V neděli 17.3. navštívila naše expedice vesnickou školu  v Beldanze, do které chodí naše Lota. Hned po příjezdu a srdečném uvítání srdíčkem se ke mně přihlásila, aniž by tušila, kdo z nás je zástupcem našeho sboru, jejího sponzora. Asi nějaká vnitřní intuice :-). Lota je krásná, milá a usměvavá dívka, která svoji radost ani trochu neskrývala. Stejné pocity jsem měla já. Předala jsem jí všechny dárky, které jsem pro ni měla. Společně jsme navštívili i její rodinu, doma byli rodiče. Do stejné školy chodí i její mladší bráška. Starší bratři pracovali mimo domov. Naše auto mělo problém s nastartováním, a tak bylo dost času společně pobýt. Lota se spolužáky nám zazpívali spoustu písní, některé jsem zdokumentovala. Od pracovníků Adry dostala škola sportovní nářadí.

Ještě týž den na nás čekala ve středisku SAMS, kde přebýváme, Sumi, kterou sponzoruje syn Daniel se svými kolegy z lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Rozhodla se studia ukončit, protože má prý divoké sny. Nikdo neví, kolik je na tom pravdy, zda nemusela Sumi uvést tento důvod kvůli rodičům, kteří třeba chtějí, aby šla pracovat domů. To se v této zemi stává velmi často. Děti jsou levná pracovní síla a rodiče nestojí o to, aby jejich děti chodily do školy. Skupina studentů, která dívku sponzoruje, dostane zřejmě nové dítě. Nicméně Sumi jsem předala všechny dárečky od mediků. Dojalo ji to a plakala.

Třetí setkání přišlo během večeře, kdy přišel další synem Danielem sponzorovaný chlapec Ismile. Toho Daniel sponzoruje se svojí spolužačkou z gymnázia Aničkou a kamarádkou Kamilou asi dva roky. Ismile je něžný, laskavý kluk, který hned po příchodu se ke mně celý přitiskl. Táta mu umřel a maminka bydlí daleko. Ismile domů nejezdí a maminka mu posílá na rok 300 Tk, což je necelých 80 korun. Ukázal nám, kde spí, jakou dělá práci, kam chodí do školy. Zrovna skládal čtvrtletní zkoušky. Každé dítě je zde od 14 do 16 hodin zaměstnáno, a to od nejmenších po nejstarší. Nejmenší děti například sbírají listy. Ismile má na starosti sklad s rýží, kterou v pytlích nosí k umývání. Také myje nádobí a jezdí na trh rýži kupovat. I jemu jsem předala dárky a v místním malém obchůdku nakoupila hygienické potřeby, pomůcky na rýsování. Matematika je jeho nejoblíbenější předmět. Také dostal kapesné.

Poslední dvě děti, Luxmi a Komola, nemůžeme jet navštívit kvůli dnešní a zítřejší stávce, proto ve středu sami přijedou do Dháky, což je z jejich střediska Monosapara asi 7 hodin cesty. I pro ně mám připravené dárky. Všechno ostatní  – plyšáky, pastelky, bonbony, hodinky, kalkulačky atd. jsem dnes předala v místním sirotčinci, který je součástí areálu školy církve adventistů, kde bydlíme. Jejich „maminka“ se sama stará o padesát dětí. Může to zvládnout jen díky úžasné disciplíně všech dětí, které si samy perou, myjí po sobě nádobí a o menší děti se starají ty starší. Měla z dárků velkou radost, protože tyto děti nemají vůbec nic. Dostávají se do sirotčince tak, že je sami provozovatelé zařízení najdou, jsou bez domova, bez rodičů, hladové a opuštěné. Zazpívali nám krásné písně.

Co se politické situace týká, tak žádná sláva. Teroristé dali vládě ultimátum, že pokud nepropustí na svobodu válečné zločince do čtvrtka, odříznou Dháku od světa. V Dháce hoří mnoho aut, jsou první mrtví. My stále zůstáváme relativně v bezpečí 6 hodin severozápadně od Dháky ve škole SAMS. Měli bychom odtud odjet do Dháky ve středu brzy ráno. Ve čtvrtek ve 21 hodin nám odlétá letadlo do Dubaje a pak do Prahy. Snad se nám podaří odletět. Máme se dobře, dobře nám tak :-). HK

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                              Galerie všech fotografií zde: Bangladéš 3/2013