Manželé Bauerovi oslavili 60 let společného života

Poslední únorový den tohoto roku oslavili diamantovou svatbu manželé a mnohaletí členové sokolovského sboru církve adventistů Růžena a Jiří Bauerovi. Uspořádali malou rodinnou oslavu v pečovatelském domě v Dolním Rychnově, kde Růženka z důvodu vážné nemoci od 14.4. 2008 bydlí. Jiří ji pravidelně dvakrát týdně navštěvuje. Společně si čtou, zpívají, modlí se a povídají. Vychovali čtyři děti, Petra, Magdalénu, Růženu a Jirku. Mají 6 vnoučat – Michalku od Petra, Miloše, Martinku a Marcelku od Magdy, Kristýnku a Adelinku od Jirky a také 3 pravnoučata, z toho jedno na cestě.

Jiří i Růžena se seznámili na podzim roku 1947 v rodné vesnici Jiřího v Bezně u Mladé Boleslavi. Růženka bydlela v sousední menší vesnici v Nemyslovicích, kam nejezdil ani autobus. Musela chodit domů z Bezna pěšky. Tyto dvě vesnice odděloval jen les a údolí. Jirka stál v den svatého Václava s kamarádem u školy a povídali si o muzice. Vtom přijel z Mladé Boleslavi autobus a vystoupily z něj dvě krásné rozesmáté dívky. Kamarád jen řekl: „Hele, dívej!“ A Jiří se díval a celou noc ani nespal. Obě dívky – blonďatá Věra Kalvachová i tmavovláska Růženka Bošinová, jak se od kamaráda dozvěděl, se učily šít ve Velikých Všelisích u paní mistrové Slánské. Hned druhý den jel stejným autobusem do školy do Mladé Boleslavi, kde studoval na gymnáziu. Když vystoupili, dal se s dívkami do družného hovoru. Jiřímu se ale líbily obě a nevěděl, kterou si má vybrat. Rozhodl se je vyzkoušet. Přál si, aby jeho budoucí žena měla vztah ke knihám, a tak jim oběma půjčil knihy. Obě totiž říkaly, že rády čtou. Asi za měsíc se jich zeptal, jak se jim kniha líbila. Obě se shodly, že moc. Zeptal se tedy nejdříve Věry na obsah knihy a z jejích odpovědí poznal, že ji ani neotevřela. Zato Růženka nadšeně vyprávěla! Bylo rozhodnuto. Začali se více vídat, jezdili spolu do školy, chodili do kina, zatancovat si, vodili se za ruce a vždycky si měli co vyprávět. 22.ledna 1948 poprvé vyznal Růžence Jiří lásku. Ten den se jim stál památným.

Růženka měla jen pět tříd obecné školy, neměla příležitost studovat a byla lačná po vzdělání. Chtěla vědět, co se Jirka učí, a on jí vyprávěl, vodil na výstavy, do opery a také třeba i učil anglicky. Vždycky byla pečlivě připravená a Jiřímu dělalo radost vzdělávat někoho, kdo měl takovou touhu po vědění. „Vzpomínám si, jak jsme byli na Rusalce v Mladé Boleslavi a pak šli pěšky domů. Bylo to 17 kilometrů. Celou cestu se Růženka hrozně bála a  já byl její oporou,“ směje se Jiří.

Po maturitě zvažoval Jiří možnost vydat se na dráhu profesionálního hudebníka. Poté, co mu jeho učitel houslí tuto možnost rozmluvil, rozhodl se z popudu místního faráře Františka Doubka pro studia Husovy československé evangelické bohoslovecké fakulty. „Když jsem řekl svůj záměr studovat na faráře Růžence, otočila se a odešla. Doběhl jsem ji a vysvětlil, že ne toho katolického, ale husitského, který se může oženit. Radostně se do mě zavěsila.“ Růženka si našla práci v Praze – nejdřív v dámském krejčovském salónu na Žižkově a pak ve firmě Panar, kde se šily košile. A společně užívali bohatý pražský život. Jiří studoval a Růženka vydělávala peníze. Chodili za kulturou, navštěvovali nejrůznější výstavy, muzea, kostely, vyslechli mnoho poučných přednášek. „Pamatuji si, jak jsme jednou byli ve Smetanově síni, kde na Pražském jaru vystupoval světově proslulý houslista David Oistrach v Čajkovského houslovém koncertě za doprovodu České filharmonie,“ vzpomíná na nejkrásnější společná léta Jiří. O prázdninách jezdili na kole po české vlasti.

První těžká zkouška přišla, když se museli na tři měsíce rozloučit. Růženka si odjela udělat kurz účetnictví na Moravu a jezdila domů jen jednou za měsíc. „Ucházel se tam o ni nějaký vedoucí soudruh, ale ona mu řekla, že má chlapce,“ s radostí vzpomíná Jirka. Ještě horší bylo, když Jiřímu skončila studia. Byl vysvěcen na kněze a čekala ho vojna, nejdříve v Žižkovských kasárnách v Praze – Karlíně. Chtěli se hned vzít, ale spirituál, který se staral o duchovní úroveň bohoslovců, doporučil, že mají počkat až po vojně. „To byla chyba,“ myslí Jiří. „Než jsem odjel, tak jsme se tak vroucně loučili, že Růženka otěhotněla.“ Bylo pak velmi těžké, aby se dostal domů a mohli mít svatbu. Navíc byl převelen k „Černým baronům“, přidával zedníkům v Mladé u Lysé nad Labem, po úraze pak dělal závozníka. Díky Bohu se podařilo, že jednou dostal na celý víkend opušťák a 28.2. 1953 se tak v Praze mohli vzít. Nejdřív na Národním výboru v Holešovicích a pak ve sboru církve Československé husitské. Oddával je profesor praktické teologie na Husově teologické fakultě Otto Rutrle.  Růženka se nastěhovala nejdříve k Jiřího pratetě do Holešovic a poté k babičce do Nuslí.

V srpnu 1953 se narodil syn Petr, s jehož výchovou babička velmi pomáhala. Po návratu Jirky z vojny odešli s manželkou bydlet do Žlutic, kam byl Jiří delegován plzeňskou diecézí. Tam se narodila v roce 1955 dcera Magda, a to přímo doma. Teprve chvilku po porodu dorazila sestra, otočila ten malý fialový uzlíček, poplácala ho a Magdalenka se rozplakala. V tu chvíli bylo vše v pořádku. „Byl jsem první, kdo Magdalenku vítal na svět,“ usmívá se Jiří. Další dcera se narodila o dva roky později v Mariánských Lázních, kde byla Růženka před porodem radši u známých, aby to na ni zase nepřišlo tak náhle doma, když byla sama. V roce 1964 přibyl do rodiny ještě syn Jiří. Ten už se ale narodil v Sokolově, kam se tento rok přestěhovali.

            A jaký má Jiří recept na dlouholetý fungující vztah? „Vydrželi jsme spolu hlavně z Boží milosti, věřím, že Bůh nás dal dohromady. Za těch 60 let bylo mnoho bouřek a zkoušek,“ říká Jiří. „Láska je pro mě bytost, která žije tím, že roste. Je třeba lásku rozvíjet ve stejných fázích, jako má lidský život. Myslím, že jen díky tomu, že jsme žádnou fázi nepřeskočili, jsme mohli dovršit společných 60 let.“ Hana Kábrtová