Kázání Tomáše Kábrta 22. 9. 2012

Bible, Matouš 25,31-26,2: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král jim odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ 

Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpoví i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny jsou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“

 Ježíš v podobenství jako pastýř odděluje ovce od kozlů – ovce pro užitek, kozlové na jatka. Obě skupiny „neviděly“, netušily, že právě při takovýchto ne-patrných setkáních se děje něco tak vznešeného, jako je Boží soud, že se ve styku s těmito problémovými lidmi ocitají před „trůnem slávy“, že se právě zde rozhoduje o tom, zda jejich život měl nějaký smysl.

Obě skupiny jsou zbožné, ani pro jedny nebyl v těchto situacích motivací Bůh, ale lidé, ne-patrní lidé

– ve vztahu k lidem je ten rozdíl: pro jedny je motivací k činu, pro druhé k nečinnosti, lhostejnosti

Spravedliví neví o tom, že jsou spravedliví, a ti, kteří si mysleli, že jsou spravedliví, spravedliví nejsou.

Problém je ve vztahu k Bohu, který je oddělen od vztahu k lidem.

Syn Otce, tedy ten, který ctí a miluje Otce, se zde představuje jako Syn člověka, tedy jako ten, kdo ctí a miluje člověka.

Chyba lhostejných „kozlů“ není v tom, že něco špatného učinili, ale právě v tom, že „neučinili“ nic („cokoliv“).

Prokletí, nehodní věčného života zde nejsou ti, kdo páchají nějaké zločiny, ale ti, kdo nedělají nic, kdo se nepostaví zlu dobrem.

Přesněji ti, kdo nečiní nic pro druhé, ale jen pro sebe.

Král králů tu nenapomíná lidi, kteří občas šlápnou vedle, něco přehlédnou nebo pokazí, nýbrž ty, jejichž živlem je lhostejnost, ty, kdo nevnímají druhé lidi, ale jenom sebe.

Tím je vyprávěné podobenství velmi aktuální, neboť naše společnost churaví právě lhostejností k druhému člověku. Je to právě tato lhostejnost, která dopomáhá všemu ostatnímu zlu, aby se uchytilo i aby se drželo, kde být dávno nemá a nemusí. V našem světě trpí a umírá příliš mnoho lidí proto, že příliš mnoho z nás jsme lhostejní.

Druhé, kteří nás potřebují, přestáváme vidět, už pro nás   nejsou patrní, stávají se ne-patrní. V důsledku toho, že nám scházejí z očí a srdcí, scházejí ze světa. Bez povšimnutí. Nepozorovaně. Ne-patrně. Tak jako v naší zemi za všeobecné lhostejnosti mizeli za protektorátu židé, oni přištěhovalci, cizinci, tak jako za komunismu tiše mizeli lidé v pracovních táborech, to jsou ti ve vězení, tak nám dnes nestojí za pozornost chudí a nemocní. Stávají se ne-patrnými.

Lhostejností se ale stávám nejen spolupachatelem zla, proti němuž nic nedělám, ale také modlářem, jelikož usazuji na trůn svého srdce a života místo Boha sám sebe, své já.

Spolupachatelé zla a modláři ovšem v konečném účtování nemohou být přiřazeni jinam, než „k ďáblu a jeho andělům“, varuje nás Ježíš. Není možno zůstat neutrální. Buď jsme živi milosrdenstvím, nebo hyneme v lhostejnosti.

Soudu nad Sodomou předcházelo vyslání andělů převlečených za cizince… Na praktickém chování k nim se Sodomští sami odsoudili – většina k zatracení, Lot s jeho rodinou naopak k vysvobození.

Soudu nad tímto světem předchází to, že sám Bůh, Stvořitel a Pán celého vesmíru, přišel do tohoto světa jako dítě jakýchsi chudáků v jakémsi chlévě…

jako ne-patrný, ne-viditelný bratr všech na okraji: hladových, žiznivých, cizinců, nahých, nemocných a vězněných. Proč právě těchto?      Jde o kategorie lidí, na které neustále Bůh obrací pozornost ve

Starém zákoně, tedy nic nového, stále stejný pozorný a milosrdný Bůh.

A v Kristu se s těmito ne-patrnými dokonce sám ztotožňuje.

Rozhlížíš-li se, kde jej nalezneš, toho Soudce všeho světa, nehleď do výšek, ale shlédni dolů, k uraženým a poníženým, slabým a chudým lidem. Tam jej uzříš, neboť s těmi se ztotožnil.

Sám úžasný Bůh se stává ne-patrným, nechává se přehlížet, ignorovat, hanět!

A právě v této ne-patrnosti spočívá jeho vznešený soud, právě v ní každý sám vlastně rozhoduje o smyslu a věčnosti svého života.

Lidé totiž zjevují pravdu o sobě nejlépe těm, které mohou přehlížet, jichž se nemusí bát, na něž nemusí brát žádné ohledy.

Chcete vědět, co je ve vás? Všímejte si, jak se chováte k těm, kdo jsou v tísni nebo v nějakém závislém postavení. Kdo jsou prosebníci u vašich dveří, kdo jsou vaši podřízení nebo jinak na vás závislí.

Před takovými lidmi spolehlivě odkládáme svou masku. Nejčastěji se pořádně po takovém ne-patrném svezu. Buď ho pošlu hned při prvním setkání do háje, nebo si s ním předtím ještě trochu pohraju jako kočka s myší. Rádi vidíme, že je druhý na dně. Připadáme si tak alespoň lepší, než on.

Člověk ušlechtilý ovšem v této situaci nezneužije své převahy, neponíží lidskou důstojnost druhého.  Vynasnaží se zmírnit jeho potíže prostě proto, že ho každé lidské utrpení rmoutí.

Chcete vědět, co je ve vás? Všímejte si, jak mluvíte o bezdomovcích, cizincích, vězních, jak se chováte k nemohoucím členům své rodiny. Trpí-li nějaká společnost sobectvím, surovostí, lhostejností, předsudky, ukáže se to neomylně právě na „ne-patrných“.

To, že se zde Bůh, Soudce všech lidí i andělů, označuje za Syna člověka, znamená jeho úžasné ztotožnění s „ne-patrnými“.

A zúčastněným, kteří se ptají „kdy jsme tě viděli“ to zůstává dokonale skryto. Na protější straně je nejen problematický člověk, ale sám Kristus. Proto jsou všichni ti, kdo si všimnou potřebných lidí a podají jim pomocnou ruku, tak velice obohacováni a naplňováni uspokojením, i když třeba nevěří.

Co žádá prostřednictvím „ne-patrných“, to není nic světoborného, ale takové banální drobnosti jako sklenice nápoje, krajíc chleba, něco na sebe, kousek lidského tepla pro člověka opovrhovaného a utopeného v cizím prostředí, zájem v nemoci, ujištění vězně, že ho všichni neodepsali. Věci takřka ne-viditelné, ne-patrné.

A přece právě zde se rozhoduje o všem, právě zde se koná onen vesmírný soud nad naším životem a věčností. Ona slavná bohoslužba, která nikdy nebude zapomenuta těm, kdo ji konají.

Matouš 26:1-2

Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou Velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“ 

Ježíš dává vše, celý svůj život za ty, kteří jsou jím souzeni.

Po vážném varování dává úžasné zaslíbení a naději: Rozhodne o nás ten, kdo nás nesmírně miluje.

Všechnu naši sobeckou, modlářskou lhostejnost a selhání bere na sebe a na kříž. Aby nám otevřel cestu věčného života.

Cesta věčného života, cesta pravé radosti, je totiž cesta obětování. Obětování sebe, svého pohodlí, času, prostředků, pro druhé. To vše totiž nepatří mně, ale Bohu a jeho ne-patrným.

Amen