Kázání Bohuslava Zámečníka 14.4.2012 

Bible: 2. Královská, 7. kapitola – celá ke stažení

V této kapitole je popsána bezvýchodná situace severního – Izraelského království, které bylo obléháno Aramejským vojskem. Konkrétně město Samaří. Město, které bylo zbudováno jako hlavní po rozdělení Izraelského království po smrti Šalomouna. Hlavní město, kde byl druhý chrám a druhý oltář, aby nemuseli lidé chodit až do Jeruzaléma. Náhradní řešení. Na severu od Samaří bylo největší nebezpečí – Aramejci. Odvěcí nepřátelé. Obléhání Samaří došlo tak daleko, že pro velký hlad se prodával holubí trus a oslí hlavy za stříbro (V Samaří nastal veliký hlad, neboť je dlouho obléhali, až byla oslí hlava za osmdesát šekelů stříbra a čtvrtka dížky holubího trusu za pět šekelů stříbra. 2. Kr. 6, 25).  Když král procházel městem, byl postaven před krutou skutečnost. Měl rozsoudit ženy, které se rozhodly sníst své děti. Poté, co snědly syna jedné, druhá žena nechtěla svého syna dát a někam ho schovala. Král když to slyšel, roztrhl své roucho a začal obviňovat za celou situaci nejprve Elíšu proroka, a posléze samotného Hospodina ( I řekl: „Ať se mnou Bůh udělá, co chce, jestliže Elíša, syn Šáfatův, dnes nepřijde o hlavu.“ 2. Kr. 6, 31).

Elíša na celou situaci reagoval poselstvím, že druhý den se bude v samařské bráně prodávat mouka a obilí daleko levněji, než holubí trus. (Elíša řekl: „Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin: ‚Zítra v tuto dobu bude v samařské bráně míra bílé mouky za šekel a dvě míry ječmene budou za šekel.“ 2. Kr. 7,1). Na to reagoval královský osobní strážce slovy: “I kdyby sám Hospodin zotevíral nebeské sýpky. Nemůže se to splnit.“ Od Elíši dostal odpověď:“Uvidíš to na vlastní oči, ale nic z toho neochutnáš.“ 2. Kr. 7,2

Nedejme se zmalomyslnět negativními věcmi, ale vždycky hledejme řešení. Někdy nám problém zatemní pohled na věc, že upadneme do pasivity a řešení už nehledáme. Elíša věřil Božímu slovu a nehledal způsob jak se to stane. My často hledáme řešení, zabýváme se detaily a uniká nám skutečnost, že pokud bere Hospodin situaci do svých rukou, máme věřit a být přesvědčeni, že to bude dobře.

Elíša byl v tu chvíli nositelem dobré zprávy – evangelia. Zítra bude jídla dost pro všechny. To byla dobrá zpráva. Nikdo ale nevěděl jak se to stane. Bůh však má vždycky své řešení.

U samařské brány seděli čtyři malomocní, nečistí, ti kteří byli společenstvím vytlačeni za brány. Do města neměli přístup. Každý s kterým by přišli do styku byl prohlášen za nečistého. Nechtěli zemřít hladem a tak se rozhodli. „Proč tu máme jen tak čekat na smrt. Jestliže se rozhodneme jít do města, kde vládne hladomor, zemřeme. Zůstaneme-li zde, také zahyneme. Vydejme se tedy do tábora Aramejských a vzdejme se jim. Buď nám darují život a my přežijeme, nebo nás usmrtí. V obou případech nemáme co ztratit. “ (2. Kr. 7, 3-4)

Nevěděli o tom, že Hospodin připravil vítězství. Pro malomocné to byl jejich den. Hospodin totiž Aramejce vyděsil zvukem válečných vozů, dusotem koní a hřmotem velikého vojska. Když to slyšeli, mysleli, že se Izraelci spojili s Chetejci a Egypťany a ve zmatku utekli. Zanechali všechno na místě a bez boje zmizeli. Stalo se to bez vědomí Izraelců, stalo se to pro ně, mimo ně a bez nich. Tak to dělá Bůh.

Ježíš jednou uzdravil malomocného tak, že se ho dotkl. Stal se nečistým, malomocného uzdravil a zachránil mu život. Musel však za hradby města. A i tam za ním chodili odevšad (Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. Marek 1, 40-45). Také pro toho malomocného byl den jeho uzdravení jeho dnem – MY DAY.

Ti čtyři přišli do ležení Aramejců a zjistili skutečnost. Stal se zázrak a pro ně to byl jejich den. Najedli se, nabrali si věci a šli znovu. Ale v tom si  řekli: „To, co děláme, není správné. Stali jsme se svědky tak úžasné události a necháváme si ji pro sebe. Jestli s oznámením budeme otálet až do rána, zasloužíme si nejpřísnější potrestání. Raději pojďme hned do paláce a informujme krále.“ (2. Kr. 7,9.).

Naším úkolem je předávat druhým lidem zvěst o záchraně v Ježíši Kristu. Nic není tak důležitého jako zpráva o spasení. Nenechme se natolik zaujmout vlastní vírou, že bychom zanedbávali vydávání svědectví o Kristu lidem kolem nás. Ta radostná zpráva nesnese odkladu.  Stalo se to bez nás, mimo nás a pro nás. Tak to řeší Hospodin.

Každodenní potravu nám poskytuje Bůh. I když máme slabou nebo malou víru, nesmíme pochybovat o Boží péči. Nepochybovat o jeho slovu, zaslíbeních, proroctvích. Bůh může otevřít nebeské sýpky v případě, když my nevidíme východisko a máme silné pochybnosti. Bůh našel pro lidi řešení. Jsme zachráněni, každý může zažívat MY DAY.

Nedůvěra v boží slovo se ukázala jako planá. Všechno se naplnilo tak, jak to Elíša předpověděl.

Věřme Božímu slovu, že můžeme být použiti jako ti malomocní, na které se zapomnělo a byli vytěsněni za hradby, za bránu. Že můžeme být použiti ke zvěstování té radostné zvěsti o záchraně? Třeba v takovém stavu jako malomocní (obrazně). Nezpochybňujme Boží slovo, věřme jeho prorokům, přijímejme oběť Ježíše Krista jako tu nejlepší radostnou zprávu o záchraně života.

Věřme, že i ta nesložitější situace může posloužit k oslavě Božího jména.  Prožívejme MY DAY!