Dobrá duše Marie Bobková:

„Bůh mě zázračně uzdravil“

Skromná, nenápadná a obětavá babička šesti vnoučat a věrná kamarádka, přes všechny rány života plná radosti, optimismu a povzbuzení pro druhé, to je dlouholetá šarmantní členka našeho sboru Marie Bobková z Březové u Sokolova.

Maruško, jak ses dostala k adventistům?

Letos uplynulo dvacet let, kdy kazatel sokolovského sboru adventistů Miroslav Starý pořádal se svými spolupracovníky Tomášem Kábrtem a Lubomírem Králem kurzy Bible na Březové u Sokolova, kde bydlím. Dcera Hanka byla zvědavá a chtěla, abych se tam šla s ní podívat. Já jsem ale nechtěla, myslela jsem, že všechno znám, protože jsem vyrostla ve věřící rodině. Moji rodiče byli aktivní katolíci. Nakonec jsem s ní šla. Přišlo nás tehdy 12 a kurz trval půl roku. Scházeli jsme se jednou týdně na městském úřadu a studovali Bibli. K tomu jsme chodili na další hodiny k Lubomíru Královi, který s rodinou na Březové bydlel.  Poznávala jsem, že Bibli vlastně vůbec neznám.

Kdy ses rozhodla vstoupit do církve křtem?

Poměrně brzy, ale dcera Hanina ještě dřív. Ta se nechala pokřtít ještě ten samý rok, já až chvíli před Vánoci v roce 1993. Ve svých šedesáti letech.  Křest jsem měla v Karlových Varech ještě se dvěma dalšími lidmi. Křtil mě zmiňovaný bratr Starý.

Říkalas, že Tvoji rodiče byli katolíci. Kde jsi prožila dětství?

V malé osadě Jáchymov, která do roku 1980 patřila do obce Holubí Zboř  a od roku 1980 k Velké Bíteši u Velkého Meziříčí. Tam jsem se v jednom domku z dvaceti čtyř, které tam tehdy stály, v roce 1933 narodila mamince Anežce a tatínkovi Josefovi. Oba chodili pravidelně do kostela a já s nimi. Hned po narození mě nechali pokřtít. Maminka se modlila i doma, ale Bibli jsme nikdy nečetli, ani žádnou neměli.

Čím se tvoji rodiče živili?

Maminka pracovala v obchodě s látkami a tatínek, přestože byl vyučený obuvníkem, měl malé soukromé zemědělství. Choval drůbež a krávy a hlavně pracoval na poli. Pořád si přikupoval další části pole, hodně ho tato práce bavila.

Máš nějaké sourozence?

Před deseti lety zemřel můj o tři roky starší bratr Jaroslav. Byl hodně nemocný a já jsem u něj osm let před jeho smrtí bydlela a starala se o něj. Byl sám a já ho nechtěla dát do žádného ústavu. Hodně jsem mu vyprávěla o své víře, které nejdříve nerozuměl, ale pak se myslím stal také adventistou.  I když křest už kvůli nemoci mít nemohl. Četli jsme si spolu denně Bibli. Úplně nejstarší byl ale náš bratr Josef, ten však zemřel, když mu bylo půl roku.

Jaké předměty tě bavily ve škole?

Do obecné a měšťanské školy jsem chodila v Osové Bítýšce, kde na hřbitově leží moji rodiče i bratři. Dnes už ta škola nestojí, je tam úplně nová. Byla asi dva a půl kilometru od našeho bydliště. Měla jsem moc ráda hodiny náboženství, zeměpis a dějepis.

Co jsi dělala po dokončení základní školy?

Do 16 let jsem pomáhala rodičům na poli. Ale vůbec mě to nebavilo. Rozhodla jsem se proto, že si udělám půlroční kurz vaření ve Velkém Meziříčí. A také jsem si ho udělala. Uklidňovalo mě, že doma zůstal bratr, takže rodiče svého nástupce měli. Po kurzu jsem se přihlásila na ministerstvu zdravotnictví jako zájemkyně o práci na místech, kde je potřeba. Poslali mě nejdříve na zámek do Nečtin u Plzně, kde jsem s dalšími dvěma dívkami vařila dětem, které tam jezdily na ozdravný pobyt. Vždycky po měsíci se děti střídaly. Na zámku jsme i bydlely, byly to krásné tři měsíce. Další půlrok chtěli, abych zastoupila nemocnou kuchařku v dětském domově v Uhlířských Janovicích, tak jsem vyhověla. Pak už jsem ale zatoužila mít nějaké stabilnější zaměstnání.

A našla?

Ano, jela jsem do Brna a nastoupila na další 4 roky do kuchyně v hotelu Slávie. V něm jsem i celou dobu bydlela, oni nám tam i prali. V Brně jsem pak poznala svého budoucího muže, Stanislava Bobka.

Kde jste se seznámili?

Byla jsem tancovat ve vinárně a Standa mě přišel požádat o tanec. V Brně byl jako já pracovně, dělal u letectva na Slatině. Pocházel z jižních Čech a byl vyučený obchodním příručím. 9. července roku 1955 jsme měli svatbu na úřadu i v kostele v Osové Bítýšce, hostinu pak v mé rodné vísce v Jáchymově. Jeho táta jel na naši svatbu na motorce a po cestě naboural a zlomil si nohu, takže na svatbě chyběl.  Ale jinak tam byla celá osada a Standovi sourozenci s maminkou.

Měli jste po svatbě kde spolu bydlet?

Manžel nastoupil jako mistr v továrně na hrudkovnách v Mníšku pod Brdy. Zpracovávala se tam železná ruda. A kromě práce dostal také podnikový byt. Já jsem chvilku, než jsem šla na mateřskou, pracovala v restauraci v Dobříši. Manželovi ale práce přinesla jako i jiným chlapům zdravotní problémy z železného prachu, a tak jsme se již i s dcerou Zdeňkou odstěhovali k jeho rodičům do Mezna u Miličína v jižních Čechách. Tam jsme bydleli dva roky, než jsme odešli do západních Čech.

 Ani jeden z vás západní Čechy neznal. Proč právě sem?

Manžel si na inzerát našel práci vedoucího samoobsluhy v Lomnici u Sokolova, já tam mohla pracovat jako prodavačka a také jsme měli k dispozici při té samoobsluze byt. Vydrželi jsme tam ale jen jeden rok. Manžel totiž zjistil manko šest tisíc korun, a když jsme ho museli zaplatit, přestože se prokázalo, že okrádala mladá pokladní, nechtěl tam už pracovat. Tu paní sice vyhodili, ale manželovi řekli, že to byla jeho nedbalost. Standa si našel novou práci v hnědouhelných dolech na Přátelství v Citicích. Tam pracoval nejdříve jako dělník na pásu, pak byl předák, mistr a hlavní mistr. Dali nám byt 1+2 v Kynšperku nad Ohří.  Tam jsme bydleli 14 let.

Přibyly další děti?  

V roce 1962 se nám narodila druhá dcera Hanka a v roce 1969 syn Pavel.

Jak jste se dostali na Březovou, kde bydlíš ty a všechny tvoje tři děti s rodinami?

Byli jsme už velká rodina, tak Standa požádal o větší byt. Dostali jsme domek na Drahotíně na Březové. V Kynšperku jsem 11 let pracovala v lahůdkárně, vyráběla jsem chlebíčky, saláty a podobně. Po přestěhování jsem ještě chvíli pracovala v kuchyni, ale pak jsem musela ze zdravotních důvodů skončit. Při té práci se stálo osm hodin a mně se udělaly křečové žíly. Do důchodu jsem pak pracovala v Libavském Údolí, kde se vyráběly záclony. Dokonce jsem šla do důchodu o tři roky déle, až v 57 letech. Po odchodu do důchodu jsem vážně onemocněla.

Jakou jsi prodělala nemoc?

Rakovinu. Byla jsem hodně vážně nemocná a lékaři mi řekli, že se mi snažili operací prodloužit život o 5 let. Já se ale nevzdala. Kromě ozařování v Chebu jsem absolvovala různé dietní procedúry. Žila jsem zdravě, používala různé bylinky, zeleninové šťávy, modlila se a věřila, že se z toho s Boží pomocí dostanu. Příští rok mi bude osmdesát let, takže mohu říci, že opravdu dostala.  Krátce nato přišly ty biblické kurzy a moje svobodné rozhodnutí žít s Bohem stvrzené křtem.

Byl ti manžel v době nemoci oporou?

Ano, byl. Měli jsme spolu pořád moc hezký vztah. Jeden druhého jsme respektovali, důvěřovali si. Nevyměnila bych ho za nikoho. Věřila jsem mu, že vždycky ví, co dělá. Já jsem mu nikdy neodporovala, neměla jsem tu potřebu. Jen jednou jsem ho požádala, aby nejezdil na školení do Prahy, které mělo trvat jeden rok, a on mi hned vyhověl. Když jsem se uzdravila, onemocněl rakovinou zase on. V šedesáti šesti letech zemřel, bylo to v roce 1996. Já jsem se ale rok předtím odstěhovala za bratrem do rodného Jáchymova. Dohodli jsme se tak. Manžel zůstal se synem a jeho manželkou, kteří se o něj starali, a já musela za bratrem, který nikoho neměl a také onemocněl. Jezdila jsem domů jen třikrát za rok.

Navštěvovala jsi na Moravě také sbor?

Každou sobotu jsem jezdila do sboru v Brně na Střední. V Jáchymově nemohli moji příbuzní i sousedé pochopit, proč jsem se dala k adventistům a nechodím již do katolického kostela. I bratr byl zpočátku nedůvěřivý a říkal, že už nevím, co bych dělala. Moc jsem si přála najít nějakou kamarádku, se kterou bych se mohla sdílet. A podařilo se do 14 dnů od chvíle, kdy jsem svoje přání řekla Pánu Bohu.

Našla sis kamarádku?

Ano, takovou zvláštní cestou. Jednou mě v autobusu oslovila paní a ptala se, kam každou sobotu jezdím. Řekla jsem jí, že do adventistického sboru. Měla radost, protože i ona jezdila do sboru v Brně, jen do jiného. Skamarádili jsme se a kamarádíme se dosud. Jmenuje se Veronika Sedláková a bydlí u Velkého Meziříčí. Její syn Tomáš je kazatelem.

Tvoje děti jsou všechny věřící?

Myslím, že ano. Hanka je jako já členkou sokolovského sboru, dcera Zdena do něj nějaký čas také chodí a poznává Boha a syn Pavel dříve také občas přišel, ale v současné době pořád pracuje. Mám ale radost, že mi říká, když se o něj bojím, že pořád řídí auto, že se před každou cestou modlí. Myslím, že všichni tři s Pánem Bohem počítají.

Máš vnoučata?

Mám šest vnoučat. Obě dcery mají za manžela Miroslava. Zdena má dva syny, Mirka a Petra, Hanka dceru a syna, Veroniku a Kubíka, a Pavel s manželkou Radkou mají dvě dcery, Marušku a Pavlínku. Pavlínka je nejmladší, chodí teprve do 3. třídy. Zajímavé je, že všechny tři děti s rodinami bydlí jako já na Březové. Jsme pohromadě, a to je moc fajn. Já bydlím u dcery Zdeny na náměstí. Svůj byt jsem přenechala vnukovi Mirkovi a jeho přítelkyni. A v domku, který jsme kdysi s manželem dostali, bydlí zase synova rodina.

Jaký je tvůj běžný denní program?

Později vstávám a pak chodím na procházky, někdy jdu do lesa, někdy jedu na nákup do Sokolova. Nedávno jsem byla s vnukem Petrem na houbách, byla jsem moc ráda, že se mnou šel, mám už také všelijaké zdravotní problémy. Takže tak nějak v klidu prostě žiju. Nejhorší pro mě je to, že špatně vidím. Na jedno oko téměř vůbec a na druhé mlhavě. Přes lupu ale ještě mohu číst. Také mě trápí osteoporóza.

Máš nějaké kamarádky v sokolovském sboru?

Nejvíc si rozumím s Aničkou Dugovou a Helenkou Bartošovou. Máme si vždycky co povídat. Helenka mě zásobuje různou literaturou – časopisy, kterou zase já pak rozdávám svým známým. Sbor mám ráda. Líbí se mi poslouchat příběhy druhých lidí, naslouchat Božímu slovu, každá návštěva sboru je pro mě balzámem na duši.  Myslím si, že je hodně důležité mít kontakt s Bohem prostřednictvím Bible, Božího slova. Jsem přesvědčená, že kdo Boha hledá, najde ho.

 

Děkuji ti za moc milé popovídání.  Hana Kábrtová