Členové a sympatizanti různých křesťanských církví v Sokolově se sešli v neděli 13.1. na společném setkání aliančního týdne modliteb ve sboru církve adventistů. Přítomní na začátku zazpívali chvalozpěv Tebe Boha, chválíme a po modlitbě Jiřího Bauera ml. uvažoval nad daným tématem Neboť Bůh dal… první řečník, a to místní kazatel adventistů Bohuslav Zámečník. Dávání ze svého druhým označil za pravou bohoslužbu, protože právě v něm se v člověku jako Jeho obrazu zrcadlí Bůh – Dárce všeho. Obdarováváme-li druhé kolem sebe, oplácíme vlastně alespoň symbolicky Bohu to, čím obdarovává nás. Další příspěvek uvedl moderátor Tomáš Kábrt známou moudrostí, že sdílená starost je poloviční starost, a sdílená radost je naopak radostí dvojnásobnou. Nad mírou dávání se zamýšlel místní farář římsko-katolické církve Petr Bauchner. Připomněl biblický příběh vdovy, kterou Ježíš chválí za to, že dala ze svého nedostatku, zatímco ostatní dávají ze svého nadbytku. Nést evangelium do světa znamená dávat z toho, co nemám, spoléhat se na Pána Boha. Ve shromáždění se nám zdá všechno jednoduché, ale když pak žijeme jinde, teprve tam se ukazuje, jakou máme víru a jak dokážeme na Pána Boha spoléhat. Ježíš umírá na kříži chudý a naprosto vydaný, v tom je tajemství jeho lásky. Nato farář oznámil, že on sám se kvůli nesouhlasu s rozsahem církevních restitucí rozhodl vzdát církevního platu a živit se při své duchovní činnosti řezáním dřeva.
Děti z hostitelského sboru zazpívaly s klavírním doprovodem a vedením Hedy Bauerové píseň Oceán a ke slovu se dostal kazatel sokolovského sboru baptistů Michal Jílek. Vyzdvihl důležitost dávání Bohu toho nejlepšího, co mám. Žádné zbytky, ale „prvotiny“. Na začátku své duchovní cesty je člověk takovým „kapesním dávačem“, kdy hledá při sbírce pár drobných po kapsách, ale ukazatelem našeho dávání je náš vztah k Ježíši. Pokud nesníme guláš a schováme si ho na další den, je asi pro nás nepřijatelné, abychom těmito zbytky v následujících dnech uctili své hosty. Neděláme to tak ale s Pánem Bohem? Jaký čas dáváme Pánu Bohu? Ten první a nejdůležitější, nebo až ten, co nám zbude až si vyřídíme vlastní záležitosti? Citoval mimo jiné ze starozákonní knihy Malachiáš 3, 6-12, kde se píše o důležitosti placení desátků a jaká požehnání z toho pro člověka plynou.
Před příchodem třetího řečníka, husitského faráře Lukáše Bujny, Tomáš Kábrt poznamenal, že podle písma se dlužník stává otrokem svého věřitele. Lukáš Bujna pak omluvil z neúčasti evangelického faráře Pavla Knorka a ve své úvaze nad biblickým textem z Ježíšovy modlitby Otče náš „Odpusť nám naše viny“, doslova v originálním řeckém textu „Odpusť nám naše dluhy“, zdůraznil naši závislost na Božím obdarování a potřebu vykoupení z touhy ne dávat, ale získávat. Vybídl k učení se v rozlišování, kdy, komu, co a jak dávat. Snadno člověk dává tam, kde je jeho srdce. Na závěr se zpívala společná píseň „Bůh Syna dal“ a v několika skupinkách se pak věřící modlili za potřeby své, druhých a svého města. Poté následovalo v jídelně sboru posezení s občerstvením a srdečnými neformálními rozhovory o dění v jednotlivých zúčastněných církvích.