Nezdolná Mária Blaščáková:

Bůh je silnější

V malé vesnici Lukov v okrese Bardejov na Slovensku se před osmdesáti lety narodila Marienka. Kromě maminky Marie a tatínka Petra měla ještě tři starší bratry – Jurka, Štefana a Janka. Marienka nebyla nejmladší, po ní ještě do rodiny přibyla sestra Anna. Celý život si v sobě nese těžkou ránu, smrt její maminky. Ani po tolika letech nepřestává plakat, když si na ni vzpomene. Zemřela na rakovinu, když bylo Marience šest let. Život se celé rodině rázem změnil k nepoznání a nad strastiplnými životními cestami malé holčičky nezůstane žádné oko suché. Prošla si skutečným „peklem“ v podobě odstrkování, surového bití a ponižování ze strany všech jejích chlebodárců. Hledat Pána Boha v jejím příběhu nebylo vůbec snadné, přesto mu je Marienka vděčná, že se jí sám dal poznat a že byl jejím přítelem i v dobách velmi zlých. Tak velká její důvěra v Boží dobrotu a lásku se nevidí u lidí žijících spokojeným životem. Nikdy neztratila svoji hrdost a vnitřní svobodu. Marienka je velká znalkyně Bible, kterou každý den studuje. Má bystrou a vnímavou mysl, výbornou paměť. Bydlí už čtyři roky v Kynšperku nad Ohří v domě s pečovatelskou službou. Tu ale nevyužívá, je naprosto samostatná a soběstačná. Má dceru Janu a dvě vnoučata, 14-letou Janičku a 4-letého Románka.

Marienko, co se dělo ve vaší rodině po smrti tvé maminky?

My jsme bydleli v Lukově v pronajatém domě u sedláka Tulenka. Měl 20 krav. Po smrti maminky se nás chtěl zbavit, a tak nám otrávil jedinou kozu, kterou jsme měli. Odstěhovali jsme se do baráku po Židech, říkalo se tomu židovna, ale tam jsme nebydleli dlouho. Otec jezdil pracovat do lesa a neměl na nás čas, a tak se naše rodina rozpadla. Štefana si vzali sedláci do Ruska, Janko odešel do učení do Nové Paky, učil se ševcem a krejčím, a nás s Aničkou, té byly tehdy tři roky, dali do dětského domova do Horovců u Púchova. Odvezl nás tam Jurko. To byl maminky syn z prvního manželství. Jejího prvního muže zabil blesk. Náš otec se o nás nestaral.

Jak se vám žilo v dětském domově?

Strašně. Sestry nás pořád jen bily. Měly gumovou hadici a tou nás tloukly. Já jsem pořád plakala, protože se mi stýskalo po mamince, a jim to šlo na nervy, a tak mě mlátily. Moje maminka byla moc hodná, moc jsem ji milovala. Nevěděly si se mnou rady, nejedla jsem, nepila, bití nepomáhalo, a tak mě dali k nějaké vdově.

A tam ses měla lépe?

Vůbec ne. Byla jsem malá, hubená, vdova potřebovala silnou pomocnici na práci do maštale. Já stále jen plakala a nic nejedla. Odvedla mě pryč, že mě nechce. Přehazovali si mě a nikdo mě nechtěl. Když jsem bydlela u nějaké další babky, poslala mě pást krávy s ještě jedním klukem. Měli jsme dvě krávy, jedna byla hodná a jedna zlá, která nás mohla proklát – probodnout svými rohy. Ta zlá odešla trochu dál a ten kluk chtěl, abych pro ni došla a bitím ji přivedla zpátky. Já jsem ale nešla, řekla jsem mu, že se nemusí bát, že se kráva vrátí sama, že ji není třeba bít. Přitom jsem pásla krávy poprvé v životě. Stalo se vše přesně tak, jak jsem řekla. To dobrý Bůh mě chránil. Když jsme večer hnali krávy domů společně se spoustou dalších pasáků se svými kravami, šla s nimi i ta naše. Přestala jsem dokonce brečet a měla jsem radost, jak se podařilo krávy dostat domů i bez švihání. Ten kluk si ale stěžoval, že jsem ho neposlechla a pro krávu nešla. Řekli: „Tak ona je tak chytrá, že ji ani ta kráva neproklála!“ A vyhnali mě pryč.

Jak sis hledala další místo k bydlení?

To bylo tak. Jedna paní ze Sobotiště měla na starosti hledat dětem z dětských domovů náhradní bydlení. Vždycky, když mě nechtěli, tak jí napsali, ona přijela a společně jsme šly hledat nové místo. Chodily jsme pěšky od vesnice k vesnici a ptaly se lidí po barácích, jestli bych nemohla u nich bydlet.

Kde jsi skončila po zážitku s kravami?

Paní mě tentokrát odvezla do Rovenska v okrese Senica do rodiny Jankovičových. Hospodařil tam Jan Jankovič, který se staral o svoji matku, která nemohla na nohy. Tam jsem poprvé mohla chodit do školy. Když jsem do ní přišla, chtěli vědět, kolik mi je let, ale já to nevěděla. Napsali proto do rodné vesnice Lukov, odkud jim odepsali, že mi je deset let. Bydlela jsem tam asi dva roky, takže jsem celé dva roky chodila dopoledne do školy. Odpoledne jsem pak pracovala, starala se o hospodářství.  Ale i tady přišel problém. Moji rodiče patřili do řecko-katolické církve a já jsem proto chodila ve škole na katolické náboženství. Celá vesnice byla katolická, takže nás bylo hodně dětí a mě to bavilo. Jenže Jankovičovi byli evangelíci a chtěli, abych se i já stala evangeličkou. Vesničané to ale nechtěli dovolit a říkali mi, abych se doma vzepřela, že mě nemají právo nutit k přestupu. Tak jsem jim to řekla. Jankovič sundal řemen a seřezal mě tak, že jsem ležela na zemi, měla jsem samé podlitiny, modřiny. Strašně bolela ta přezka na tom pásku, kterou mě mlátil do krve. A pak zase přijela paní ze Sobotiště…..

A kam ses dostala tentokrát? 

Vzal si mě chlap, který měl kupu dětí a byl sám. Snažila jsem se tam hodně pomáhat, skamarádila jsem se s jeho synem a dělala jsem, co mi řekl. Při práci jsem zapomínala na svůj smutek. Plakat jsem chodila tajně, aby to nikdo neviděl. Ale asi viděl… Po třech týdnech se táta dětí zeptal, jestli jsem si už u nich zvykla, a ony řekly, že často pláču. Ten můj kamarád, jeden z dětí, byl z toho překvapený, říkal, že zvykla, ale otec už neposlouchal. A zase paní ze Sobotiště…

Bojím se už úplně zeptat, co bylo dál… 

Nemohly jsme najít nic, chodily jsme přes hory a doly a nikdo mě nechtěl, že jsem malá, slabá. Večer jsem přespala u té paní a další den jsme hledaly zas. Všichni chtěli silnou holku na práci. Nakonec jsme přeci našly a já zůstala ve velkém domě rodiny Bordáčových v Čáčově. Měli hospodu a obchod a dvě malinké děti, které jsem dostala na starost. Tomu staršímu byly dva roky. Já si moc přála chodit do školy, ale nedovolili mi to, že musím pracovat. Paní na mě řvala, že na to si mě nevzala. Když jsem něco zapomněla udělat, nějakou maličkost, tak mě seřezala. Já jsem ale do školy utíkala. Vždycky odpoledne, když jsem dala děti spát, tak jsem běžela do školy. Tam se na mě zlobili, že nechodím pravidelně. Říkala jsem jim, že nesmím. Pozvali si Bordáčovi do školy, aby se jich na to zeptali, oni řekli, že lžu, že do školy schválně nechodím. Komu věřili, nevím.

Jak dlouho jsi tam vydržela? 

Docela dlouho, asi dva roky, i když mě tam strašně tloukli. V té době byla válka a do vesnice přišli nejdřív Němci a pak Rusové. Němci se chovali slušně, Rusové naopak, byli zlí, sprostí, všechno kradli a znásilňovali ženy. Jednou naši vesnici bombardovali a lidé se schovali do sklepů. Já jsem však dostala za úkol jít pro pleny k rodičům paní Bordáčové, bydleli na druhém konci vesnice. Šla jsem a přede mnou i za mnou vybuchovaly bomby, ale já se vůbec nebála. Modlila jsem se a říkala Bohu, ať mě uchrání, jestli chce, a jestli nechce, tak ať zemřu, že mi to je jedno. Tolik jsem vzpomínala na maminku! V létě přijel do jejich obchodu asi dvacetiletý kluk – nákupčí a přivezl jim mýdlo, které neměli. Když jsme zůstali sami, zeptal se, jak se mám. Upřímně jsem odpověděla, že mizerně, že mě bijí. Řekl, že mám utéct k jeho rodičům do domku u kolejí. Tak jsem tam jednou ze školy šla. Byli hodní, nechali mě tam, i když netušili, že mě jejich syn k nim poslal. Bordáčovi se ale od jiných dětí dozvěděli, kde jsem, a večer si pro mě přišli. Odvedli mě domů a páskem mě seřezali víc než kdykoli předtím. Byla jsem samá modřina.

A jak se ti podařilo od nich odejít? 

Sousedka mi poradila, že mě může zachránit jenom někdo z rodiny. Přemýšlela jsem, koho mám, a vzpomněla jsem si na strejdu, který pracoval v Leopoldově jako dozorce ve věznici. Napsala jsem mu, aby pro mě přijel. Skutečně za tři týdny přijel a odvezl mě k mé mladší sestře Anně. Ta bydlela v Holiči u Hodonína u rodiny Horňákových, kteří si ji dokonce chtěli vzít za vlastní. Začala jsem u nich chodit zase do školy. Jenže pan Horňák onemocněl tuberkulózou a nestačily nám peníze, abychom se uživili. Musela jsem pryč. Když se jim narodily pak vlastní děti, Lojzík a Libuška, dali i Aničku zpět do dětského domova, tentokrát v Šamoríně u Bratislavy.

A ty jsi šla kam?   

Do Holiče přijela na dovolenou paní Brožková z Prahy s malým synkem Jarouškem, tak se jí zeptali, jestli by mě nechtěla, abych se starala o syna. Vzala si mě a já bydlela v Praze 8. Zase jsem chodila do školy, asi do 4. třídy. Ta paní byla ale do větru a pořád podváděla svého muže. Jednou přišel její manžel večer domů a zeptal se mě, kde je. Řekla jsem mu po pravdě, že šla naproti k sousedům. On k nim vlezl po žehlicím prknu. Ženu zfackoval a ona zase mě. Přestala mi dávat jídlo a bila mě. Jednou jsem to řekla ve škole a putovala jsem zpátky do dětského domova do Horovic, kde jsem vlastně po smrti maminky začínala svoji pouť. Už jsem ale byla starší, tak mě už sestry tolik nebily.

A tam už jsi vydržela do osmnácti let? 

Kdepak. V domě kromě sirotků bydlely také ženy, které měly děti se ženatými chlapy nebo s vojáky. Děti tam odkládaly významné herečky či bohaté paničky. Já jsem měla na starost věšení plen venku. Z velké zimy se mi na chodidlech udělaly vředy. Chtěla jsem pryč a napsala jsem sestře mojí maminky do Bardejova, aby mi napsala adresu na nejstaršího bratra Jurku. Ona to udělala a Jurko si pro mne přijel z Prešova. Bydlela jsem u něj a jeho manželky v jedné místnosti, Jurko byl hodný. Měli také dcerku Božku. Nevešli jsme se a manželka chtěla, abych odešla. Dozvěděla se, že slovenské holky chodí sloužit do Čech, tak mi sehnala místo u Novákových v Podbořanech. Starala jsem se o jejich tříletou dceru Jiřinu. Nakazila jsem se tam tuberkulózou a nikdo mě pak už nechtěl. Nakonec jsem nastoupila do nemocnice, a i když se zjistilo, že mám jenom stíny na plicích a brzy jsem se uzdravila, sestřičky mě tam i dál schovávaly.

To ale nešlo do nekonečna….

To ne, daly mě na práci do kláštera do Raslavic u Bardejova. Myla jsem tam nádobí, topila farářovi. Žily tam nemocné postižené sestřičky. V klášteře jsem zůstala necelé dva roky, to už mi bylo sedmnáct let a přišla jiná doba, znárodňování.

Co jsi dělala jako dospělá? 

Nastoupila jsem ještě v těch sedmnácti do továrny v Bardejově, kde se šilo. Bydlela jsem, kde se dalo. Někdy u kamarádky, někdy na lavičce na nádraží. Vydala jsem se znovu za strýcem do Leopoldova, byl už ženatý. Jednou jsem se zastala jeho manželky, když jí dal facku, vynadal mi a chtěl, abych odešla. V rádiu jsem slyšela, že dělají nábor do zdravotní školy v Bratislavě, tak jsem se přihlásila. Byl to osmiměsíční kurz na zdravotní sestřičku. Škola mi nešla, neměla jsem žádné základy, ale práce mě bavila. Tři a půl roku jsem pak pracovala v jeslích v Nových Zámcích a ve Dvorech nad Žitavou. 

A jak ses vlastně dostala do Horního Slavkova, kde jsi mnoho let bydlela? 

Mezi lidmi se říkalo, že ve Slavkově berou lidi na šachtu. Tak jsem tam jela a na šachtě pracovala. Dělala jsem všechno možné, třeba svačinářku, ale i strážnou s pistolí. Dokonce jsem dostala malý byt ve starém domě. 

A co láska? Byla jsi zamilovaná? 

Jedna ženská z Krásna mi namluvila Láďu Hampejze, se kterým jsem pak 22 a půl let žila a se kterým mám dceru Janu. Zamilovaná jsem ale moc nebyla, jak se říká – co je namlouvané, není milované…. Ani jsme se nevzali, já ho nechtěla. Bylo mi s ním zle a zůstávala jsem s ním jen kvůli dceři. Také měl pořád nějaké jiné ženské. Jeho teta, ke které jezdil, byla u spiritistů a já myslím, že kvůli tomu jsem mívala zlé sny a že se celý život potýkám s problémy v této oblasti strašení a duchů. Bůh je ale silnější, a tak se modlím a Bůh mi pomáhá. S Láďou jsme se nakonec rozešli, v současné době už nežije, nedávno zemřel.

Jak ses dostala k adventistům? 

Na šachtě jsemprochladla, když jsem dělala strážnou v dřevěných boudách, kde foukalo. Padala jsem na nohy, a tak mi doktor předepsal lázně. V Teplicích, kde jsem se zotavovala v perličkových koupelích, jsem se seznámila se sestrami Harnatkovou z Bratislavy a Jurkovou z Moravy. To mi bylo 24 let. Vyprávěli mi o Bohu a vzali mě i v sobotu do teplického sboru. Moc se mi bohoslužba líbila, ale nevěděla jsem, jestli je tato víra ta pravá. Byla jsem řecká katolička a také ke mně chodili svědkové Jehovovi. Sestry mi poradily, abych se modlila, že mi Bůh odpoví.

A odpověděl? 

Po návratu domů mě navštívil karlovarský duchovní adventistů bratr Kořenský. Napsal mu o mně ten teplický kazatel. A já se pořád modlila, abych poznala, jestli je adventistická víra pravá. V noci se mi pak zdál sen. Na stupínku zpívali lidé, které jsem neznala, jen jsem mezi nimi poznala bratra Kořenského. Když jsem pak přišla do sboru, tak v něm byli i ti ostatní, například bratr Poduška, bratr Zezulka a další. Já už je znala z toho snu. Dodnes si myslím, že toto byla Boží odpověď. Nechala jsem se ve Varech v Ohři bratrem Kořenským pokřtít, společně s bratry Jaworkem a Lippertem a stala se členkou církve adventistů.

Vím ale, že už nejsi členkou této církve. Proč?

Žila jsem s mužem, mám s ním dítě a nebyla jsem vdaná. To nešlo dohromady. Církev vyznává určité biblické zásady a já je porušila. Přesto tuto církev považuji za svoji vlastní a tu pravou.

Chtěla by ses do ní vrátit a stát se zase řádnou členkou? 

Ráda.

Máš nějaká přání? 

Přála bych si, aby Duch svatý byl stále se mnou. Tak jako v době, kdy jsem Boha poznávala. Také bych si přála, aby moje dcera i vnoučata prožívala pěkný život, ne jako já. Věřím, že když člověk zůstane navzdory okolnostem Bohu věrný, Bůh ho odmění a přání mu vyplní. Já mám i dnes krásné zkušenosti s Bohem.

Chtěla bys říct nějakou na závěr?

Bydlím pár let v Kynšperku nad Ohří v pečovatelském domě. Nedávno v noci mě strašili duchové a já se modlila, aby odešli. Od té doby mám pokoj. Ráda bych zvítězila i nad televizí, na kterou občas koukám. Dívání se na povrchní filmy nemá na můj duchovní stav dobrý vliv.

Marienko, když jsem slyšela tvůj životní příběh, vzpomněla jsem si na citát průkopnice naší církve Ellen Whiteové. Napsala, že i kdyby byl na světě někdo, jehož život je jedním velkým trápením, tak to, že za něj Bůh zemřel, je důvodem k tomu, aby celý život zpíval. Ty jsi zářným příkladem, že je něco takového možné.

Děkuji ti za tvůj čas a odvahu podívat se zpátky, i když to nebylo pro tebe jednoduché.

                                                                                                                      Hana Kábrtová

Vzpomínka kazatele Bohuslava Zámečníka

Bylo to někdy v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme s kazatelem J. Bajuszem jezdili do Horního Slavkova na biblické hodiny do zajímavého prostředí mezi Rómy. Každé takové setkání přinášelo vždycky nová překvapení. Pohoštěním počínaje a zpěvem konče. Když odmyslím všechny ty okolní vlivy, tak si myslím, že to bylo takové zasévání semena, kterému dává vzklíčit jen Boží moc. Ale na všechna ta setkání vzpomínám rád. Došlo to až tak daleko, že se vyřídilo u okresního církevního tajemníka povolení k veřejnému shromáždění. Setkání se uskutečnilo v pronajatém kostelíku Českobratrské církve evangelické. Ze Sokolova jsme přivezli varhany, zesilovač, mikrofony a další hudební nástroje. Od rána bylo plno. Odpolední program byl plný písní a my jsme viděli, jak to s těmi rómskými dětmi hýbe. Po ukončení programu přišly děti, že by chtěly zazpívat do mikrofonu. Očekávali jsme, co si pro nás „připravily“. Jaké bylo naše překvapení, když začaly zpívat „Má Pán Ježíš má mne rád“. Potom ještě přidaly „Pán Bůh je láska“ a myslím, že ještě „Krásná vlast“. Všichni jsme se divili, kde se to naučily. Byli jsme překvapeni, když jsme se dověděli, že je to naučila Marienka.

Bohuslav Zámečník