V sobotu 16.3. jsme prožili bohoslužbu v Dháce, kam jsme se po osmi hodinách šťastně vrátili z jihu. Cesta se protáhla na dvojnásobek, protože silnice byla úplně ucpaná auty, rikšami a dalšími vozidly s lidmi, kteří hojně cestují i na korbě náklaďáku. Přespali jsme v hotelu a brzy ráno se vypravili za manželkou ředitele BCSS (Adra u nás) Jennie, která mně a Jarču oblékla do tamního slavnostního oděvu šárí. Místní oděv si koupil i další člen naší výpravy Roman Franěk a společně jsme šli do sboru adventistů. Přidal se k nám Čech Tadeáš Franek, který přiletěl ze Srí Lanky a kterého na letišti vyzvedl Radek Špinka.

Ve sboru bylo úplně plno, místní měli zrovna slavnostní divizní shromáždění. Kázal Američan Dan Smith z univerzity La Sierra v Kalifornii z knihy Ester o králi, který k Ester natáhl svoji ruku s žezlem a tím ji ušetřil života. Přirovnal ho k Bohu, ke kterému se nikdo nemusí bát přijít, protože ho ve své lásce vždycky přijme. Vyprávěl o Schindlerově seznamu, na kterém byli uvedeni lidé – Židé, kteří se díky jeho pomoci zachránili před smrtí. „Bůh má také seznam a jsou na něm napsáni všichni lidé,“ řekl Smith. „Stačí jen jedno. Chtít být ve vlaku záchrany,“ vysvětlil. „Chceš-li to, jsi v něm,“ povzbudil všechny přítomné a ilustroval tyto myšlenky na mnoha příbězích.

Ve sboru jsme se setkali s lékařem Milanem Moskalou a jeho ženou Evou, kteří v Bangladéši již bydlí a slouží chudým a nemocným lidem patnáct let. Milan vzkázal mému synovi Danielovi, studentovi zubní medicíny, že ho zve k sobě na stáž. Má totiž v Dháce zubní kliniku.

Odpoledne jsme se pak vydali na další cestu. Tentokrát na sever do střediska SAMS, kde je další adventistická velká internátní škola. Cestovali jsme kolem devíti hodin a nyní je ráno a čeká nás návštěva několika vesnických škol a uvítací program internátní školy, kde bydlíme. V této škole a jedné přilehlé vesnické škole by se měly nacházet další naše děti, a to Lota Pahan a dvě děti, které sponzoruje syn Daniel se svými spolužáky. V pondělí se očekává velká stávka, která bude zřejmě pokračovat do úterý. Všichni se tady nepokojů v zemi děsí, umírá při nich hodně lidí. Před školou, kde bydlíme, nedávno někdo zapálil pneumatiky, proto ředitel školy areál neopouští, aby byl přítomen v případě nějakého ohrožení. Milan Moskala říkal, že nepamatuje za celou dobu svého působení tak vážnou situaci, která panuje nyní. Teroristické skupiny muslimů se bouří proti odsouzení 14 válečných zločinců z roku 1971. První odsouzený dostal doživotní trest a po protestech studentů, kterým se tento trest zdál mírný, dostal druhý zločinec trest smrti. S tím teroristické skupiny nesouhlasí a svým chováním a zabíjením dávají svůj nesouhlas najevo.

Odcházíme na snídani, kterou pro nás připravují místní děti se zaměstnanci školy. Všichni jsou úžasně pohostinní a laskaví. Církev je zde opravdovou oázou! Máme se tedy dobře, dobře nám tak :-).

 

 

 

 

 

 

 

 

Galerie všech fotografií zde: Bangladéš 3/2013