Kázání Luboše Čapka 5.5.2012

Mt 18,1-5: V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“  Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.

Skupina otců čekala v nemocniční čekárně, zatímco jejich manželky právě přiváděly své ratolesti na svět. V tom vyšla sestra a oznámila jednomu muži: “Máte dvojčata!” “To je náhoda,” zvolal muž, “já totiž hraju za tým Minesotská dvojčata!” O pár minut později přišla další sestra a oznámila dalšímu muži, že se mu narodila trojčata. “No to je úžasné,” zvolal otec, “pracuji totiž pro společnost 3M.” Když tuto zprávu slyšel další muž, který tam s nimi byl, pomalu sklouzl po židli až na zem a zůstal tak. Všichni se k němu otočili a ptali se ho, zda se cítí dobře, zda není nemocný. “Nejsem nemocný,” odpověděl. “Ale víte, já totiž pracuji pro společnost 7 trpaslíků.”

To je taková úsměvná příhoda také o tom, jak nás děti někdy mohou dostat do kolen. A budeme v tom tak trošku pokračovat, protože text, který dnes přečtu, byl a je revoluční. Jsou to slova Pána Ježíše, není se tedy čemu divit :). Můžeme si otevřít Mt. 18, 1-5: “V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.”
Pane, kdo je největší v království nebeském? Co říkáte, děti, kdo je největší v království nebeském? (Jste to vy.)

Kdo je největší?
Tuto otázku učedníci řešili mnohokrát. V přítomnosti mistra je tak trochu pálilo, jak to bude, až jejich vůdce se stane králem. Nevím, zda je mezi námi někdo, koho také napadlo se takto ptát a takto přemýšlet. Dnes, i díky Bibli, po této otázce nepátráme. Ve své době však byla velmi populární. V náboženství panovala jasná hierarchie. Například Esejská obec v Kumránu poskytuje některé zajímavé paralely. Kumránská obec byla vysoce strukturovaná, a to jak při obřadech, tak při shromážděních. Zachovávala se přísná hierarchie – kněží, lévijci, “ostatní”. V jednom z jejich spisů se píše: “Nikdo nesestoupí ze svého místa, které musí zaujímat, ani se nepovznese nad místo, jež mu jeho los určuje.”

Otázka, kterou učedníci položili, tedy zapadala do judaismu 1. století. Pane, kdo je největší v království nebeském? Je to ten, kdo nejvíce věří? Je to ten, kdo nejvíce trpěl? Je to ten, který způsobil nejvíce zázraků? Nabízí se odpověď říct, že největší je Bůh. Jenže to neodpovídá záměru, kam jejich otázka míří.

Ježíš si zavolá dítě a postaví jej doprostřed, aby jím názorně odpověděl, a mimo jiné říká, že je potřeba se nejdříve do nebeského království dostat. Pak že je třeba změnit své myšlení a být jako dítě.

Obrátit se
Bible říká, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. V určitém bodě našeho života je tedy třeba si uvědomit, že jdeme špatným směrem. Možná, že jsme špatně jednali, špatně mysleli. Že jdeme proti Bohu. A tak je potřeba se obrátit.

V angličtině je taková zajímavá slovní hříčka. Hřích se řekne sin.
A centrem tohoto slova je písmenko i. I jako já. Člověk tedy obrácí své srdce od “Já” ke Kristu. To je způsob jak se člověk stává součástí věřících, tedy těch, kteří jakoby obrazně již mohou vstoupit do nebeského království.

Být jako dítě
Být jako dítě. Nevím jak vy, ale já jsem si vždy myslel, že když u člověka nastane proces obrácení, znamená to, že se stává dospělým. Ale zde je jasně řečeno, že pokud se neobrátíme a nebudeme jako děti, nevejdeme do království nebeského. Takže všichni vyndat pastelky, na zem a kreslit to, co bylo v příběhu pro děti :)…

Pro slovo dítě zde Ježíš používá slovo – paidion. Tento výraz označuje dítě do dvanácti let. Jeho symbolický čin s dítětem měl učedníkům jasně říci, jak je to s tím, kdo je největší v nebeském království. Toto dítě nemělo žádné společenské postavení či politický význam. Symbolické je to i proto, že toto “být jako dítě” představuje podřízenost či poníženost. To, co čteme ve verší 3-4. Tato poníženost zde má svůj negativní i pozitivní náboj. Poníženost zde chválená má silnou složku společenského postavení pouze tím, že se stane “nikým” a nebude dbát společenského postavení, tak může člověk očekávat, že se stane velkým v nebeském království.

Každé dítě je jedinečné, zvláštní a vzácné. Z Nového zákona je zřejmě, že Bůh má k dětem skutečně jedinečnou lásku a hrají důležitou roli v plánu spasení. Děti také mají skutečně unikátní způsob chápání a přijímání Boha. Takovým příkladem mohou sloužit modlitby dětí, které tu a tam píší:
– “Milý Bože jsi opravdu neviditelný anebo je to trik?” 
– “Milý Bože, prosím dej mi poníka. Nikdy předtím jsem nic nechtěla. Ověř si to.” 
– “Četl jsem, že T.A. Edison udělal světlo. Ve školce nám říkali, že jsi ho udělal Ty. Vsadím se, že ti ten nápad ukradl.”
– “Milý Bože, já jsem Čech a co ty?”
– “Milý Bože, zvířata se modlí taky k tobě, nebo mají někoho jiného?”

Dítě je nám vzorem
Asi každý z nás ví, jak se děti projevují. Jsou bezprostřední, upřímné, hravé, věří tomu, co jim řekneme, neřeší problémy, které řešíme my, jsou na nás závislé, mnohdy potřebují pomoc, rády běhají, skákají, jsou kamarádské, mají fantazii, opakují po nás, učí se, smějí se, atd. Krásný pohodový život.

My dospělí se někdy do dětských let vracíme. Občas rádi děláme srandu a vžíváme se do role dítěte. To, co je zajímavé, že je to pro nás někdy takový únik z reality, něco osvobozujícího, určitý filtr vedoucí k uvolnění. Jakobychom se stávali přirozenými. Přesně takovými, jaké nás Pán Ježíš chce mít – tedy ve vztahu k Němu a k druhým lidem.

My dospělí mnoho věcí opouštíme. I z toho dětského světa. Už si tolik nepovídáme. Nevyjadřujeme se přesně, nepopisujeme. Občas si zapomínáme zpívat nebo kreslit. Těžko se pouštíme do fantazie a snění. Nejsme bezprostřední, ale držíme se svých rolí, své nálady, svých pravidel, atd.

Nejsem žádný odborník, ale dovolím si říct, že psychoterapie je položena na minimálně dvou základních kamenech. Na komunikaci a na vztahu. To může být v té základní formě – mluvení a naslouchání. Ale stejně tak existují další formy projevu jako je arteterapie, muzikoterapie, psychogymnastika, psychodrama, atd. Všechno cesty, které lidem pomáhají stát se opět zdravým člověkem – ve svém jednání a myšlení. Když si to vezmete, tak jsou to vlastně všechno věci, které jsme jako děti dělali přirozeně. Avšak jako dospělí je někdy opouštíme. Psychoterapie jakoby pomáhala nám dospělým vracet se do dětských let, a to jakoby nás uzdravovalo. Samozřejmě řečeno velmi zkratkovitě. Ale je to asi tak. Jean-Jacques Rousseau jednou řekl, že: “Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech.”

Služba a přijetí
Být jako dítě tu Ježíš spojuje také se službou a přijetím. Někdy je těžké najít opravdu skromného člověka, Bůh však má zalíbení v takovéto nezištnosti.

Booker T. Washington, známý černý pedagog, byl vynikajícím příkladem této pravdy. Krátce poté, co převzal předsednictví v Tuskegee Institutu v Alabamě, procházel se jednoho dne v exkluzivní části města. Když v tom jej zastavila velmi bohata bílá žena. Nevěda, jaká známá osoba před ní stojí, dostal nabídku, zda by si nechtěl vydělat pár dolarů naštípáním dřeva. Protože profesor zrovna neměl žádnou práci, usmál se, vyhrnul si rukávy a dal se do práce. Když skončil, nanosil naštípané dřevo do domu ke krbu. V domě byla malá holčička, která Bookera poznala a později odhalila jeho totožnost.
Hned druhý den se šla tato žena Bookerovi omluvit do Institutu. “Je to naprosto v pořádku, paní,” odpověděl. “Tu a tam rád uvítám jakoukoliv manuální práci. Kromě toho, je to vždy radost udělat něco pro své přátele.”  Žena Bookerovi poděkovala, potřásla mu rukou a vyjádřila obdiv jeho laskavému přístupu. To se pak projevilo i prakticky tím, že oslovila své další bohaté přátele a věnovali tomuto Institutu několik tisíc dolarů.

Chceme-li být v nebi, natož největšími, je potřeba stát se služebníky. Pokorná služba je tu vyjádřena právě tím přijetím. Příjetím dítěte (možná i toho, které je ve mně) a tím přijetím Krista. Někdy lidé ztrácí ohled na ty naše nejmenší. Děti nemají žádnou moc, prestiž, jsou zanedbatelné. Proto nás vede k přijetí těchto nejmenších. A možná proto tito nejmenší poslední budou první.

Závěr
Věříme v Krista, protože chceme být v nebi. Cesta tam však vede přes obrácení (vyznání hříchů) a přes to být jako dítě. Dítě, které je cele a pokorně závislé na Kristu. Kdo to nepřijme, může o nebe přijít. A to nepřeji nikomu z nás.

“V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.”

V Touze věků k tomu čteme: ” Nebe si velmi váží bezelstnosti, nezištnosti a důvěřivé lásky dítěte. Jsou to rysy skutečné velikosti.”

Jedno dítě ve svém dopise Bohu napsalo: “Milý Bože, jak velké je tvoje srdce?” Já myslím, že je čas to zjistit.
Amen