Vděčný Jindřich Lekner:

Můj návrat k Bohu je mým největším štěstím

Před pár měsíci se začala v našem sboru objevovat nová tvář. Nenápadný, tichý muž, o kterém jsme toho nevěděli moc. První lednovou sobotu při novoročním programu ve sboru adventistů najednou reagoval na výzvu, že mohou přijít dopředu ti, co by chtěli vyprávět o nějakém zážitku z roku 2012. „Mým největším dárkem, který jsem loni dostal, jste vy,“ vyznal s dojetím před celým shromážděním. „Našel jsem ve vás přátele, je mi mezi vámi dobře,“ pokračoval a poděkoval všem letos sedmdesátiletý Jindřich Lekner. Do sboru chodí společně s manželkou Růženou a také občas přijde jeho dcera Míša s rodinou. Všichni jsou baptisté, bydlí v Citicích a jsou členy kraslického sboru. Ačkoli pocházel z věřící rodiny, zhruba polovinu života prožil jako ateista a druhou jako křesťan. S adventisty se setkal nepřímo již dříve, když jezdil vařit na skautské tábory. „Byly tam i děti adventistů a já nevěděl, co jim mám uvařit, protože nejedly všechno,“ s úsměvem vzpomíná.

 

Milý Jindřichu, co vás přivedlo mezi adventisty?

Od roku 1979, kdy jsem měl křest, jsem členem Bratrské jednoty baptistů a v současné době po rozdělení sokolovského sboru patříme i se ženou do kraslické skupiny. Loni mě ale moje žena požádala, abych se šel s ní podívat k adventistům. Seznámila se totiž prostřednictvím kamarádky Milušky s manžely Hološovými, kteří do této církve patří. Šel jsem tedy a sokolovský sbor adventistů se mi moc líbí. Cítím se v něm dobře, našel jsem spoustu nových přátel. To ale neznamená, že jsem zanevřel na svůj sbor v Kraslicích.

Jak se stalo, že jste se nechal pokřtít?

Pokud bych šel do úplných začátků, kdy jsem se poprvé setkával s křesťanstvím, tak již moji rodiče byli věřící, patřili do Českobratrské církve. Když jsem chodil do 2.třídy přihlásili mě na katechismus. Vyučovaly nás řádové sestry a tam jsem dostal takový základ biblických znalostí. Nejvíce jsem se ale těšil na hrnek mléka a rohlík, které jsme od nich dostávali. Tenkrát to bylo něco. Jednou se stalo, že jsem mléko a rohlík nedostal s odůvodněním, že nejsem z katolické rodiny, a to byl konec. Víckrát jsem už nepřišel. Pocit křivdy ve mně dlouho zůstal.

Jak dlouho?

No opravdu dlouho. Na víru a náboženství jsem zanevřel, stal se ze mě zarytý ateista. Když jsem měl křest a rozhodl se odevzdat svůj život Bohu, bylo mi již 35 let.

A co se stalo, že jste změnil názor?

Poznal jsem svoji ženu Růženu. Pracoval jsem v Sokolově na dolech jako mistr a Růženku mi přidělili do mé šichty. Měla krásné dlouhé vlasy jako med, zamiloval jsem se do ní. Byla věřící, a proto jsme se spolu hodně bavili o Ježíši, o víře. Časem jsem zjistil, že mi moje protiargumenty začaly docházet. Navštěvoval jsem s ní bohoslužby v evangelickém kostele a o všem pořád přemýšlel. To, co jsem slyšel, bylo pro mě hodně silné. Jednou jsem dokonce z kostela utekl.

A kdy přišlo rozhodnutí odevzdat svůj život Ježíši?

Zúčastnil jsem se veřejné přednášky o Bohu, která se konala v sokolovském husitském sboru. Kázal bratr Kriško ze Slovenska a mně se zdálo, že celou dobu mluví o mně. Nemohl jsem pochopit, jak je to možné, když mě nezná. Když skončilo kázání, přišel ke mně a řekl: „Ty čo, brat môj?“ Odpověděl jsem, že si musíme promluvit. Čekal jsem, až bude mít čas, a najednou jsem uviděl ubrus, na kterém byl citát z Janova evangelia: „Já jsem ta cesta, pravda, život.“ Když pak přišel bratr Kriško, klekli jsme si spolu a já jsem před ním vyznával svůj nedobrý život, kdy jsem opovrhoval Bohem, kdy jsem si nevážil života. Rozhodl jsem se přijmout Ježíše a zažil jsem nádherný pocit úlevy, tepla a také jsem uviděl v ten okamžik velké světlo.

Kde jste byl pokřtěn?

24.6.1979 jsem byl pokřtěn v Chebu, protože v Sokolově nebyla křtitelnice. Po křtu jsem si mohl vybrat mezi evangelíky a baptisty, kam budu patřit. Do té doby jsme byli členy evangelické církve. Moje žena je totiž potomkem emigrantů v Polsku, kteří byli evangelíci. Rozhodli jsme se ale oba dva stát se členy církve baptistů, kam jsme přešli.

Jste sokolovským rodákem?

To tedy nejsem. Když jsem Sokolov viděl poprvé, byl jsem zde na montáži, říkal jsem si, že v něm bych nechtěl být ani po smrti.

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se za války v kuchyni na Vysočině v Ledči nad Sázavou, kde jsem bydlel s maminkou Annou Vlastou u jejích rodičů. Měli tam domek a zahrádku. Táta Josef sloužil v té době v Praze u protivzdušné obrany. Jeho maminka byla Němka, tak aby se vyhnul nástupu do Wehrmachtu, přihlásil se k Čechům a šel do Prahy.

Kdy jste byli jako rodina zase spolu?

Po válce táta dostal v Praze práci a služební byt, tak jsme se za ním přestěhovali. V roce 1947 nám do rodiny přibyl můj bratr Vladimír. Ten už dnes nežije, byl nemocný a před osmi lety zemřel. Má dva syny.

Do školy jste tedy chodil v Praze?

Ano. Do 5. ročníku jsem se učil na základní škole v Sokolské ulici a od 6. do 8. v Legerově ulici. Bydleli jsme až do roku 1961 nedaleko školy na Karlově v budově Univerzity Karlovy, pro kterou táta a později maminka pracovali. Maminka začínala jako uklízečka, pak se stala laborantkou a nakonec sekretářkou. Táta byl elektrikář. To je takové naše rodinné řemeslo, elektrikář jsem i já a byl i bratr. Od 13 let mě táta brával s sebou na melouchy a naučil mě lásce k tomuto řemeslu. Všechno ale mohlo být jinak….

Jak jinak?

Já byl takové hodné dítě. Kam mě maminka postavila, tam mě našla :-). Jednou, to mi byly tři roky, jsme šli spolu do obchodu v Bělehradské ulici a maminka mě nechala stát opřeného o dům. Nebyla jednoduchá doba, jídlo bylo na lístky a nešlo zaváhat, když jsme chtěli něco mít. Táta byl v té době na mimořádném vojenském cvičení. Když vyšla z ochodu, nebyl jsem tam. Maminka mě nechala hledat policií a našli mě po dvou dnech vlastně jen díky pozorné domovnici v Nuslích. Všimla si, že paní, která s ní bydlí v domě, má zčistajasna dítě, když předtím žádné neměla. Oznámila to na policii, a tak jsem se našel. Chyběly dva dny a odletěl bych s touto paní za jejím synem do Anglie, sloužil tam u československého letectva v jednotkách britské RAF. Nějaké doklady tenkrát nebyly třeba, po válce byl všude zmatek. Každý den v rádiu byla půlhodinová relace, kdy se pátralo po pohřešovaných.

Kam jste šel po skončení základní školy?

Tehdy základní školy končily závěrečnými zkouškami, bylo to trochu podobné maturitám. Skládaly se ze 4 předmětů – češtiny, ruštiny, matematiky a fyziky. Z fyziky jsem měl jedničku, z ostatních předmětů dvojku. Nastoupil jsem na gymnázium v Botičské ulici pod Vyšehradem. V roce 1960 jsem maturoval. Z ruštiny jsem si vytáhl otázku Vojna a mír. Bylo to štěstí, protože jsem na tom byl v kině. Musel jsem ale i hovořit o autorovi, a když skončila zkouška, učitelka mě pak na chodbě pochválila, že jsem byl výborný, jen že jsem celou dobu mluvil o životě Majakovského. Nikdo ale nic nepoznal, ona mě také neshodila.

Nastoupil jste po maturitě do práce?

Ne, ještě ne. Šel jsem ještě na 18 měsíců do učení. Nastoupil jsem na učiliště ČKD Praha a vyučil se elektromontérem. Měli jsme hodně praxe, protože jsme už měli maturitu. Takže jsme pořád pracovali ve fabrice a jen v sobotu chodili do školy. Pamatuji si, že jsem v pátek dostal výuční list a hned v pondělí jel na svoji první montáž do Mostu. Od té doby jsem se natrvalo domů nevrátil. Jezdil jsem po celé republice od Košic až po Sokolov po montážích. Když se budoval v tisovské elektrárně 2.blok, bydleli jsme na Černém Mlýně. Patřil jsem do skupiny specialistů na vysoké a velmi vysoké napětí.

Takže máte maturitu i výuční list?

Já mám dokonce dvě maturity. Od roku 1966 jsem dálkově studoval elektrotechnickou průmyslovku. Čtyři roky probíhala výuka v Sokolově, pátý v Karlových Varech. Znovu jsem maturoval v roce 1971.

Proč jste vlastně zůstal v Sokolově?

Šel jsem z Prahy nejdříve do fabriky v Bečově, kde mi slibovali služební byt. Žádný jsem ale nedostal, tak jsem na radu kamaráda jel na pracovní úřad do Karlových Varů, kde bylo náborové středisko pro šachty. Chyběli jim řemeslníci, tak mě vzali hned. Od 2.12.1965 jsem pracoval na šachtě až do důchodu v roce 2001. 18 let jsem byl na Medardu a 18 let na dolu Jiří. Nejdříve jsem byl jako dělník, pak mistr a pak zase dělník, když jsem se veřejně přiznal k tomu, že jsem věřící nejen já, ale i moje žena a rodiče a odmítl jsem se zúčastňovat komunistických školení.

Kde jste bydlel?

Nejdříve na svobodárně, pak jsem měl byt v Habartově. V roce 1978 jsem se na úřadu a v evangelickém kostele v Sokolově oženil s Růženkou, která je o 13 let mladší než já. Společně jsme bydleli dlouhá léta v Citicích u jejích rodičů. Soused nám pak prodal svůj dům, kam jsme se v roce 1991 přestěhovali a kde bydlíme dodnes. V Citicích tak máme skoro všechny příbuzné. Můj táta zemřel zvláštním způsobem před 30 lety a maminka má letos 91 let. Žije v pečovatelském domě s trvalou péčí u Sečské přehrady, má Alzheimerovu nemoc a už mě nepoznává.

Jak zemřel váš otec?

On byl strašně pracovitý člověk. Nezůstal ležet, ani když byl nemocný. Uhnal si tak angínu pektoris. Jednou dostal infarkt a stal se zázrak. Po 28 minutách ho vzkřísili a Pán Bůh mu přidal dalších šest let života. Pak dostal infarkt podruhé, když trhal borůvky. Prasklo mu srdce.

Kolik máte dětí?

Máme tři dcery. Nejstarší je 31-letá Michaela, mladší 24-letá Kateřina a nejmladší je 20-letá Lucie. Doma s námi bydlí již jen Lucka. Michaela je vdaná a má dva syny, Radečka a Michálka. Bydlí s celou rodinou také v Citicích, v chaloupce pod strání, jak my tomu říkáme. Takže jsem i dědeček. Káťa bydlí v Chebu.

Jak trávíte dny v důchodu?

Růženka ještě chodí do práce, tak se starám o chod domácnosti. Topím, vařím, uklízím, starám se o pejska a kocoura. A mám také spoustu koníčků. V minulosti jsem se věnoval modelařině, nejdříve automobilovým závodům modelů aut – formule 1, později modelařině drážní – vláčky, mašinky. Vyrobil jsem pro vnuka panel s vláčky a krajinkou. Třicet let sbírám známky, byl jsem i členem Klubu filatelistů v Sokolově. Dříve jsem také jezdil vařit na dětské tábory, které jsme organizovali společně s Tomášem Pacovským. Jsem členem 22. Přední hlídky Royal Rangers v Kraslicích.

Za co jste ve svém životě nejvíce Pánu Bohu vděčný?

Pán Ježíš mi dal poznat lásku a milost. To, že jsem mohl poznat Ježíše Krista jako svého Spasitele, považuji za dar od Pána Boha. Jsem šťastný, že jsem se k němu mohl vrátit. Cesta s Bohem mi dala v životě mnohem více než vše předtím. Mám radost, že si mě Pán Bůh používá. Pak jsem samozřejmě moc vděčný za moc dobrou rodinu a své vynikající přátele.

Co byste řekl na závěr?

Svůj život bych přirovnal k pouti. Na začátku byly lákavé atrakce v pozlátkových obalech, za které jsem utrácel nerozvážně peníze. Když jsem pak šel dál a dál, poznával jsem, že na konci jsou atrakce jiné a mnohem krásnější. Jenže už na ně nemám peníze. Díky Boží milosti jsem ale dostal zcela zadarmo dar – poznal jsem Ježíše Krista. Není nic krásnějšího.

Děkuji vám za vaši upřímnost a čas, který jste mi věnoval. Hana Kábrtová