Medik Daniel Kábrt: Bez Boha už nechci žít

Jednadvacetiletý student medicíny Daniel Kábrt z Libavského Údolí je novým vedoucím mládeže sokolovského sboru církve adventistů. Přes své mládí měl již docela pestrý život. Absolvoval soukromou základní školu s osmiletým gymnáziem Svobodná chebská škola, výuku hry na trubku a elektrickou kytaru v uměleckých školách v Kynšperku, Chebu a Chodově, skautský oddíl Agara v Sokolově, legendární sokolovskou taneční školu Josefa Kábrta, svého dědy, roční stáž na gymnáziu v bavorském Bayreuthu  a nyní studuje zubní lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a bohosloví  na Teologickém semináři církve adventistů v Sázavě. Díky jeho laskavé a milé povaze je okolím vnímán jako usměvavé sluníčko, se kterým je radost být. Kromě rodičů má o rok mladšího bratra Martina a také čtyři tety, čtyři strýce, sedm bratranců, čtyři sestřenice, jednu babičku a dva dědy.

 

Daní, narodil ses v křesťanské rodině, jaká byla Tvá osobní cesta k Bohu?

Na svou cestu K BOHU si nevzpomínám, dokonce si myslím, že jsem ji ani neprožil. O Bohu jsem slýchal od narození od rodičů a neměl jsem nejmenší důvod jim nevěřit. Bylo přeci tak zřejmé, co říkali. S mojí cestou S BOHEM to však bylo složitější. Poprvé, kdy jsem pocítil intenzivní Boží dotek, jestli si tedy dobře vzpomínám, to bylo v Německu. Jakožto 16 letý mladík jsem studoval rok na gymnáziu v Bayreuthu. Nějak se mi nepodařilo najít si tam přátele a ani baptistická rodina, u níž jsem bydlel, mě neměla nijak zvlášť ráda. Cítil jsem se vyťat a opuštěn a v této situaci jsem začal po večerech číst Touhu věků od Ellen Whiteové. A já objevil toho největšího přítele! Kniha mě tak dojímala, že jsem prakticky celou dobu její četby bulel. Ten Ježíš, o němž jsem četl v knize, trávil večery se mnou. Ukazoval mi, jaký sám je, a já cítil, že už bez něj nechci žít.

Kdy ses rozhodl pro křest a kdo Tě křtil?

Myslím, že křest je veřejnou manifestací něčeho, co už se v nás stalo. Po návratu z Německa bylo tedy jen otázkou času, kdy mě někdo do té vody ponoří. Křest jsem spojil s oslavou svých osmnáctin. Společně se mnou byla pokřtěná teta Ivanka a strýc Jára Nový. Vyučoval nás i křtil náš tehdejší kazatel Petr Staš. Byl to moc krásný den. Sešli jsme se v Šabině u řeky Ohře, kam přijeli lidé z okolních sborů a spousta dalších lidí z okolí. Měli jsme rozdělaný oheň a velkou hostinu.

Proč sis vybral zrovna církev adventistů?

To je prosté. Dogmatické systémy jsou logické celky, v nichž jeden věroučný bod vyplývá z druhého. Nemám tedy problém pochopit, proč lidé v konkrétní denominaci zachovávají neděli, proč někdo mluví jazyky, či křtí malé děti. Je však jeden věroučný bod, který je zcela mimo a mají ho kromě adventistů a jehovistů všichni. Je jím nauka o věčném utrpení pro ty, kteří nepůjdou do nebe. Ta dělá z Boha monstrum. To ale není Bůh, kterého jsem poznal já.

Vím o tobě, že se hodně věnuješ křesťanské literatuře a studiu Bible. Máš mezi křesťany nějaké vzory?

Těch je určitě více. Prvním vzorem byl pro mě asi Jacques Doukhan, jehož knihu Křik Nebes jsem četl sám snad jako první duchovní knihu, a která mě naprosto fascinovala, ačkoli jsem jí nerozuměl. Dále určitě bratři Moskalovi. Jiří Moskala svou teologií počátku a Milan Moskala jakožto zubař misionář mě dokonce inspiroval k volbě vysoké školy. Dále mě oslovil George Knight, Jiří Beneš a mnoho dalších adventistických autorů i autorů z jiných denominací.

 

Letos na podzim jsi byl ve svém domovském sboru v Sokolově zvolen vedoucím mládeže. Co v této funkci plánuješ dělat?

Bratranci a sestřeniceJá jsem se dříve zúčastňoval setkání mladých lidí z různých církví v Kynšperku nad Ohří. Jsem sice členem sboru adventistů v Sokolově, ale v Kynšperku jsem měl více přátel. Kynšperáci i Sokolováci jsou nyní skoro všichni na studiích v Praze, tak plánuju občas organizovat společnou sokolováckou mládež tam.

Jak vnímáš náš sokolovský sbor?

Moc se mi naše společenství líbí. Bůh se k němu přiznává neobyčejným způsobem. Je tam hodně živo, chodí spousta lidí. Já osobně asi jako bývalý trumpetista hodně rád poslouchám bratra Jaworka, jak hraje na klarinet. Mám ho rád.

Co tě baví kromě knih?

Baví mě škola. Na nic jiného nemám v současné době čas. Věřím, že bude lépe.

Zmínil ses o výběru vysoké školy po vzoru Milana Moskaly, můžeš tedy více upřesnit, jaký obor studuješ?

V Praze zubní lékařství, tedy klasickou zubařinu, kterou každý zná od svého zubaře, a v Sázavě teologii, tedy znalost a výklad Božího slova v Bibli. Tam se nejvíc těším na starozákoníka Jiřího Beneše, ale bojím se, že pro samé učení na medicíně už k němu ani nedojdu, on je totiž až ve vyšších ročnících.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Čemu se chceš věnovat?

Vašemu chrupu. 🙂

Chceš něco vzkázat čtenářům listopadové Pěkné vyhlídky?

Když jsem byl malý, strašně mě nebavilo čištění zubů. Mamka vždycky kontrolovala, jestli si je čistíme s bráchou dost dlouho. My to odbývali a schovávali se v kuchyni u linky, jako že nám to tak trvá. Jednou nás tam ale načapala. Teď, co studuju zubařinu, jsem se naučil jednu věc. Čistit si zuby důkladně. A to fakt trvá, tak jí to vracím a vyháním zpátky k umyvadlu.

Teď vás to také naučím:
Držte kartáček jako propisku (i na zadních stranách) a krouživými pohyby se štětinkami mírně nakloněnými k zubním krčkům si čistěte každý zub zvlášť. Používáte-li mezizubní kartáčky, tak opatrně jen jednou dovnitř a hned zase ven! Jinak můžete ublížit svým dásním. Zuby jsou pružně zakotveny v čelistech, takže se kousáním třou o sebe a vyhání jídlo z mezizubních prostor ven samy. Proto nejlépe místo mezizubních kartáčků žvýkejte například nějaké dřívko. Kartáček ať má štětinky v jedné rovině. Různě dlouhé štětinky, kde má každá sloužit k něčemu jinému, stejně jako bělící pasty s mikrogranulemi, které Vám brousí sklovinu, jsou pouhým nebezpečným reklamním trikem. V každé drogerii najdete třeba kartáčky Curaprox. A měkká (soft) verze je pro začátečníky optimální. Až se naučíte čistit si zuby tímto způsobem (a věřte mi, že to není úplně snadné), přijďte za mnou pro další instrukce!

A ještě něco…pokud Vás bolí zub, vložte k němu koření hřebíček a skousněte jej. Uvolní se látka, která od bolesti dočasně uleví.

Děkuji ti za hezký a milý rozhovor. Ivana Chalupová

Pár slov navíc o Daníkovi…

Daník je moje srdeční záležitost. Narodil se, když mi bylo 16 let, takže byl spíše mojí hračkou než synovcem. Navíc to bylo děťátko věčně rozesmáté a svolné ke všemu. Nejradši ze všeho jsem ho koupala a pak mu učesala vlásky jako sluneční paprsky. Hrozně jsme se nasmáli. Měla jsem štěstí, že jeho máma a moje sestra tou dobou studovala, tak mi ho často svěřila ke hlídání. Daníček vždy trpělivě snášel všechny blbinky a pokusy, které jsem s ním během společného času prováděla. Je takový dodnes, pouto mezi námi se neztratilo, akorát terčem legrácek jsem po těch dvaceti letech spíše já.                  Ivana

 

 

Daníkovy vtípky: