Pozitivní církev v negativním světě

Kázání Luboše Čapka v Hradci Králové 16.6.2012

Bible, Skutky apoštolů 2, 42-47: 

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Úvod

William Temple (anglický učitel a kazatel), který žil na přelomu 19. a 20. století, jednou o církvi prohlásil toto: “Církev je jediné společenství na světě, které existuje pro prospěch jejích nečlenů.“  Zdá se, že byly doby, kdy tomu tak opravdu bylo.  Anebo to stále platí? Když se podíváme do společnosti kolem nás, vypadá to, že církev již nehraje žádnou pozitivní roli. Tedy očima jejích nečlenů. Zvláště v souvislosti s finančním vyrovnáním církví, členstvím, dogmaty a dalšími specifiky, které lidem mnohdy na církvi vadí. Možná to bude tím, že je právě kvůli nim církev známá, zatímco tím, čím by známá být měla, známá není. Dnešní svět je dostatečně negativní na to, aby církev byla také součástí těchto negativních věcí. Církev má být jistě to pozitivní v tomto negativním světě. Chtěl bych teď spolu s vámi otevřít text, nad kterým budeme přemýšlet.

Bible, Skutky apoštolů 2, 42-47 

“Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné.Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.”

V textu, který jsme četli, se nachází pět myšlenek, které hovoří o duchu novozákonní církve. Je to věrnost Písmu, vzájemná oddanost věřících, odevzdání se na modlitbách, oddané chválení Boha při bohoslužbě a oddané šíření evangelia. Budeme teď postupně jednotlivé myšlenky rozvádět.

Věrnost Písmu

Sk 2,42: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Věrnost Písmu a samotná četba Bible je vskutku aktuální myšlenka. Proces, ve kterém nejen dochází k poznání, ale především k utvrzení, že Ježíš je Mesiáš. Že Bůh je vládcem této země. Je to získávání vzoru v Kristu a v Jeho životě. On sám lidem vysvětloval a nabádal je k víře v Jeho slovo, poukazoval na to, co člověk má činit a jaká síla mu v tom bude pomáhat.

Věrnost Písmu plyne z vyučování, jehož základem je také slyšení Slova. Apoštolové tuto praxi převzali a vyučovali. I my tak dnes máme činit. Stále platí, že každý křesťan potřebuje pro svůj zdravý duchovní vývoj vedení slovem Písma.

John Stott (anglický duchovní) ve své knize Zápas mladé církve říká, že: “Učitelem jim byl samotný Duch svatý. A že Duchem naplněná církev studuje a podřizuje se Písmu neboli Duch svatý nás vede k tomu, abychom se poddávali Božímu slovu.” A opravdu, Písmo proměňuje křesťana. Můžeme být ovlivněni mnoha věcmi, různými vnějšími událostmi, ale opravdu důležité je, abychom byly ovlivňováni Biblí.

Vzájemná oddanost věřících (Sk 2,42.44.46)

42  Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Společenství, které církev tvoří, je zde spojeno se slovem – koinonia neboli mít něco společného. Něco, co nás drží pohromadě. “…všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné” Význam tohoto soužití přetrvává i v dnešní době. Věřící se však nemohou navzájem sdílet, pokud nejsou pravidelně pospolu. A to zvláště v době, kdy se lidé sobě vzájemně odcizují a křesťané toto odcizování pomalu přebírají.

Být spolu znamená znát svůj cíl a rozvíjet nejen fyzické společenství, ale hlavně duchovní. Vytváří prostor pro vědomí vzájemné potřeby, potvrzuje se to v podřizování se jeden druhému. Je to důsledek chování úcty k bratru či sestře a zaměření své pozornosti na druhé.

Předpokladem oddanosti křesťanů prvotní církve je vzájemná oddanost jejích členů. Jako církev tehdejší doby neměli žádný vzor, nemohli se s ničím porovnávat. Jednali tedy tak, jak je to učil Kristus. Bylo to prospěšné pro ně a byl to dobrý vzor ostatním lidem, které k nim Pán denně přidával.

V jedné knize v souvislosti s tímto textem je vyjádřena tato myšlenka: “Společenství tím, že vytvořilo citově bohaté prostředí, vytvořilo zároveň i základní podmínku učednictví. Jakmile mají lidé pocit bezpečí a cítí, že jsou ostatními přijímáni, odhodí své obranné mechanismy, zapomenou na výmluvy a jejich duchovní růst může začít.”

Duchovní růst vede k proměně a společenství v něm hraje zásadní úlohu. Dobrým základem vzájemné odpovědnosti a lásky jsou společně prožité okamžiky radosti a krásné zážitky. Tato pevná vazba může pomoci při společném čelení náročnějším úkolům či situacím.

Koinonia tak vyjadřuje to, co společně přijímáme, to je Bůh, a také to, co společně vydáváme.

Odevzdání se na modlitbách (Sk 2,42)

42: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se

Jeden příměr v souvislosti s modlitbou se snaží vyjádřit rozdíl přístupu k modlitbě tehdejší církve a té dnešní. Říká: “První křesťané se na modlitbách zcela odevzdávali. První církev se modlila deset dní, kázala deset minut a viděla, jak tři tisíce přicházejí ke Kristu. Moderní církev se modlí deset minut, káže deset dní a výsledkem je pouhá hrstka obrácených.”

Prvotní církev se modlila v chrámu i ve svých domovech. Modlili se v očekávání, na modlitbách Bohu děkovali, v kritických chvílích prosili o pomoc a modlili se za uspokojení svých potřeb. Modlitby, které by měli být součástí církevního společenství, vyjadřují jeho postoj k dění vně i mimo. Poukazují na přání, potřeby a záměr, tedy účel společenství. Jsou samozřejmě odrazem duchovního stavu a postoji k Bohu. Jsou možná měřítkem toho, jak moc důležitou roli ve společenství vůbec modlitba hraje. Je-li brána vážně, pak posiluje víru a buduje společenství.

Apoštolové a prvotní církev je nám vzorem v tom, s jakou vážností k modlitbě přistupují a jaký význam jí přikládají. Modlitba byla zdrojem jejich síly. Stále platí, že být silnější znamená být schopen zvládnout toho víc.

John Bunyan (anglický křesťanský spisovatel) říká: “Ti, kteří ráno utíkají od Boha (a myslí se tím na modlitbu) ho stěží najdou po zbytek dne.”

Dovolím si zde říci ještě jeden krásný příběh o modlitbě. Vyprávěla ho doktorka Helen Rosevearová, misionářka v Zairu. V jedné misijní stanici zemřela při předčasném porodu matka dítěte. Doktorka zkoušela udělat vše pro to, aby malé děťátko přežilo, a tak sestrojila improvizovaný inkubátor. Problém byl v tom, že jediná karafa (nádoba na vodu), kterou měli, byla rozbitá. Nevěděla co dělat, a tak se svěřila děvčátku, které tam bylo, a prosila ho, aby se modlilo za to malé děťátko a jeho sestru, které bylo asi 5 let. Mladá dívenka se tedy začala modlit. “Drahý Bože, prosím pošli nám novou karafu, ale ještě dnes. Zítra již může být pozdě. A prosím, pošli také nějakou panenku pro sestru toho miminka, aby se necítila osamocená.”  To odpoledne opravdu přišel velký balíček z Anglie. Všechny děti dychtivě sledovaly, co že se nachází uvnitř. K jejich překvapení tam opravdu byla nová karafa. Když to ta dívenka viděla, začala v balíku hledat sama. Říkala si, že když Bůh poslal karafu, určitě poslal i panenku. A měla pravdu. Příběh je krásný, protože Pán Bůh věděl, za co se tato dívka bude modlit. A to dokonce pět měsíců dopředu. To byla totiž doba, před kterou byl tento balíček poslán. Modlitba děvčátka vedla skupinu žen při sestavování tohoto balíčku.

Edward McKendree Bounds (křesťanský spisovatel) jednou napsal: “Lidé, kteří byli nejvěrnějšími obrazy Ježíše Krista a nejvíce v jeho duchu ovlivnili svět, byli ti, kteří strávili s Bohem tolik času, že se to stalo významnou součástí jejich života.”  To lze uskutečňovat právě také skrze modlitbu. Společenství se tak má projevovat nejen svou péčí, ale také svou zbožností. Skze modlitby formální i neformální – tedy v chrámu a doma.

Oddané chválení Boha při bohoslužbě (Sk 2,43.47)

Jsou lidé, kteří bohoslužbu označují za jeden z nejvýraznějších indikátorů zdravé církve. Připravenost chválit Boha vychází přímo ze srdce. A to, co jsme si již řekli, k tomu napomáhá. Věrnost Písmu, vzájemná oddanost věřících a víra v moc modlitby přímo vytvářejí prostředí, zdravé prostředí pro chválení a slavení Boha, pro bohoslužbu. Text to vyjadřuje slovy: “…všech se zmocnila bázeň…”  Úcta před Bohem a jeho dílem. Bázeň jež určuje naše jednání před Bohem a k ostatním bratřím a sestrám.

Církev přejala od Krista roli, které ji učil a svým příkladem v životě ukazoval, jaká má být a jak má fungovat. Ve vztahu k lidem, ve vztahu k Bohu. Nyní církev naplňuje potřeby. Její členové si mají vzájemně sloužit. Láskyplná péče, vzájemné vztahy, vzájemná podpora a účast – i to je oslavou Boha. Kristus však svým životem také poukázal na to, jak činění vůle Jeho Otce, přináší slávu Bohu. Centrem bohoslužby tak má být chvála a sláva vzdávaná Bohu.

Bohoslužba, popsaná zde v textu, je spojena s radostí. Bohoslužba není něčím vynuceným. Vyvěrá z nitra, což ukazuje na to, že nezůstává pouze u slovního projevu. Je třeba, aby se dotýkala celé osobnosti člověka. Aby vnitřní radost prosakovala i navenek.

Nejvyšším projevem naší podřízenosti a lásky k Bohu je padnout před ním na kolena a děkovat mu, což jsou časté obrazy knihy Zjevení. Toužit Boha chválit a vzdávat mu čest, kterou si zaslouží. Být si vědom toho, že Bůh je v našem středu, v naší přítomnosti.

Evangelium nikdy nebude plnohodnotná radostná zpráva pokud ti, kteří jej hlásají, nebudou naplněni radostí.

Oddanost evangelizaci (Sk 2.45, 46, 47 )

45  Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. 

46  Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. 

Myslím si, že navzdory všem programům a strategiím nikdo nemá problém přijmout myšlenku, že nejlepší evangelizací je dobře fungující zdravá církev. Je výsledkem pravé bohoslužby. Jinak řečeno, je těžké bránit křesťanovi, jehož život přetéká evangeliem, aby tuto zprávu šířil dál.

Evangelizace má dvojí zaměření. Může směřovat do řad církve nebo mimo církev. Novozákonní církev dokonce prodávala svůj majetek, aby mohla pomoci potřebným. Její činnost byla evangelizací. Její oběť a obětavost působily na lidi. V porovnáním s atmosférou dnešního světa je to vzácná činnost.

Evangelizace směrem ven stále odpovídá potřebám lidí, tedy těm, o kterých se zdá, že již nejsou aktuální. Lidé se tak tváří. Nic se však nezměnilo. Lidé stále touží po lásce, po tom, aby se o ně někdo staral, aby někam patřili. Existuje-li takové společenství jsou jím přitahováni. Jak říká Písmo: “…byli všemu lidu milí.”

Prvotní církev kladla nejdůležitější věci skutečně na první místo. Jejich moudré jednání Bůh odměnil a svěřil jim větší díl odpovědnosti. Uznal je za hodné vést větší počet lidí, a tak k nim připojil další.

Evangelizace je náročná práce, Bůh je však s námi. A i proto by měla být samozřejmostí a měla by hledat různé cesty k lidem. Prvotní církev rostla a těšila se Boží důvěře i proto, že bylo mnoho těch, které bylo třeba oslovit. Šlo jim to, protože tím žili. I dnes je stále mnoho lidí, které je třeba oslovit, a i my bychom tím tedy měli žít.

Závěr

Věrnost Písmu, vzájemná oddanost věřících, odevzdání se na modlitbách, oddané chválení Boha při bohoslužbě, oddané šíření evangelia. Příklad života prvotní církve o níž Ježíš u Jana 13, 34 – 35 říká: 34  „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. 35  Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“  Toto a také praxe prvotní církve jsou jistě dostatečným pozitivním znakem církve v negativním světě. To je to, čím by měla být známá, co změní pohled lidí na ní.

Jedno africké přísloví říká: “Bůh od svých dětí žádá pouze tři věci: snaž se dělat nejlépe to, co zvládneš, tam kde jsi a s tím, co máš.” Dnes jsme měli možnost přemýšlet nad určitým návodem. Nechť nám Bůh pomáhá jej naplnit dle své vůle. Amen