Zamilovaní Rosvita a Karel: Chceme mít svatbu

Elegantní dáma Rozvita Šulcová a gentleman Karel Josef Václav Mráz dnes tvoří nerozlučnou dvojici. Mladí lidé by jim mohli jejich lásku a ohleduplnost jeden ke druhému závidět. Rádi by se vzali, ale nemají to úplně jednoduché. Rozvitě byla totiž v roce 2008 omezena právní způsobilost. Jejich život provázejí hluboké pády, ale také radostné vzestupy díky několika hodným lidem, poslaným do jejich života Pánem Bohem, kterého tak často prosili o pomoc. Prožili mnoho zlého a zejména v Karlovi je stále mnoho nezodpovězených otázek a těžko pochopitelných křivd. Oběma se ale nyní daří dobře. Bydlí v pečovatelském domě pro seniory na Starém náměstí v Sokolově a užívají si vzájemné lásky a společenství s lidmi ze sboru adventistů, kam pravidelně chodí nejen na bohoslužby, ale také na všechny další akce, které lidé ze sboru pořádají, například biblické přednášky Tomáše Kábrta nebo posezení u ohně v rodině Novákových v Těšovicích. Oba jsou pokřtění katolíci.

Rosvitko, jak dlouho už chodíte do sokolovského sboru církve adventistů?

Přesně to nevím, ale na mladých lidech, kteří do sboru chodí, vidím, že už dlouho. Pamatuju si, když byli ještě školáci a dnes studují vysoké školy.

Jak jste se o církvi adventistů dozvěděla?

Z rádia. Byly zrovna volby a já jsem poslouchala rádio. Mluvil tam muž, který měl moc příjemný hlas a moc hezky povídal. Jméno už si přesně nepamatuju, ale říkal, že je z církve adventistů sedmého dne. Tak jsem si řekla, že se na ty adventisty půjdu někam povídat. Kája mi řekl, kde se scházejí, a já šla.

A jaký byl váš první dojem ze sborového společenství?

Do sboru od té doby chodím, takže dobrý. Nejvíc si pamatuju na vás, paní Hanko. Mluvila jste stejně příjemným hlasem jako ten pán v rádiu. Mluvila jste na mě tak laskavě a vlídně. Začala jsem se tam kvůli vám těšit.

Věříte v Boha?

V Pána Boha věřím. Od malička mě přitahovaly kostely a moc ráda jsem chodila ve škole na hodiny náboženství. My měli doma na chodbě po Němcích takový šifonér, který jsem jednou otevřela a v něm našla sochu ukřižovaného Krista. Hned jsem skříňku zavřela, ale cítila jsem zvláštní pohlazení. Dodnes jsem na ten zážitek nezapomněla. Chodíme se s Kájou někdy modlit „Otčenáš“ do katolického kostela a asi rok jsem také chodila k jehovistům. Pravidelně ale chodíme každou sobotu k adventistům a také v týdnu na biblické přednášky Tomáše Kábrta, které máme moc rádi.

Jací byli vaši rodiče?

Ačkoli byli moji rodiče Češi, narodili se oba ve Slovinsku. A já během druhé světové války v Rakousku. Táta byl cholerik a dost naši rodinu tyranizoval. Zejména maminku a bratry. Rodiče se doma často hádali a často spolu nemluvili. Celkově se u nás hrozně málo mluvilo. Táta furt jen nadával, proklínal nás a maminku a bratry i bil. Ale byl talent na malování. Rozvedli se, když mi bylo 15 let. Tehdy jsem rozvod hodně těžce nesla. Dnes si myslím, že to měli udělat mnohem dřív.

Kolik máte sourozenců?

Jsem z pěti dětí. Rodiče měli tři syny – Huga, Viléma, Slávka – a dvě dcery – mě a Marii. Já jsem byla prostřední. Bratr Vilém a sestra Marie již nežijí. Hugo bydlí v Lokti a Slávek v Sokolově. Celkem jsem tetou osmi dětem svých sourozenců. Sama děti nemám a Marie také žádné neměla. Z rodiny se stýkám jen občas s Hugem, jinak s nikým.

Jak jste se dostali z Rakouska do našeho kraje?

Tátův bratr nám po válce napsal, že máme přijet, že se osidluje pohraničí. Poslechli jsme ho a dostali domek v Libavském Údolí nad hájovnou. To mi bylo pět let. Na základní školu jsem tedy chodila v Kynšperku nad Ohří. Po základce jsem studovala Střední zdravotnickou školu v Chebu, ale po rozvodu rodičů jsme se přestěhovali na Zlatou a já školu dokončovala v Karlových Varech. Bydlela jsem tam na internátě.

Jaké bylo vaše první zaměstnání?

Po maturitě jsem dostala umístěnku jako zdravotní sestra do psychiatrické léčebny v Dobřanech. To jsem ještě netušila, že tam budu později jezdit jako pacient. Mojí hlavní náplní práce bylo odvšivování pacientů. K sesterské práci jsem se nedostala. Co mě tam ale nejvíce ohromovalo, tak to byl dostatek všeho, co jinde nebylo. Například spousta jídla, které v běžných obchodech nebylo k dostání.

A dostala jste se nakonec i k té sesterské práci?

Ano. Pracovala jsem například na chirurgii v pražském Motole, v sokolovské porodnici, v lázních v Karlových Varech a Františkových Lázních, na očním oddělení v Ostrově nad Ohří… Komunisti mi nechtěli asi kvůli mému původu dát nějakou trvalou práci, tak jsem pořád za někoho zaskakovala. Dostat tehdy nějaké lepší místo, znamenalo, vyspat se s nějakým vlivným funkcionářem. A to jsem nechtěla. Pracovala jsem tak třeba i v čistírně a vůbec mě to nebavilo. V té době jsem se ale seznámila na večírku mé sestry se svým budoucím mužem.

V kolika letech jste se vdávala?

Ve 33 letech jsem si vzala Vlastimila Schovance. Mým snem bylo mít hodně dětí, ale nešlo nám to. Pan primář v Plzni nám moc toužil pomoci, ale všechny pokusy byly marné. Nakonec jsme se po necelých deseti letech rozvedli. Do svatby jsem bydlela v Sokolově na Michalu s maminkou, pak jsme dostali s manželem pěkný byt u koupaliště. Z něj jsem ale musela po rozvodu odejít. Chvíli jsem bydlela v pronájmu a od roku 1990 v garsonce v ulici Švabinského. Tam se ke mně přistěhoval z azyláku v roce 2003 Kája. Dohromady nás dala naše společná známá.

Vím, že jste museli z bytu po pár letech společného soužití odejít. Proč?
Sousedi nás dali k soudu, všechno jim vadilo. Třeba to, že Kája pěstoval nějaké rostlinky na balkóně. Soud rozhodl, že se musíme vystěhovat. Já šla do holobytu a Kája na ulici. Měla jsem spoustu věcí, se kterými jsem se nechtěla rozloučit, proto jsem si vybrala bydlení v holobytu místo jedné místnosti v azyláku. Nakonec mi ale stejně všechno sousedé z holobytů zničili. Hodně mě to psychicky poznamenalo. Já už byla od 27 let kvůli špatné psychice v invalidním důchodu a teď ještě tohle.

Jaké jste měla problémy?

Když jsem pracovala na očním oddělení v Ostrově nad Ohří, tak jsem byla jednou po třídenním flámu. Byla jsem unavená a měla jsem noční. Prováděla jsem sterilizaci baněk na kapání do očí a nešlo mi to. Probrala jsem se pak už na psychiatrickém oddělení ostrovské nemocnice. Od té doby jsem se tam čas od času léčila a také v Dobřanech. Ráda jsem právě v Dobřanech navštěvovala mše a modlila se. Naposledy jsem tam byla v roce 2009.

Kde v současné době bydlíte?

Z holobytu jsem šla do azyláku a díky mé opatrovnici Renatě Svobodové jsem dostala byt v pečovatelském domě na Starém náměstí v Sokolově. Sice jsem si nejdřív myslela, že nejsem ještě tak stará, abych bydlela v pečovateláku, ale žije se mi tam opravdu dobře. Navíc se mnou bydlí i Kája. Od letošního léta dokonce i oficiálně, protože i on dostal ve stejném pečovatelském domě garsonku. Stačil by nám ale jeden byt.

Máte nějaké zdravotní problémy?

Stále chodím na psychiatrii k paní doktorce Tomešové. Dává mi jednou za 14 dní injekci, ale léky neberu žádné. Spíše se trápím s nohama. Mám poúrazovou artrózu kotníků. Špatně se mi chodí.

Co se vám stalo?

Když jsem byla vdaná, tak jsme každý večer běhali s manželem 7 km trasu. Udržovali jsme si tak kondičku. Já také cvičila jazzgymnastiku. I po rozvodu jsem každý den chodila do Opičích hor a zpátky. Jednou jsem se rozhodla jít pěšky do Karlových Varů a cestou zpátky mě okradl taxikář. Nějak na mě všechno dolehlo, cítila jsem se špatně, neměla jsem peníze, nikdo mi nechtěl nic půjčit, a tak jsem vyskočila z okna, které bylo dva metry nad zemí. Byla jsem bosa a dopadla jsem na nohy. Odvezli mě do nemocnice, zlomila jsem si patní kosti a kotníky. Od té doby mám problémy. Nohy mi dali do dlahy a odvezli mě do Dobřan.

Co vám v poslední době dělá největší radost?

Já jsem šťastná, protože mám Káju. Myslím si, že se mi v něm splnilo všechno, co jsem si přála. Mám ho moc ráda, a když odjíždí k sestře na Šumavu, tak se vždycky hrozně o něj bojím. Nechtěla bych být už bez něj.

Neplánujete svatbu?

Já bych si ji moc přála.

A křest?

Ještě jsme o tom nepřemýšleli. Já i Kája jsme pokřtění katolickou církví. Mě křtil kněz v Rakousku. Do sboru chodíme oba moc rádi.

Máte pro čtenáře Pěkné vyhlídky nějaké povzbuzení?

V létě jsme byli s Kájou ve Španělsku u moře. Poprvé jsem viděla moře, bála jsem se k němu přiblížit. Když jsem to díky Kájovi dokázala, stála jsem před tou nádherou, dívala se do nekonečné vody a cítila jsem po zádech pohlazení shůry. Možná jako tenkrát, když jsem našla ukřižovaného Krista v prádelníku.

Karle, Rosvitka by si vás ráda vzala. Co vy na to?

Moc rád bych se s ní oženil. Jsem šťastný, že ji mám. Nemůžeme bez sebe být. Netuším ale, jak svatbu zorganizovat vzhledem ke zbavené způsobilosti Rosvitky. Musel by nám s tím někdo pomoci.

Jak jste se seznámili?

Po rozvodu se svojí manželkou jsem odjel ze Sokolova bydlet k sestře na Šumavu do Čkyně, odkud pocházela moje maminka. Měli jsme tam po rodičích dům. Pracoval jsem tam na Boubíně jako kuchař, později jako řezník v masně. Kvůli majetkovým neshodám se sestrou jsem se po čase vrátil zpět do Sokolova. Neměl jsem ale kde bydlet. O byt, který rodiče dostali náhradou za malý domek v Pískovém vrchu u Lokte, jsem mezitím přišel. Dlouho jsem nemohl najít ani práci, bydlel jsem po ubytovnách. Nakonec jsem pracoval v jednom podniku v Novém Sedle. Dělal jsem, co bylo třeba. Uklízel, hlídal, skládal palety a hlavně měl kde spát. Kolem roku 2000 jsem díky paní Lukšíkové poznal Rosvitku. Ona nás chtěla dát dohromady a já se stal Rozvitin podnájemník v jejím bytě ve Švabinského ulici v Sokolově.

Jste tedy ze Sokolova, nebo ze Šumavy?

Narodil jsem se v roce 1949 v Lokti. Moji rodiče Alžběta a Karel se mnou a sestrou Jiřinou bydleli v Pískovém vrchu. Když nám po letech kvůli těžbě uhlí domek zbořili, rodiče dostali náhradní byt, kde jsem chvíli bydlel já, než nám byt vzali. Byl jsem plnoletý a měl jsem také nárok na byt, ale dodnes mi žádný Sokolovská uhelná nedala, přestože se k tomu ve smlouvě zavázala. Když jsem se o své právo hlásil, vyhrožovali mi vězením. Tehdy jsem odešel na vojnu do Domažlic. Sloužil jsem u pohraniční stráže.

Po vojně jste se tedy oženil?

Ano, v roce 1972 jsem se oženil a v roce 1976 se nám narodil syn Karel. Manželství ale nebylo šťastné, měli jsme se ženou velké neshody, a tak jsme se rozvedli. Ke vší smůle jsem tehdy několika známým ručil za půjčky a zadlužil jsem se.

Kde jste pracoval?

Nastoupil jsem do Hornického domu v Sokolově jako kuchař a mistr odborného výcviku. V sokolovské Plzeňce jsem se totiž kuchařem vyučil a udělal si navíc kurz specialisty v Mariánských Lázních. Měl jsem při ruce 7 učňů, které jsem zaučoval. Dvě tehdejší učnice byly na propadnutí, ale já je nenechal. Dnes jsou to úspěšné podnikatelky a dobře si pamatují, jak jsem jim pomohl. Mají mě rády. Pracoval jsem tam 22 let.

Jak se vám žilo za komunistů?

Neměl jsem to v komunistickém režimu jednoduché. Chtěli po mně například, abych se postavil proti svému vedoucímu, který byl obviněn z údajné rozkrádačky. Já jsem obvinění namísto podpisu roztrhal a pak už se to se mnou vezlo. Už můj tatínek byl u komunistů v nemilosti a maminku dokonce utýrali v psychiatrické léčebně Lnář. Zemřela v 60 letech oficiálně na anginu pectoris, ale její tělo bylo samá modřina a podlitina.

Byli vaši rodiče věřící?

Ano. I mě nechali po narození pokřtít v loketském katolickém kostele, proto mám tolik jmen. Měli jsme doma dokonce Bibli a rodiče mě a sestru k víře také vedli.

Po seznámení s Rosvitkou jste u ní nějaký čas bydlel. Jak to bylo?

Chtěl jsem Rosvitce pomáhat, lidé se k ní ošklivě chovali a někteří ji finančně vydírali. Neuměla se bránit a mně se to nelíbilo. Bydleli jsme spolu čtyři roky, ale nájemní smlouva se nakonec ukázala jako neplatná, takže nás oba dva pod policejním dozorem vystěhovali. Já jsem zůstal na ulici a Rosvitka šla do holobytu na Vítěznou, kde prožila velmi krušné chvíle se svými sousedy. Moc jí ubližovali.

Jak jste žil?

Přespával jsem v seníku na Šenvertu a každý den jsem se chodil modlit do kostela ke svatému Jakubovi. Lidé se mi tam tehdy posmívali. Rok jsem bydlel na azyláku, kde byla i Rosvitka. Prožívali jsme ale tehdy krizi vztahu, nerozuměli jsme si. Právě v té době Rosvitka přišla o způsobilost k právním úkonům.

Jak jste svoji nelehkou situaci řešil dál?

Jeden novinář mě poslal k Člověku v tísni a tam mi tehdy pomohli s těmi dluhy, které jsem pořád ještě měl. Obrátil jsem se dokonce na nynějšího starostu Sokolova Berku kvůli žádosti o byt, ale na úřadu mě akorát vyháněli. Říkali, že mám odejít někam jinam, nebo ať se o mě postará syn. Bylo to velmi těžké, ale s Boží pomocí jsem silný, vše jsem to překonal.

Jak jste sehnal byt v pečovatelském domě v Sokolově?

Opatrovnice Rosvitky Renata Svobodová mi pomohla. Jsem jí za to moc vděčný. Teď konečně žijeme s Rosvitkou hezký život.

Jak jste poznal adventisty?

K adventistům mě přivedla Rosvitka. A já jsem rád, moc se mi mezi nimi líbí. Poznal jsem vstřícné lidi, kteří mají dobrý přístup k druhým. Líbí se mi přednášky o přírodě pana Kudrfalce. U katolíků se mi posmívali, ani ruku mi nepodali, jenom pan kostelník Bruna se ke mně choval laskavě.

Co pro vás osobně Bůh znamená?

Bůh? Ten je pro mě tou nejvyšší hodnotou. Obracím se na něj s prosbami a otázkami. Lidem jsem vždy pomáhal, nechápal jsem, proč se mi dějí tak zlé věci. Bůh mě ale nikdy neopustil. Pomohl mně i Rozvitce a dal nás dohromady. I se synem vycházíme celkem dobře, mám sedmiletého vnoučka Vojtíška.

Děkujeme vám za důvěru, se kterou jste nám i ostatním vyprávěli svůj neobyčejný život. Přejeme vám, abyste zažívali už jen samé krásné věci.                                                             Hana Kábrtová a Ivana Chalupová