Kázání Jiřího Tomáška v Sokolově 12.5.2012                                                              

Čtení před kázáním, Žalm 113:

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.

Bible, 1 Samuelova 1, 1 – 28 – celá kapitola k přečtení

Milé sestry, milí bratři v Pánu Ježíši Kristu,

několikrát zde dnes zazněla myšlenka, že bychom lidem měli vyprávět především příběhy o tom, co Pán Bůh vykonal v našem životě a v životech lidí kolem nás. I Bible je plná příběhů lidí, kteří svědčí o Božím působení a jednání v jejich životech. Dnes vás chci do jednoho takového příběhu pozvat. Jeho hrdinkou je žena – matka. Proč právě tento příběh?

Zítra (druhou květnovou neděli) si totiž připomínáme Den matek. A i když úcta k ženám jako dárkyním života se vzdávala již ve starém Řecku, Den matek jako mezinárodní svátek má původ až ve 20. století. Přestože se slavil již o několik let dříve, jako první oficiální oslavu jej vyhlásil prezident USA Woodrow Wilson právě před sto lety v roce 1912, a to na počest bojovnice za práva žen Ann Reeves Jarvisové. U nás byl Den matek slaven od roku 1923 na popud Alice Masarykové. Za komunistického režimu ovšem svátek z kalendářů vypadl – místo toho se slavil Mezinárodní den žen, 8. března. Den matek se nám pak do kalendářů vrátil až po roce 1989. A tak dnes si tedy připomínáme nejen ženy, ale také ženy – matky.

                Přestože si můžeme namlouvat, že tomu tak není, a i když bez našich matek by tady nikdo z nás nebyl, přesto má dnes v naší společnosti žena – matka spíše podřadné postavení. Nikdo to sice takhle otevřeně neřekne, ale mnoho lidí to tak podvědomě cítí. Jen se zeptejte žen na mateřské dovolené, jakou zpětnou vazbu jim dává jejich okolí. Jsou často vnímány jako méněcenné, mají nízký příjem, nebudují svojí kariéru, nemohou si naplno užívat života atd. A tak mnohé ženy odkládají své mateřství, po porodu se chtějí co nejdříve zase vrátit do práce a porodnost u nás klesá. A najít práci po mateřské dovolené, když má žena dětí víc a zaměstnavatel jí už místo nepodrží, to je pro ženu leckdy velmi náročné. Být matkou není vždy snadné, ale má obrovský smysl. I když je to investice, jejíž zisk není hned vidět, přesto se vyplatí. Nedávno jsem se setkal na třídních schůzkách s maminkou, která mi vyprávěla, jak proto, že se rozhodli mít čtyři děti, opustila svoji lukrativní práci, doplnila si další vzdělání a začala učit na škole, kterou má jen kousek od svého bydliště. Vybrala si jinou práci, daleko méně ohodnocenou, jenom proto, aby mohla být se svými dětmi.

Ale pojďme se už podívat na náš příběh, na příběh ženy – matky. Věřím, že nám všem (mužům i ženám) může být inspirací a povzbuzením do našich vlastních životů i životních bojů. Text najdeme v 1. knize Samuelově 1. kapitole. Pojďme si jej nejprve přečíst.

Ocitáme se v době před-královské, v době soudců. Je to podivná, zmatená doba, doba, kterou Písmo charakterizuje slovy „každý dělal, co uznal za správné“. Každý si dělal, co chtěl. Možná podobně jako i dnešní doba, je to doba zmatku a úpadku duchovního i mravního. První kniha Samuelova začíná vyprávět o Božím díle obnovy uprostřed izraelského národa. A protože Bůh je Bohem osobním a povolává si jednotlivce, tak i tato obnova začíná u jedné obyčejné ženy. Moc o ní vlastně nevíme. Neznáme její původ, jen jméno: Chana (česky Anna i Hana) znamená „milost“. Je před námi příběh Boží milosti vůči ženě a matce, a to navzdory překážkám života.

                Chana má manžela Elkánu, muže, který ji miluje a který je bohabojný. Bohabojný a milující muž, to je výhra a málokde to dnes je. Elkána Chanu velmi miloval – a je třeba říct, že ona jeho lásku a podporu velmi potřebovala. Chana totiž nemůže mít děti. Ano, i v našich rodinách je to podobné, snad všude je nějaký problém. Tu nějaká nemoc či bolest, tam zase narušené vztahy. Chana nemůže mít děti! A nemít v Izraeli děti, to je všemi vnímáno jako neštěstí a Boží trest. Mít děti totiž znamená mít podíl na budoucím Mesiáši, mít naději. Ale takhle? Elkána se Chanin smutek snaží mírnit, ovšem nepomáhá to. Chana, jako snad úplně každá žena, touží po dítěti. A možná se v této touze ženy-matky skrývá i něco z touhy a bolesti, kterou Bůh prožívá nad námi jako svými dětmi.

                A je tu ještě jiný problém – druhá žena v rodině. Proč? Dnes už tomu moc nerozumíme. Možná si ji Elkána vzal, aby vyřešil a odčinil hanbu za neplodnost své ženy, podobně jako si Abraham na prosbu své ženy Sáry bere za ženu její otrokyni Hagar. Ať je to jakkoli, Penina je žena zlá – v rodině štve a píchá do toho nejzranitelnějšího místa. Názorně tu můžeme vidět, že žena (a jistě i muž) se v rodině může stát požehnáním stejně jako pohromou. Chana ale neoplácí stejně, nehádá se. Místo toho se trápí… Nekladly jste si někdy otázku, proč jsou v našem životě zlí lidé? Odpověď není vůbec jednoduchá. Ale příběh Chany ukazuje, že zlí lidé nás mohou také přivést blíž k Bohu.

                Chana si na svoji bolest nestěžuje před lidmi, neroznáší drby. Naučila se přinášet své trápení Bohu, naučila se opravdově modlit. Chana je ženou, která věci řeší na modlitbách! Je dokonce větším modlitebníkem než kněží ve svatyni. A nedá se odradit a zastrašit ani urážkami – ano, dokonce i ve svatyni (ve sboru) mohou necitliví lidé zraňovat. „Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!“ (verš 14).

Její modlitba, o které čteme v první kapitole, určitě nebyla první. To, jak se Chana modlí, ukazuje, že Boha zná – oslovuje jej „Hospodine zástupů“. Nyní poprvé se ale modlí zvláštním způsobem. Čteme: „Složila slib. Řekla: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život…“ (verš 11) Je to snad modlitba „něco za něco“? Myslím, že ne, tohle není obchod s Bohem. Chana je připravena nejen přijímat, ale také dávat. A tak si i já kladu otázku: Jak často Boha prosím, a jak často Bohu něco dávám? Slibujete také něco Pánu Bohu? Já vím, říká se, že sliby se slibují a voda teče. Dnes se spíš sliby porušují. Ale Chana to myslí vážně. Nechce mít dítě pro sebe, chce mít syna pro Boha, pro církev, pro izraelský národ.

Děje se tady velmi zvláštní věc – Chana odevzdala své trápení Hospodinu. Velmi často to v životě chodí tak, že až když na věcech přestaneme lpět, dostáváme je. Dokonce i s neplodností to tak někdy bývá. Dítě se narodí až tehdy, když se o něj rodiče přestanou snažit. Dokonce se tomu říká psychologická neplodnost. Ale nejde tu zdaleka jen o plození dětí. Až když jsme ochotni se věcí vzdát, Bůh nám je může svěřit. A možná se nepotřebujeme vzdát pouze věcí, předmětů našich modliteb, ale především svého „já“, svých představ, plánů a svého sobectví. Až tehdy, kdy toto všechno odevzdáme a předložíme Bohu a jsme ochotni o všechno zase přijít v důvěře, že on ví, co je pro nás to nejlepší, nám to Bůh svěřuje.

Starosti a pohanění přivedlo Chanu na kolena, přivedlo ji k tomu, že se vzdala sama sebe a dokázala v modlitbě Pánu Bohu vrátit zpátky i to, o co prosí. Už nelpí na dítěti, odevzdala jej do Božích rukou. Právě tehdy je potěšena a kněz Élí ji ujišťuje, že její modlitba je vyslyšena. Chana se vrací domů a už není smutná. Penina má smůlu, už jí nevytočí… Někdo se může zeptat: „Ale co se vlastně změnilo?“ Zdánlivě vůbec nic – Chana je ještě stále bezdětná. Ale uvnitř se stala změna, Chana ví, že Hospodin její prosbu přijal, slyšela zaslíbení. Bůh jedná v tichosti…

V životě poznáváme, že všechno cenné něco stojí, velké věci se nedějí bez bolesti a utrpení.

Chana touží stát se matkou a zároveň se dobrovolně vzdává toho být matkou. Nebude z toho mít vůbec nic. Svůj slib myslí vážně, je to slib zbožné ženy. Chana ví, že vše, co otvírá lůno ženy, je Hospodinovo (Ex 13,11-16), a tak i malého Samuela přijala jako toho, který jí byl svěřen jen na chvíli a patří Bohu. Ani my nemáme svoje děti pro sebe. Velmi rychle nám vyrostou a vypustíme je do světa. Naše děti nám jsou jen svěřené – k čemu je přivedeme? Co jim stihneme předat? Je zvláštní, že už malých dětí se ptáme: Čím budeš, až budeš veliký? Jako by právě toto bylo tím nejdůležitějším. Jenže podstatnější je to, jací z našich dětí vyrostou lidé. Co předáváme svým dětem, co je pro nás to nejdůležitější? To nejcennější na světě je poznat Boha. Pomůžeme jim v tom?

Po narození syna Chana několik dalších let neputuje každý rok do chrámu, ale zůstává doma. Od žen je to do určité míry oběť a zároveň i přednost, když zůstávají doma a starají se o své děti. Na jedné straně si odříkají radosti, koníčky, svobodný život, na druhé to může pro ně být jedno z nejkrásnějších období.  Rané dětství má pro život dítěte rozhodující význam. Když je malému Samuelovi asi 5-6 let, odvádí jej Chana do chrámu. Malého chlapce svěřuje (jak se později dočteme) do ne zcela vhodného prostředí. „Synové Élího byli ničemníci“, říká se ve druhé kapitole. Člověka u toho napadne: Nebylo by malému Samuelovi lépe doma? Jenže Chana do něj za tu dobu vložila to nejlepší, co umí a zná. Plní své sliby v důvěře, že se Pán Bůh postará. A Bůh vše skutečně vede. Kdosi v nadsázce řekl, že výchova dítěte končí už po třech letech. Asi bychom ještě pár let přidali. Každopádně je ale dětství klíčové pro další život člověka. Můžeme to vidět i v příbězích Bible – ani 35 let egyptské výchovy nezmění to, co do Mojžíše vložila jeho chůva – matka. Jaký je kontrast mezi Chaninou výchovou malého Samuela a výchovou Élího synů, kteří rostou jako dříví v lese! A Élí nemá dost síly, aby se jejich chování postavil. Ve druhé kapitole mu Pán Bůh vyčítá: „Ctil jsi své syny více než mne…“ (2,29)

                Doma si můžete přečíst pokračování našeho příběhu. Chana malého Samuela každý rok pravidelně navštěvuje a vždy mu přitom přinese něco pěkného (plášť). Přestože je její syn daleko, myslí na něj a je v tom vytrvalá (srov. slovesné tvary „dělávala, přinášela, putovala…“). Každý rok se svým mužem přichází obětovat výroční oběť. Když Élí vidí Chaninu péči i opravdovost před Bohem, žehná jí i jejímu manželovi a vyprošuje pro ně další potomky. A my se můžeme dočíst, že Chana nakonec porodí Elkánovi ještě tři další syny a dvě dcery… A malý Samuel? Tam se chystají velké věci – jenže to už je zase další příběh…

                Příběh Chany je svědectvím o Bohu, který naplňuje prázdnotu a dává životu smysl. Bůh slyší, když k němu voláme, zná trápení každého z nás. A je také ten, který tiše pracuje a mezi těmi, kteří mu důvěřují, dělá velké věci… Na samém začátku jsme četli žalm 113. Je to oslavná píseň. Žalmista nás v ní několikrát vyzývá, abychom chválili Hospodinovo jméno. A to v každém čase (nyní i navěky) a všude (od východu na západ). Proč? Protože Bůh, ačkoli nás neskonale převyšuje, se k nám lidem zároveň sklání. Pozvedá nuzné a strádající, zasahuje do našich trápení, dokonce „neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů“ (verš 14), to je i Chanin příběh. Uprostřed žalmu pak ve verši pátém najdeme vlastní poselství písně. Žalmista v údivu vyznává: „Kdo je jako Hospodin, náš Bůh…?“

                Přeji nám všem, abychom podobné vyznání mohli vyslovit i my na základě vlastní zkušenosti. Pán Bůh nás zná a je připraven naslouchat našim prosbám. Budeme mít odvahu se jemu odevzdat podobně jako Chana? U téhle obyčejné zbožné ženy, která Bohu svěřila své trápení i svůj život, začíná Pán Bůh dělat své tiché zázraky. Může je dělat také v našich životech, v našich rodinách, v našich domovech.