To nejcennější, co jsem si přivezla z biblického týdne ve středisku Immanuel u Ždírce nad Doubravou, je pokoj v duši. Nevím, jak se to stalo, ale od svého návratu cítím v sobě takový mně neznámý klid v sobě. Paradoxně jsem ho získala po rozhovoru se starší ženou, která mě pokárala. Stály jsme totiž ve frontě na jídlo a moje dvě dcery se hádaly. Starší Annemarie seděla na křesle a mladší Nikola se k ní sápala také. Annemarie ji nechtěla pustit a nějak do ní i kopla. Rozčílila jsem se na ni a Nikolu k Anince nacpala.  Po jídle na mě čekala paní, která se mnou o celé situaci, které byla svědkem, chtěla hovořit. Říkala mi, že jsem byla nespravedlivá, když jsem vynadala starší dceři. Mohla jsem si s ní pak moc hezky povídat o výchově, o našich životech. Možná si to ta zmiňovaná paní neuvědomuje, ale ačkoli mi vlastně vynadala, dala mi velmi dobrou lekci. Snažím se být od té doby vřelejší k holkám, také spravedlivější a také si každý den čteme příběhy z Bible, kreslíme. Dřív mě to moc nebavilo, ale teď se každý den těším. Sama to ani pořádně neumím zdůvodnit, ale tato událost patřila k těm nejsilnějším, které jsem na naší  „dovolené“ prožila.

Každý den jsem se zúčastňovala přednášek Jona Pauliena, které se mi moc líbily. Jeho vzpomínání na dobu, jak se stal kazatelem, či jak se seznámil se svojí ženou, bylo hodně poutavé. Jeho budoucí žena hledala sbor, do kterého bude chodit, podle telefonního seznamu. Jeden si pak vybrala a právě do něj Jon Paulien jako mladý kazatel po pár měsících nastoupil. Přestože byli oba pokřtění, prožili své obrácení společně a byli znovu pokřtěni deštěm z nebes.
Ze sokolovského sboru jsem byla jediná se svým přítelem Martinem a dětmi, kteří se biblického týdne zúčastnili. Tedy když nepočítám dvoudenní návštěvu tří Sokolováků na kolech, kteří nám na ty dva dny obsadili naši chatku :-).  První večer jsme se seznamovali s ostatními účastníky biblického týdne. Všichni, kteří patřili do jednoho sboru, se sešli a připravovali si své představení.  Byli jsme s Martinem sami a přemýšleli, co řekneme, když budeme vylosovaní. Ze všech sborů se totiž vybraly k prezentaci jen tři, aby představení nebylo příliš časově náročné. Měli jsme radost, když se k nám přidal nám neznámý pán, který většinu členů našeho sboru znal. Teprve později jsme se dozvěděli, že se jedná o rodilého Karlovaráka Pavla Zvolánka, který je nyní předsedou Českého sdružení a bydlí v Praze. Nakonec nás ale nevylosovali. Ale měli jsme nového kamaráda.
V rekreačním středisku, kde jsme bydleli, jsme prožili  silnou zkušenost s Pánem Bohem. Jednou jsme se vydali k rybníku Dlouhý projet na loďkách. Já jsem měla od kamarádky Hanči půjčený foťák, a tak jsem se snažila udělat pěkné fotky. Ztratila jsem však na molu náhle rovnováhu a do loďky jsem spadla tak, že jsem ji převrhla. Do vody kromě dcer a Martina spadl také foťák a naše telefony. Vše se podařilo zachránit, jen foťák přestal fungovat. Bylo mi z toho těžko. Hanička mi ho půjčovala se slovy, že na něj mám opatrná. Celý zbytek týdne jsem se modlila, aby zase začal fungovat. Ale nic. Jeden pán nám poradil, že ho mám dát do pytlíku s rýží, že z něj vodu vytáhne. Udělala jsem to a pořád ho chodila zkoušet, ale nic. Do konce pobytu jsem už nemohla nejen fotit, ale při každé vzpomínce na foťák mi nebylo dobře a přemýšlela jsem, jak to jen kamarádce řeknu. Teprve ve chvíli, kdy jsem se smířila s tím, že Hanče řeknu pravdu, že prostě jsem byla nešikovná a foťák rozbila, najednou začal fungovat. To už jsme ale byli doma. Hned v sobotu jsem ho¨nesla vrátit do sboru a také jsem k tomu celou historku vyprávěla. Myslím si, že funguje jenom díky Božímu zásahu. Kamarádka se na mě nezlobila a foťák mi darovala na stálo.

Mladí lidé připravili během přednášek moc pěkný program pro děti. Naše holky se vždy těšily na procházky, promítání, soutěžení či sbírání bodů při hrách, za které si pak mohly nakupovat různé drobnosti – dobrůtky, fixy, pastelky apod. Odpoledne jsme trávili společně. Sbírali jsme třeba houby v okolních lesích. Jednou Martin dokonce zabloudil a trvalo mu dost dlouho, než našel cestu zpět. Nejdále jsme byli na výletě ve tři kilometry vzdáleném skanzenu Veselý kopec na pomezí Železných hor a Žďárských vrchů, který tvoří asi třicet objektů.

Za možnost prožít rodinnou dovolenou na biblickém týdnu, kde jsme byli mezi hodnými lidmi a načerpali nové duchovní síly, vděčíme občanskému sdružení Pohlazení, které pobyt mně a dcerám v plné výši zaplatilo. Děkujeme, prožili jsme krásný týden.

Michaela Kroková