Lesník Jan Fišer: Církev je jako smíšený les

Sympatický hovorný muž s plnovousem a v zeleném obleku, velké upracované ruce, laskavé jiskřivé oči prozrazující velký zápal a nadšení, když popisuje něco, co ho zajímá – tak působí dlouholetý člen sboru Církve adventistů sedmého dne v Sokolově Jan Fišer ze Stříbrné. Setkání s ním nad tímto rozhovorem na mě udělalo velký dojem. Poznala jsem v něm neobyčejného vřelého člověka s dobrým srdcem a velkou láskou k přírodě a s ní související práci lesníka, kterou celý život vykonával. V životě se musel vyrovnat se smrtí jednoho ze svých synů a s perzekucí kvůli své víře. Přesto není člověkem zlomeným, ale naopak rozdává radost druhým a svým životem ukazuje k naději, kterou má v Pánu Bohu.

Jendo, narodil ses za války v Německu. Ovlivnila válka nějak Tvůj život?

Válka dala dohromady moje rodiče. Moje maminka Edita byla Němka a táta Jan byl Moravák, pocházel od Brna. Jednou si pro něj přišlo gestapo a on musel do německého lágru poblíž Hamburku. Utekl odtamtud ale do Berlína, kde se ho ujala jedna antifašistická rodina. V té rodině potkal mou maminku.

Byli tvoji rodiče křesťané?

Nejen že byli moji rodiče každý jiné národnosti, ale navíc i jiného vyznání. Táta byl katolík a maminka evangelička. Svatbu měli v kostele, přestože Hitler církevní sňatky neuznával. Na úřad jít ale nemohli, tatínkovi hrozil postih za to, že utekl z lágru. Do čtrnácti let jsem se tedy jmenoval po mamince Krämer. Jméno Fišer po otci jsem dostal až po příchodu do Čech, kde se jejich svatba zlegalizovala.

Máš nějaké vzpomínky na dobu, kdy jste se stěhovali z Německa do Čech?

Pamatuji se, jak jsme cestovali na vagóně s bramborama. Měli jsme jen dva kufry, ve kterých si maminka vezla porcelán od svých příbuzných. Cestou ale narazila na vyhozenou hromadu knih. Porcelán tedy oželela a do Čech si vezla knížky. Byly to knihy od Ellen Gould Whiteové, adventistky. Tehdy jsme autorku ale vůbec neznali. Několik těchto knížek mám doma dodnes. Stěhovali jsme se na Moravu k tatínkově rodině. Otec byl velký hudebník, hrál na housle a kytaru, byl jsem na jeho umění vždy hodně pyšný.

Soudě podle Tvého dalšího života, tak se zdá, že dovezené knihy vaši rodinu ovlivnily. Jaký byl další vývoj vaší cesty k adventismu?

V místě, kde jsme bydleli, chodil od domu k domu strýček Loubal, který byl adventistou, a evangelizoval. Brzy moji rodiče ze svých církví vystoupili a nechali se pokřtít jako adventisté.

Jak ses dostal do Stříbrné u Kraslic, kde žiješ?

Tatínkovi nabídli v Kraslicích výhodnější práci s dvojnásobným platem. Byli jsme už velká rodina, mám totiž ještě osm mladších sourozenců, tak jsme se prostě přestěhovali sem. Peníze byly potřeba.

A byli v Kraslicích nějací adventisté?

Ano, rodina Jaworkova. Maminka se skamarádila s paní Jaworkovou, navštěvovali jsme se a začali pravidelně chodit do sboru v Karlových Varech. Po dvou letech jsem začal studovat, a tak jsem bohoslužby navštěvoval jen občas.

Co jsi studoval?

Vždy jsem se zajímal o přírodu, zkoumal brouky, ptáky…., a tak jsem nastoupil na nižší lesnickou školu. Moje studia ale komplikovala tátova neochota vstoupit do komunistické strany. Navíc vystoupil ze svazu antifašistů, což bylo předmětem velkého zájmu. Hodně mi to přitížilo, ale nakonec jsem se po roce práce dostal i na lesnickou průmyslovku v jižních Čechách. Byl jsem nadaný, škola mi šla dobře, pořád jsem byl napřed, a tím trochu komplikoval učitelům výuku. Přitom jsem se nepotřeboval doma ani učit.

Jaké bylo Tvoje první zaměstnání?

Moje první zaměstnání bylo i mým posledním. Po průmyslovce jsem dostal tzv. umístěnku do Lesního závodu v Kraslicích, kde jsem zůstal až do důchodu. Pracoval jsem jako lesní technik.

Jak se Ti žilo v komunistickém Československu?

Ačkoli jsem vyrostl v křesťanské rodině, komunistické ideje se mi zpočátku líbily. Nechal jsem se přemluvit a byl do roku 1968 dokonce členem strany. Když jsem pak v roce 1968 ze strany vystoupil, musel jsem často chodit na pohovory, kde mě přesvědčovali, abych svůj postoj vůči straně změnil. Odmítl jsem a stal se tak řadovým lesníkem. Mně to ale vůbec nevadilo. Když jsem měl možnost nechat se po revoluci rehabilitovat, neudělal jsem to. Od roku 1989 až do důchodu jsem pracoval jako samostatný inspektor pěstební činnosti a ochrany lesů a myslivosti, přestože jsem neměl vysokou školu, která je pro tuto kvalifikaci obvyklá.

Prozradíš i něco ze svého osobního rodinného života? Třeba jak ses seznámil se svojí ženou?

Potkal jsem ji, když jsem byl na vojně. Sloužil jsem v Jánské u České Kamenice na Děčínsku. Dostal jsem se tam za trest, protože jsem se na poslední chvíli rozhodl nejít studovat důstojnickou školu v Olomouci, kam jsem původně měl namířeno. Na té vojně byl se mnou kluk, který měl zálibu v ženách, přestože byl ženatý. Doslova sbíral jejich „skalpy“. A jednou si vyhlídl jednu dívku, která se mu líbila, a sázel se, že ji dostane. Rozhodl jsem se mu to překazit, protože se mi také líbila. Podařilo se, vybrala si mě. Jmenovala se Marie a začali jsme spolu chodit. Svatbu jsme měli po roce a půl známosti v Benešově nad Ploučnicí, odkud Marie pocházela. To už jsem byl v civilu.

Bylo snadné přemluvit ženu, aby se odstěhovala za Tebou do Kraslic?

Vůbec ne. Musel jsem si ji doslova vybojovat. Paradoxně ne doma, s jejími rodiči jsem vždy vycházel moc dobře. Zvlášť na tchýni mám jen ty nejlepší vzpomínky. Ale nechtěli ji pustit z práce. Marie pracovala v textilním oboru, její podnik dělal všechno proto, aby jí v odchodu zabránil. Musel jsem se do toho vložit a osobně si pro Marii dojít. Když jsme pak měli během života možnost vrátit se do jejího kraje, tak nechtěla, přestože nás její rodina hodně přemlouvala.

Co pro Tebe po letech znamená vaše manželství?

(Oči se Jendovi náhle zalesknou od slz a v hlase je slyšet dojetí.)

Nedovedu si představit krásnější vztah, než máme my se ženou. Nechybí nám láska, přátelství ani porozumění. Potkaly nás hodně těžké události, ale společně jsme je překonali. Přes všechny kotrmelce mě moje žena vždy podržela a stála při mně. Snažím se jí to vrátit, přál bych si, aby jí nikdy nic nechybělo.

Vím, že vás se ženou potkalo velké neštěstí, zemřel vám syn. Dá se s něčím takovým vyrovnat?

Neštěstí, které nás potkalo, přišlo v době, kdy jsme se ženou prožívali krizi v našem vztahu. Byl to takový poslední hřeb. Za dosud nevyjasněných okolností nám zemřel náš starší, tehdy sedmnáctiletý, syn Pavel. Policie to tenkrát ani pořádně nevyšetřila, dodnes máme v sobě spoustu otazníků. Byl to šťastný kluk plný plánů. Tragédie se stala poslední den před prázdninami přímo ve škole na umývárce. Našli jej tam udušeného s ručníkem kolem krku.

Utrpěla Tvoje víra v Boha?

Mladší syn Petr se po této tragédii úplně uzavřel. Nekomunikoval s námi a o Bohu už nechtěl nic slyšet. Do té doby se mnou oba synové do sboru chodili, ale teď byl konec. Byl jsem pak na Petra asi hodně přísný, pořád jsem ho hlídal, lidé mi dokonce říkali, že to přeháním, ale já se o něj hrozně bál. Teprve nedávno se začal do sboru zase vracet, navštěvuje teď pravidelně karlovarský sbor. Máme taky tři úžasná vnoučátka, šestnáctiletou Terezku, patnáctiletého Lukáše a desetiletou Péťu. Jsou u nás všichni často a rádi, jsme moc šťastní. Věřím, že Ježíš nad smrtí zvítězil a já se zase se svým synem shledám. Díky této naději se žije mnohem lépe.

Je Tvoje žena také věřící? 

Ona sice nenavštěvuje žádné křesťanské společenství, ale řekl bych, že věřící je. Trochu mi občas vytýkala církev a chození do sboru, ale nikdy mi nebránila. Má spíš obecně problém s některými špatnými charakterovými vlastnostmi lidí, a to ji v přijetí církve jako celku možná brání. Na druhou stranu se s některými adventisty přátelí a má je ráda. Z toho mám radost.

Říkal jsi, že máš osm mladších sourozenců. Vídáte se?

S některými častěji, s některými méně. Jsou totiž rozptýleni po celé republice. Tři moji sourozenci – Eva, Štefan a nejmladší Dáša ale bydlí v Kraslicích. Adventistický sbor v Sokolově jako já nenavštěvují, ale věřící jsou také. Potěšilo mě, když mi nedávno bratr Štefan řekl, že vštěpování víry od maminky má stále v srdci.

Od kdy jsi ty členem církve adventistů?

Byl jsem pokřtěn 30. září roku 1978. Bylo mi již 36 let. Neprožíval jsem zrovna šťastné období a pro křest jsem nebyl úplně rozhodnutý. Přátelil jsem se tehdy s Jirkou Hemplem z Chebu – adventistou. Nakonec jsem se ke křtu nechal přemluvit. Křtili mě bratři Drobný a Bajusz v nedaleké říčce Svatavě.

A jak své rozhodnutí vnímáš dnes po tolika letech? Nelituješ? Co pro Tebe církev znamená?

Poslední dobou sleduji různá křesťanská satelitní vysílání jako Noe, Hope channel, New age a registruju to obrovské útočení na církev. Osobně si myslím, že církev je důležitý Boží nástroj. Je nutná především k tomu, aby se věřící lidé mohli opřít jeden o druhého. Poskytuje vzdělávání a hodnotné aktivity. Je potřebná jak pro jednotlivce, tak i skupinu. Jsem moc vděčný svým rodičům a hlavně mamince za základy víry, které mi dali. Mohl jsem sledovat jejich život a přijímat jejich učení. To byl pro mě počátek cesty k Bohu. Jsem rád, že můj život stojí na pevných základech, Ježíši Kristu.

Jako lesníkovi se mi líbí přirovnání církve k lesu. Žádný les vysázený jen jedním druhem stromů není tak odolný a silný, jako je les smíšený. Síla lesa spočívá právě v té různosti druhů.

Děkuju ti za upřímný a milý rozhovor.

Ivana Chalupová