Na pět desítek lidí navštívilo již tradiční bohoslužbu v přírodě, kterou každoročně pořádá sokolovský sbor církve adventistů. Letos poprvé se konala v Šabině Pod skálou a skála se také stala hlavním tématem všech řečníků. Skálou byl nazván Bůh, který je také tak pevný, odolný či neměnný. Přítomní si společně za doprovodu karlovarského pěveckého sboru seniorek Seňority a hudebníků zazpívali oslavné písně, vyslechli dvě úvahy nad Božím slovem z Bible od kazatele sboru Luboše Čapka a poutavé vyprávění několika dalších účastníků, a tím uprostřed přírody za pěkného počasí uctili Stvořitele Země a Pána vesmíru, milujícího Boha. Tématem prvního zamyšlení kazatele sboru Luboše Čapka byla Boží řeč k Jobovi ze stejnojmenné knihy Job ze Starého zákona. „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?..“ (Job 38,4-12 a 19-24). Bůh v nich reaguje na Jobovo volání týkající se jeho velkého utrpení. 

Podruhé se Luboš Čapek zamýšlel nad podobenstvím z Lukášova evangelia z Nového zákona: „Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.“ (Lukáš 6,47-49)

S příběhem o Boží pomoci vystoupila nejdříve Ivana Chalupová, která vyprávěla o láskyplném a dojemném zachraňování malé kozičky ze Šabiny, jež spadla do jámy a neuměla se sama dostat ven. Tento příběh je na těchto stránkách zaznamenán i s obrázky zde:  O zachráněné kozičce

Druhý příběh byl situován také do Šabiny, a to do dob minulých. Hana Kábrtová vyprávěla, jak se jako malá dívka společně se svou mladší sestrou Ivankou Chalupovou vydala do rozvodněné řeky za dobrodružstvím a jak nebýt včasného zásahu tří mužů nebo snad dokonce andělů se mohly obě utopit. Na poslední chvíli, když je obě unášel silný proud, se tito odvážlivci, kteří se u řeky zčistajasna objevili, vrhli do řeky, dívky vytáhli na břeh, a pak zase kamsi zmizeli.

Před povídáním dětí o zážitcích z tábora ve Vimperku a na Hadovce vystoupila přítomná ředitelka Svobodné chebské školy Lenka Malkovská a poděkovala za pozvání a příjemné společenství lidí. „Slyšet příběh o tak usilovném zachraňování malé kozy je pro mě v dnešní době necitlivosti a arogance opravdovým pohlazením po duši,“ řekla. Přijela společně se svojí maminkou a tetou z Františkových Lázní.  Pak už Luboš Čapek vedl rozhovory s dětmi, které měly příležitost se podělit o zážitky z tábora. Malé děti předvedly dokonce své táborové pokřiky.

Po dětech a dalších písních zavzpomínal Tomáš Kábrt na své věznění v době komunismu, kde si v dlouhých chvílích četl dopisy V.I.Lenina L.N.Tolstému. Lenin zde předvídal „pánbíčkáři“ Tolstému jeho brzké zapomnění, zatímco sám sebe viděl jako věčnou skálu. „Nedávno jsem si prohlížel seznamy četby na středních školách,“ řekl s úsměvem Tomáš, „a našel jsem tam knihy Tolstého, zatímco ty Leninovy nikde.“ Po Tomášovi se svými úspěchy na horolezeckém táboře pochlubila malá Agátka Dugová. Vyhrála zde ve dvou disciplínách, dokonce i nad chlapci.

O tom, jak vypadá skutečná láska v praxi, se podělil s ostatními téměř devadesátiletý Konrád Knorek z kynšperského evangelického sboru, který humorně vyprávěl, jak prožívá láskyplné manželství se svou ženou, s níž spolu žijí již 55 let. „Žena mi vaří, pere a já jí už pomáhám velmi málo. Občas nakoupím nebo pověsím prádlo. Máme se ale rádi. Ráno se vzbudíme a vyprávíme si třeba, kolikrát kdo byl v noci čůrat a jak se mu podařilo usnout,“ smál se pan Knorek. Před závěrečnou modlitbou a požehnáním prostřednictvím Bohuslava Zámečníka zazněl ještě jeden příběh karlovarské Heleny Lesákové. Vyprávěla, že jako malá holčička byla vzpurné dítě. Když maminka přikázala přijít v sedm hodin, schválně přišla třeba v sedm hodin a jednu minutu. Maminka jí na copy uvázala červené mašle, aby si vždycky vzpomněla, kdy má jít domů. Vedle jejich domu bydlel soused, který pěstoval jahody. Děti je k němu chodily krást, ale Helena se dlouho neodvážila. Až jednou neodolala a jednu jahodu si přes plot utrhla. Nevěděla, že ji soused vidí. Běžela domů a měla špatné svědomí, když tu náhle někdo zvoní u dveří. Její maminka šla otevřít a Heleně pak přinesla mísu jahod, které jí poslal soused. Nikdy pro ni nebyly díky výčitkám jahody tak kyselé jako tenkrát.

Bohuslav Zámečník bohoslužbu ukončil posledním vyprávěním o dvou kamarádech, kteří se dostali do nesnází a rozhodli se vyzkoušet Pána Boha modlitbou. „Čoveče, ono to funguje,“ zvolal jeden z nich, když byli vytaženi „náhodnými“ kolemjdoucími z propasti Amerika u Berouna. Nakonec si všichni vyslechli požehnání a zazpívali závěrečnou píseň Ať dobrý Bůh je stále s námi.