Cukrář Jindřich Poduška:

„Nalezl jsem toho, koho jsem nehledal.“

Konzervativní elegán jako vystřižený z filmu pro pamětníky nebo detektiv Sherlock Holmes s lupou na čtení, to je Jindřich Poduška z Lokte, který letos v lednu oslavil své osmdesáté narozeniny. Každou sobotu sedí při bohoslužbě na stejném místě – ve druhé řadě na kraji uličky. Je tak blízko kazatelny a po celou dobu dává pečlivý pozor. Ačkoli mluví, jen když je tázán, nikdy nespí.  Jeho delší vlasy pečlivě sčesané dozadu mu dodávají mladistvý vzhled, takže osmdesátku by mu nikdo netipoval. Boha, kterého mu představoval v dětství katolický farář tím, že ho nutil při zpovědi na sebe prozradit všechny prohřešky, aby se pak musel za trest modlit předepsané modlitby nebo klečet dlouhé hodiny na stupínku, znát opravdu nechtěl. V devatenácti letech na základě studia Bible však poznal Boha jiného. Odevzdal mu svůj život. Tentokrát zcela dobrovolně, svobodně a rád.

Jindřichu, pocházíš z Karlovarského kraje?

Dřív než jsme se přestěhovali do Nejdku, tedy do Karlovarského kraje, jsme žili v kladenském okrese, v Dřetovicích. Z Kladna totiž pocházela moje maminka Marie. Otec Josef byl z Českých Budějovic. Podobně jako další Češi jsme se přistěhovali na západ s rodiči a sourozenci na výzvu vlády obsadit pohraničí po poválečném vystěhování Němců. V Dřetovicích můj otec podnikal, měl vlastní koloniál, ale nebyla to jednoduchá doba. Lidé byli často nezaměstnaní a chudí, táta jim dával zboží na dluh a kvůli tomu nakonec zkrachoval. Pak jsme ještě nějaký čas bydleli v Lidicích a v Buštěhradu, kde otec získal práci hlídače, ačkoli byl vyučený pekař.

Myslíš ty nacisty vypálené Lidice?

Ano. Do Lidic se dokonce provdala i moje starší sestra Marie. S manželem se ale nepohodla, a tak se od něj odstěhovala i se svou dcerkou, mou neteří, za námi do Buštěhradu. On zůstal v Lidicích, a když došlo k tomu jejich tragickému vypálení, byla naneštěstí neteř u táty na návštěvě. Přišla tak spolu s dalšími dětmi o život.

Kolik jsi měl nebo máš sourozenců? Stýkáte se?

Moji rodiče měli dohromady pět dětí, měl jsem tedy čtyři sourozence. Dnes žiju už jenom já a můj bratr Jan, jsme dvojčata a byli jsme nejmladší. Nejstarší sestra Marie a starší bratři Jiří a Josef již zemřeli. Jan stále bydlí se svou rodinou v Nejdku, ale navštěvujeme se jen velmi zřídka.

Jaká byla tvoje cesta k Bohu? Byli tvoji rodiče věřící?

Rodiče byli katolíci a také mě dali pokřtít jako katolíka. Já jsem na tom neměl žádnou zásluhu, ani možnost rozhodnout se. Nejsem zastáncem názoru, že zůstanu ve víře, ve které jsem se narodil. Není pravdou, že se člověk narodí věřícím. Rodiče tím tehdy sice splnili svoji „křesťanskou povinnost“, ale jinak víru příliš vážně nebrali. Příslušnost k církvi jsem začal chápat, až když jsem chodil do školy. Musel jsem totiž chodit pravidelně každou neděli do kostela na mši a ve škole na hodiny náboženství. Když jsem byl panem farářem potrestán, že jsem nebyl na mši, rodiče to neřešili. Nemyslím, že moje vlastní cesta k Bohu vedla právě přes rodiče či povinné náboženství ve škole.

Přesto jsi více jak 60 let oddaným křesťanem. Kdo tě v této věci tedy ovlivnil?

V letech chlapecké dospělosti, asi tak kolem 15 let, jsem si začal klást otázky. Nelíbily se mi praktiky našeho pana faráře. Když nás například připravoval ke svatému přijímání, předcházela tomu zpověď. Jejím jediným cílem ale bylo prozradit na sebe všechny prohřešky. Rozhřešení, které potom pan farář dal, bylo pro mě nepochopitelné. Museli jsme se za trest modlit předepsané modlitby nebo klečet dlouhé hodiny na stupínku. Měl jsem navíc ve škole kamaráda, který byl v českobratrské církvi a tyhle praktiky ve své církvi neznal. To mě nutilo přemýšlet o jejich smyslu.

Po vyučení cukrářem jsem pracoval v podniku J. Tůma a manželka mého tehdejšího šéfa mě společně se svou sestrou oslovily, když jsem jednou nesl zboží na krám. Zastavily mě a ptaly se, jestli věřím v Boha a jestli mi mohou vydat svědectví o Ježíši. Nabídly mi učení Bible s kazatelem Raškou. Souhlasil jsem, a tak jsme potom v podnikové kavárně společně probírali Bibli. Po půl roce jejího studia jsem se rozhodl pro biblický křest. Stalo se to v srpnu roku 1951 v Karlových Varech, byl jsem bratrem Raškou pokřtěný v řece Ohři. Tentokrát již na základě svobodného rozhodnutí jsem se stal adventistou sedmého dne.

Proč sis vybral povolání cukráře?

Já jsem si původně přál být lesníkem, ale rozhodl jsem se pro cukráře z praktických důvodů. Můj kamarád měl totiž tátu cukráře, líbilo se nám to a chtěli jsme v budoucnu v tomto oboru podnikat. Nebylo to ale tak jednoduché, o umístění rozhodoval pracovní úřad a ze tří uchazečů jsem ho nakonec dostal jen já. Do učení jsem nastoupil v Nejdku do firmy J. Tůma a do školy v Mariánských Lázních. Řemeslu jsem se sice vyučil, ale v té době přišla k moci komunistická totalitní vláda. Ta soukromému podnikání nepřála, dokonce ho likvidovala. Moje chlapecké podnikatelské plány se zhroutily jako domeček z karet. Ale do této situace přišla Boží nabídka – možnost pracovat v podniku, ve kterém jsem se i vyučil. Tam jsem dostal mnohem víc než práci, poznal jsem milujícího Boha.

Komunistický režim nepřál nejen podnikání, ale také křesťanům. Měl jsi se svým vyznáním problémy?

Ano, bylo mi devatenáct let, čekala mě vojna. Poté, co jsem se stal adventistou, mi přišel povolávací rozkaz. Potíž byla v tom, že odvod na vojnu se měl uskutečnit v sobotu. Nedostavil jsem se na něj, což byl vážný přečin. Hledala mě policie, sebrali mě a nadávali mi, jak si představuju neposlouchat zákony. Považovali moje chování za výtržnost. Vysvětlil jsem jim své postoje a oni mě nechali nastoupit k odvodu v pondělí. Než mě ale propustili, znovu mě na odchodu zavolali a ptali se, jestli to se svou vírou myslím vážně. Já řekl, že ano, a odvolával jsem se na bratra Krynského, který tehdy pracoval jako voják na přestavbě požárem poničeného hotelu Pupp,  tenkrát pojmenovaný Moskva.

Na vojně mě za trest nedali k motorizovaným, ale k PTP (Pomocné technické prapory – nejtěžší práce v dolech, na stavbách, v lesích, kamenolomech za účelem převýchovy politicky nespolehlivých osob). Sloužil jsem na mnoha místech tehdejšího Československa a pro svou víru jsem byl často kázeňsky trestán. Vzpomínám si na jednu zvláštní příhodu, která se stala půl roku před mým odchodem z vojny. Byl jsem tehdy zrovna v Trenčíně, byla sobota a mně se zdál sen o východu slunce. Ráno po probuzení přijel na naši jednotku major. Někdo mu nahlásil, že odmítám pracovat v sobotu, a on se mě přijel zeptat, jestli mi ten vzdor stojí i za cenu kriminálu. Držel jsem se své pravdy a on nařídil sepsat protokol. Měl jsem za trest dostavět administrativní budovu bez ohledu na můj odchod z vojny domů. Celý ten zbývající půlrok jsem s napětím čekal, kdy to přijde, ale žádný protokol se nakonec nepsal a já mohl jít v řádném termínu domů. Sen o východu slunce vnímám jako Boží ujištění a povzbuzení před ranním příjezdem toho majora.

Cos dělal po vojně?

Asi rok po mém návratu zemřel můj otec a já musel pracovat, abych uživil sebe a svoji matku, o kterou jsem se tehdy staral. Vystřídal jsem několik zaměstnání. Chvíli jsem pracoval ve slévárně, ale kvůli směnám jsem odešel. Nadřízení neměli pochopení pro den odpočinku – sobotu, který navíc začíná podle Bible v pátek při západu slunce. Krátce jsem také pracoval u domovní správy a s kamarádem z vojny Milanem Těšíkem jako malíři. Po půl roce jsem kvůli prašnému pracovnímu prostředí onemocněl zánětem hrtanu a už jsem se k této práci nemohl vrátit. Nakonec jsem získal zaměstnání v loketské nemocnici jako údržbář, kde jsem vydržel až do důchodu. Pracovali tam tenkrát také mí duchovní bratři Kořenský a Faraga. Říkali nám tam tři faráři, byli jsme známí naší vírou i sobotou.

Jak ses seznámil se svou manželkou Helenou?

Tehdy ve stejné nemocnici, v kuchyni, pracovala i má budoucí manželka Helena. Jeden druhého jsme si ale moc nevšímali. Měla tehdy dokonce známost s jedním evangelíkem, kterého si ale kvůli odlišnému vyznání nakonec nevzala. Helena měla zájem o studium Bible a docházela na semináře k adventistům. Pravidelně jsme se potkávali v autobusech, kterými jsme jezdili domů na víkendy. Jednoho dne jsem ji při cestě pozval na procházku do přírody a ona souhlasila. Přeskočila mezi námi jiskra a už jsme spolu zůstali. Chtěli jsme si ale nejdřív najít a zařídit byt, než se vezmeme. Nějakou dobu to tedy trvalo, ale hodně nám s tím pomohl karlovarský sbor. V roce 1959 nám také uspořádal svatbu. Naše manželství trvá již 53 let.

Máš nějaký recept na tak trvalý vztah?

Po celou dobu našeho manželství se držíme biblického verše z listu Efezským z Nového zákona: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.“ Zažili jsme spolu samozřejmě různé problémy či krize, ale vždy jsme se je snažili řešit biblicky. Modlili jsme se a četli Bibli. Ta byla naším smírčím prostředkem. Mladým lidem bych poradil, aby otázku volby životního partnera řešili především na modlitbách a čekali na Boží souhlas. Neberte to jako Samson, který se řídil jen vlastní touhou.

Kolik máte dětí a vnoučat?

Máme tři děti, syna Jindřicha a dcery Helenu a Naďu, a pět vnoučat, Jindřicha a Hanku od Jindry, Pavla od Helenky a Elenku s Tomášem od Nadi. Vnuk Pavel čeká se svojí přítelkyní rodinu, takže budeme mít i první pravnouče.

Jsou Tvoje děti věřící?

Obě dcery jsou také členkami církve adventistů. Naďa má za muže kazatele Ivana Michalce. Nyní společně působí v Klatovech. Jindřich do sboru chodil jako mladý, ale od té doby, co zažil nepříjemnost s jedním členem církve, vůči křesťanství zahořkl. Jeho dcera Hanka žije ve Švýcarsku. S Helenou navštěvujeme stejný sbor v Sokolově.

Co bys vzkázal čtenářům Pěkné vyhlídky?

Jsem rád, že jsem měl příležitost poznat Boha už jako mladý. Nemám pocit, že bych svůj život tím nějak ošidil. Spíše naopak. Víra v praxi znamená podle mého boj s nevěrou a těch příležitostí jsem za 60 let v církvi měl dostatek. K mým nejoblíbenějším veršům z Bible patří dva podobné. První je ze Starého zákona –„Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali.“ (Iz.65,1), druhý je Pavlovou citací prvního v Novém zákoně – „Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.“ Římanům 10,20

Děkuji ti za vzornou přípravu na rozhovor, za čas, který sis na něj udělal. Ivana Chalupová