„Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“

Bible, Nový zákon, evangelium podle Matouše 5,41

Před deseti lety jako vedoucí sociální ubytovny pro mladé dospělé lidi bez rodiny i domova v Kynšperku nad Ohří jsem se seznámila s mladou ženou Julií. Potřebovala pomoci. Už dlouho neměla kde bydlet a podařilo se jí utéct ze spárů mužů, kteří ji nutili vydělávat peníze „na silnici“. Její rodiče zemřeli a ona se se svým strýcem Karlem starala o pět mladších sourozenců. Ubytovala jsem ji a začala řešit její situaci. K velkému překvapení dívku jednoho květnového dne přepadly porodní bolesti a narodil se syn Michal. Julie nikomu nesvěřila, že je těhotná. Rodila v kojeneckém ústavu v Aši, kde jsem ji jednou navštívila. Pak zmizela jako mnoho jiných takových z mého života.

Byl leden a psal se rok 2006. Byly to právě čtyři roky, kdy od nás Julka odešla. U dveří ubytovny někdo zazvonil. Otevřela jsem a uviděla Julii, která mi v slzách řekla: „O syna jsem přišla.“ Rozklepala jsem se a sypala ze sebe jednu otázku za druhou: „Jak přišla? Kde je? Co se s ním stalo?“ Julka mě uklidnila, když mi sdělila, že souhlasila s jeho umístěním v dětském domově. Navzdory této hrozné zprávě jsem si v první chvíli oddychla. Vyprávěla mi, jak s Michálkem střídali různá sociální zařízení, jak nějaký čas bydleli u jejího přítele, u strýce Karla a jak často neměla peníze na živobytí. Sociálka rozhodla, že pro Míšu bude nejlepší, když půjde bydlet do dětského domova, kde bude o jeho základní fyzické potřeby postaráno. Julce nezbylo nic jiného než souhlasit. Neměla synovi co nabídnout. Nastěhovala se zpět do kynšperského „Domu na půli cesty“ a naše společné putování pokračovalo.

Psala jsem, že při druhém Julky návratu do sociálního zařízení byl leden. Dnes vím, že ji za mnou právě v této chvíli poslal Pán Bůh. Julie vůbec netušila, že  již v této době běží její žádost o plný invalidní důchod, se kterou jí pomohla vedoucí jiného sociálního zařízení, kde nějaký čas bydlela. Důchod jí byl přiznán zpětně a již v únoru Julii přišly nemalé peníze. Kdyby byla na ulici, peníze by rozházela a nezbylo by nic. Bůh mě pověřil, abych s penězi naložila co nejlépe. Situace nebyla vůbec jednoduchá, tlak okolí peníze vydat Julii byl nesmírný. Byla jsem neoblomná, přestože jsem věděla, že je právo na straně Julky. Rychle jsem dala inzerát na koupi bytu a díky Bohu i Julce, která mi začínala věřit, už v červnu roku 2006 měla Julie svůj vlastní byt.

Po několika marných pokusech najít nevyučené třiadvacetileté Julii práci jsem vymyslela lepší plán. Přihlásila jsem Julku do učení. Nastoupila tak v září 2006 do kynšperského učiliště a vyučila se ve dvouletém oboru kuchařkou. I během studií  se Pán Bůh neobyčejným způsobem k Julce přiznával. Vždycky, když se rozhodla se školou skončit, stalo se něco, co ji v tom zabránilo. A tehdy většinou potkala mě :-). Pamatuju si například, jak jsem jednou jela autem domů a na silnici jsem ji uviděla. Zastavila jsem jí a řekla, že ji odvezu domů. Sedla si, nemluvila a já věděla, že se něco děje. Vyptávala jsem se na školu a Julie mi po chvilce řekla, že s ní končí, že už si našla práci. Naoko jsem jí dala za pravdu, ale  také jsem jí vysvětlila, o co všechno svým rozhodnutím přijde. Na konci cesty se rozplakala a poprosila mě, jestli bych jí nenapsala omluvenku, že nebyla týden ve škole. Udělala jsem to moc ráda. Když si nakonec Julie šla pro výuční list, celá zářila.

Měla jsem strach, že Julie v nouzi někomu prodá svůj byt nebo že nebude umět hospodařit, a tak jsem po vzájemné domluvě podala k soudu žádost o omezení její právní způsobilosti s tím, že jediné, v čem ji chci omezit, je nakládání s majetkem a penězi.  Soud mi vyhověl a já se stala Juliinou opatrovnicí. Julie je díky této pomoci vzornou hospodářkou. Nemá žádné dluhy, nikdy nemá hlad, šetří si na stáří i na opravy bytu. Pravidelně navštěvuje Míšu v dětském domově, bere si ho na občasné víkendy i prázdniny domů. Věřím, že již brzy požádáme soud o vrácení syna do její péče. S Julií jsme ušli první míli naší společné cesty. Donutila mě ke službě a já vydržela.

Přišla ale míle druhá a teprve tehdy jsem pochopila, proč nám Pán Bůh říká, že je třeba jít dál. Čeká nás totiž odměna. To všechno, co jsem napsala, je jen polovina příběhu. Stalo se totiž něco zcela neobvyklého. Julie se stala mojí skutečnou přítelkyní. Přestože ji neustále omezuju v tom, aby se mohla třeba po výplatě „rozšoupnout“, je mi vděčná a důvěřuje mi. Pokorně všechno snáší a já vím, že kdykoli potřebuju s čímkoli pomoci, mohu se na ni obrátit. Nikdy neodmítne. Je velmi obětavá a vytrvalá. Mám radost i z toho, že chodí do našeho sokolovského sboru, jezdí na naše společné pobyty, výlety. Mnoho let jsem jí přemlouvala, aby si nechala opravit zuby, které měla v zoufalém stavu. Když se jednou podařilo, že ji moje sestra vzala k zubaři, utekla odtamtud s šíleným jekotem a pláčem dřív, než dosedla na křeslo. Letos se rozhodla bolest vydržet. Má nové krásné zuby, za které přišla do sboru veřejně poděkovat. Stala se z ní sebevědomá žena a navíc moje přítelkyně.

To já se od Julky už mnohému naučila. Neznám pracovitějšího člověka. Jezdíme spolu v létě trhat borůvky, a když bych já dávno jela domů, pozoruju ji, jak nikdy nepociťuje únavu. Celý den sbírá a pak ještě obchází vesnici a hledá, kdo by si borůvky koupil. Díky škole života, kterou dostala, když se starala o své sourozence, se umí opravdu otáčet. Žádné práce se nebojí, nikdy nic nevyčítá, nereptá, je velmi skromná a ani trochu si nepřipadá chudá jako většina dnešních lidí. A také není. Je to žena, kterou viditelně miluje Pán Bůh. Je věrnou duší, se kterou se já cítím v bezpečí. Vím, že by mě nezradila. Její prostý život a prostá duše je elixírem života a radosti nejen pro mě. Cítím z ní Boží lásku. Pán Bůh se o Julii stará, znal ji totiž dávno předtím, než se narodila. Jsem šťastná, že jsem ji poznala a skrze ni také laskavého a citlivého Pána Boha, který věnuje mimořádnou péči právě takovým lidem jako je moje Julie.

Hana Kábrtová