říci, že jsme se spřátelily. Je úžasné, jakými způsoby nás Bůh používá k záchraně lidí.

Růžena Leknerová