Kázání Edvarda Miškeje v Sokolově 21.4.2012

Kamarád naší Veroniky se ptal, zda ví, co bude – 21.12.2012 (končí mayský kalendář) – konec světa? To bychom s tím měli něco dělat… Jeden příbuzný se mě ptal: Jaké jsou teologické trendy? Cítím, že se dožiji velkých společenských změn!
Jiní sčítají 11. 9. 2001 – pád „dvojčat v New Yorku + 11. 3. 2011 – tsunami v Japonsku = 22. 12. 2012.
Jsou různé spekulace o datu 2. příchodu Ježíše Krista, ale určování data nám nepřísluší. Už jsme to také zkoušeli jako jednotlivci a skupiny (1843, 1844, 1964, 1983, 2000), ale jako církev jsme pokušení stanovit ono datum nepodlehli.
Pro mě je důležité, že se blížíme domů. Čas utíká a jednou to musí přijít. Jsou zde znamení – zemětřesení, tsunami, nové technologie – TV, iPhon, internet, iPod, iPad, GPS a další technické vynálezy.
Když jedu po dálnici z Brna, přijedu k HUMPOLCI– 99 km, VLAŠIM 65 km, MIROŠOVICE 35 km a pak už jsem „skoro“ DOMA. Ale ještě nejsem…

ALE CO JE TŘEBA, abychom byli připraveni?
Před několika týdny jsem četl článek psychologa Jeronýma Klimeše, který reagoval na polemiku dr. Halíka a dr. Hříbka a přitom uváděl silné stránky křesťanství. Mimo jiné jako praktikující katolík řekl, že „Svatá, či přesněji hříšná církev římská by tedy měla ateistům ze srdce děkovat především za to, že jí nastavují zpovědní zrcadlo, do kterého už dávno měla pokorně a ochotně hledět. Vždyť pokání je nejkrásnější ozdoba církve.“ (Církev potřebuje pokání – Lidové noviny 6.11. 2010)

Pokora a pokání:
Pokora (latinsky: humilitas, rusky: smirenomudrije, německy: Demut, anglicky: humility) je jednou ze sedmi ctností, je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom. Člověk si uvědomuje závislost na tzv. „vyšší mravní moci“ a má tak důvěru, že je „něco“ vyššího, když potřebuje neúměrně velebit sám sebe. Opakem pokory je pýcha (lat. superbia).
Pokora je skromné chování, nesobeckost a projevuje se u člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a ne dokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.
Pokání je v běžné řeči i v náboženském významu symbolická činnost, kterou člověk dává najevo, že pochybil, a snaží se své viny zbavit. V křesťanském pojetí znamená výraz lítosti, vnitřního obrácení k Bohu a proměny dosavadního života. Představa tohoto vnitřního pokání jako proměny smýšlení, řecky „metanoia“, a následného odpuštění je jedním z hlavních témat Ježíšova kázání. Vyskytuje se i v kázání jeho předchůdce Jana Křtitele: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“ (Lk3,3). V Ježíšově kázání se však paradox pokání, lítosti, odpuštění a nového života z milosti Boží ještě prohlubuje. V podobenství O ztracené ovci (Lk 15,1-7) Ježíš nakonec říká, že „bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“.  Navazující podobenství o ztraceném synu (Lk 15,11-32) to pak ještě dál rozvádí a prohlubuje. Ježíš tím nezpochybňuje význam morálky „spravedlivého života“, vyzvedá však ještě víc vnitřní proměnu, pokání, to jest lítost nad spáchaným, a změnu života jako to vůbec nejcennější, co se člověku může přihodit. Patrně proto, že právě v této vnitřní proměně se člověk teprve pravdivě podívá sám na sebe a zjistí svoji nedostatečnost. Jinak by totiž sotva mohl přijmout jeho poselství o odpuštění a vykoupení. (Chceme změnit naše děti, manžela, manželku – i silou, ale to jde jen ve vnější formě. Srdce, nitro – může změnit jen Bůh.  „Dej mi své srdce…“)

Úžasný příběh: Nebukadnesar.
Dan 4,30 – 34: Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům.31 „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení.32 Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘33  Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádnávelikost.34 Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“

I. Zapomněl
a. Proč se to všechno stalo? Co činí ale člověku největší problém? Co bylo problémem Nabúkadnesara? Já jsem to udělal… Pán Bůh měl zájem o tohoto muže.
b. Nejprve se setkal s Hospodinem nepřímo – skrze zajatce, kteří byli 10x zběhlejší (Dan 1) – pak mu Bůh zjevil dějiny, jeho to zajímalo, vyvyšuje Boha Daniela (Dan 2) – po třetí se setkává s Božím zázrakem, 7x více rozpálená pec, chce nutit k uctívání Boha, kterému věří Danielovi přátelé (Dan 3) – ale nestačí to a musí přijít osobní zkušenost a nakonec neříká Bůh Danielův, Bůh Šadraka, Méšaka, Abed-nega, ale říká: Dobrořečil jsem Nejvyššímu a velebil Věčně živého.
c. Pro Belšasara, jeho vnuka, to bylo málo. Zapomněl na zkušenost svého dědečka (ve smyslu babylonských panovníků otce), když nechal na hostinu přinést zlaté nádoby z jeruzalémského chrámu, a proto se objevuje ruka, která píše na stěnu „Mene, mene, tekel …“ (Dan 5) Nikdo to nedokáže vysvětlit, a tak je přiveden starý Daniel, aby mu připomněl: „Tys to věděl, co se stalo Nebúkadnesarovi, tvému otci (dědovi), když se jeho srdce pozdvihlo – byl vyhnán od lidí – opakuje se část 4. kapitoly. A dále v Dan 5,22: Ani ty, jeho syn Belšasare, jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom věděl, a povýšil ses nad Pána nebes. Přinesli před tebe nádoby z jeho domu….
To je pro mě to nejhorší, když mi někdo připomene, že jsem udělal něco nedobrého, nebo neudělal něco dobrého, přestože jsem věděl, že to mám, nebo nemám udělat. (Policista: Vy jste to věděl, a přesto jedete 70….; Zakopaná hřivna: Ty jsi věděl, že jsem Pán přísný, a přesto jsi nedal svůj talent do služeb…)
d. Co činí člověka člověkem? Má rozum. To jej odlišuje od zvířat. Nebúkadnesar se stal zvířetem, protože ztratil rozum. Často však má člověk rozum, přemýšlí, ale neví kdo je.
Proč? Zapomněl na svůj předešlý život, na svou výchovu, na lidi, se kterými se setkával, na školu kam chodil. Mít rozum jako takový, ještě neznamená, že je člověk plnohodnotnou bytostí. K tomu je potřeba, aby rozum, mozek mohl pracovat s hodnotami, které prožil.
K tomu potřebuje paměť.
e. Muž bez identity – po úrazu zapomněl, kdo je. Dítě po nemoci zapomíná na své rodiče. Trvalé onemocnění –Alzheimerova nemoc mozku. Drogy. Sestra Floriánová měla Parkinsonovu nemoc – tělo nemocné, ale paměť skvělá – 65 let si přesně pamatovala, co prožila. Já zapomínám, co bylo včera. Když jdu nakupovat, musím mít lísteček.
f. Paměť je jednou z nejdůležitějších schopností mozku. Díky ní umíme číst a psát a můžeme si kdykoliv vybavit vzpomínky z dětství. Paměť je schopnost mozku zaznamenávat si minulou zkušenost nebo informace a uchovávat je pro jejich pozdější využití. Je nezbytnou podmínkou inteligence. Pamatovat si můžeme úmyslně (např. učením) nebo bezděčně, kdy k zapamatování stačí nějaký dojem. Někdy se nám také může vybavit obsah již zapomenutého (tzv. reminiscence). To je pak nadšení!
g. Co když ale paměť selže? Lze ji uchovat? Posílit?
V případě Nebúkadnesara nastala dočasná ztráta paměti. Tomuto jevu se říká amnaesia. Pánu Bohu však na Nebúkadnesarovi záleželo, tak jako mu záleží na nás. Vzal jej znovu do školy. On se s Hospodinem setkával několikrát – nejméně 4x, kolikrát my?

II. Bůh nezapomíná
1. Bůh nezapomíná, a to nám dělá problémy. Chápeme to většinou negativně (píše si v nebi černé puntíky a čárky – kniha pamětná  Mal 3,16 –nezapomíná přestupky), ale můžeme to chápat pozitivně. On nezapomíná na mě, na tebe, na nás. Napsal to ve svém slově.
2. Přeje si, abychom nezapomněli my na něho. Na to že nás má rád, že si přeje, abychom žili s ním – nyní, ale také po jeho druhém příchodu Ježíše Krista – věčně, doma. Přeje si, aby naše paměť fungovala lépe než Nebúkadnesarova, lépe než jeho vnukovi Belšasarovi, který „zapomněl“ – o všem věděl, ale nečinil pokání – neponížil své srdce. Mohli bychom říci, že neměl dobrou paměť. (Nebo krátkou?) Následování Ježíše je o tom, že si pamatujeme, kdo jsme, odkud a kam jdeme.
Pamatujeme si, co pro nás Ježíš udělal, že přišel a nemusel přijít. Zemřel a nemusel umírat…
3. Fil 2, 6 – 8:  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
4. Ježíš pro nás – „zapomněl“ na to, kdo byl a stal se služebníkem, abychom my nezapomněli na to, že jsme byli služebníky hříchu (tedy i smrti) a kým jsme nyní –děti Boží. Kdybychom na vše zapomněli, na toto bychom neměli nikdy zapomenout.

III. Závěr
Ježíš nás zná, proto nás vede k tomu, abychom přicházeli společně každý týden (pamatuj na den sobotní) a pokorně si připomínali, že Ježíš zde žil, zemřel na kříži, vstal z mrtvých a opět brzy přijde. Je třeba mít dobrou paměť, vědět, kdo jsme, kde jsme a proč zde jsme. To určuje naší identitu. Identitu křesťana, adventisty – který pokorně činí pokání, protože se dívá pravdivě na sebe.
Bůh měl zájem o Nebúkadnesara, má zájem o nás.
Kontrolní otázka: Bude Nebúkadnesar zachráněn? Odpověď na tuto otázku není pro nás ta nejdůležitější. Důležitá je jiná: Budu já spasen? Bůh ať posílí naší víru. Amen.   Edvard Miškej