Siréna kvílí po celé škole a hlas z reproduktorů vyzývá všechny přítomné, aby urychleně opustili budovu, protože hoří. Rovnám si věci ve své třídě a nenechávám se vyrušovat. Asi zase nějaký hloupý cvičný poplach, myslím si a dál se věnuju své práci. Hlas neúnavně opakuje stále dokola totéž – OKAMŽITĚ OPUSŤTE BUDOVU ŠKOLY, HOŘÍ. I hlasitá siréna mě ruší při práci. Po nějaké době se rozhodnu podívat na chodbu, jestli se opravdu něco neděje a zda jsou ve svých kabinetech a učebnách také jiní kolegové. Několik jich postává na chodbě a povídají si. „Co se děje?“ ptám se jich. Krčí rameny a říkají, že nevědí. Ale stejně jako já před chvílí se nenechávají vyrušovat. Chci jít zpátky, ale najednou vidím kolegyni z kabinetu naproti mně, jak odchází únikovým východem pryč. Obracím se opět na hlouček diskutujících. „Neměli bychom jít ven?“ Ještě chvíli váháme a pak se společně vydáváme ze 6. patra po schodišti ven. Výtahy v době vyhlášení poplachu nefungují. Venku je už spousta zaměstnanců školy, přijíždějí hasiči. Vbíhají do budovy a nakonec zjišťují, že poplach spustil prach na výstražném zařízení školy. Naštěstí. Jinak by většina z nás kvůli naší liknavosti a nedůvěře nejspíš nepřežila.

Není to krásný obraz na Boží plán záchrany? Bůh už dávno zapnul sirénu a i naším prostřednictvím do světa hlásá, že se blíží jeho brzký příchod. Jako křesťané tuto dobrou zprávu neseme lidem. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný,“ píše se v Janově evangeliu v Novém zákonu. Lidé nevěří, dál si jako já rovnají věci na svých stolech a dívají se po sobě, zda i ostatní zůstávají na svých místech. Jen tu a tam někdo pochopí naléhavost Božího poselství a mizí únikovým východem ze záhuby do záchrany. Naštěstí. Díky těmto zodpovědným se totiž zachraňují i další, které nenechá v klidu teprve fakt, že někdo jiný tuto výzvu bere vážně.   A ona je vážná. Bůh nemůže tento svět plný nemocí, trápení a bolesti nechat fungovat už dlouho. Máme šanci na lepší život, máme šanci na návrat do ráje. Jedinou podmínkou je uvěřit této zprávě. Jak jsem na sobě poznala, není to jednoduché. Ani jasný, srozumitelný a hlasitý hlas z reproduktorů, který neustále opakoval, že hoří a že je nutné okamžitě opustit budovu, mě k ničemu nepřiměl. Nechtěla jsem se ztrapnit zběsilým útěkem a ohrozila tak svůj život a také možná životy druhých.

Nebojme se ztrapnit tím, že uvěříme někomu, koho nevidíme a na koho si nemůžeme sáhnout. Buďme těmi, kdo výzvu berou vážně a dávají příklad ostatním, a tím přispívají i k jejich záchraně. Díky jedné jediné kolegyni na celém patře, která vzala poplach vážně, bychom se navzdory naší opatrnosti a pomalosti možná i zachránili. „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili,“ říká Ježíš svému učedníku Tomášovi, který reagoval na zprávu o Ježíšově vzkříšení slovy: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Hana Kábrtová