Po půlroční dobrovolné pauze jsem zase nastoupila do školy. Tentokrát učím na střední škole kromě českého jazyka také občanskou výchovu. Součástí střední školy je i několik učebních oborů a já jsem převzala po svém kolegovi hodiny u automechaniků a elektrikářů. Tito kluci se nepřipravují k maturitě a víc než učení je samozřejmě baví praktická výuka svých oborů. Je velmi těžké s nimi probírat například gramatiku našeho složitého jazyka, rozebírat renesanční a humanistickou literaturu nebo se babrat v poznávacích procesech člověka. A tak hledám způsoby, díky kterým si porozumíme. Podle plánu mě minulý týden čekala hodina o charakteru osobnosti. Když jsem se připravovala a četla si, že osobnost je souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů apod., které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka, zatočila se mi hlava a rozhodla se vysvětlit jim jedinečné psychické, biologické a sociální vlastnosti osobnosti bez definic, pouze na příkladu. Vzala jsem si s sebou Bibli a přečetla jsem jim podobenství o marnotratném synu. Pojmenovali jsme si bratry jmény a pak jsme hodnotili jejich povahy, vlastnosti, postoje. Všichni dávali pozor a rozuměli jsme si. Uvědomila jsem si, že Bible je skutečně úžasná kniha. Určena úplně pro každého. Jejím autorem je totiž někdo, kdo o nás ví úplně všechno, protože nás stvořil. Bůh dokáže na jednoduchém příběhu komukoli ukázat, co znamená být osobností. A nejen to, ukazuje v něm i svoji nádhernou povahu. A já si vzpomněla na dobu, kdy jsem Boha neznala, ale kdy jsem přesto mohla jako marnotratná dcera zažít návrat domů.

Bylo mi o něco méně než mým současným žákům, tedy přesně patnáct let. Můj kamarád mě pozval na oslavu narozenin. Pozvání jsem s radostí přijala a vydala se do hospůdky v nedaleké vesnici Bukovany. Šla jsem tam se svým tehdejším klukem, jmenoval se Jirka. Zábava byla skvělá, pili jsme, smáli se, život byl tak krásný….. Pak už si nepamatuju skoro nic, jenom tmu a zimu.

Probudila jsem se brzy ráno, mohly být tak čtyři hodiny. Ležela jsem v cizím bytě a v křesle seděl nějaký mně neznámý muž. „Kde to jsem?“ zmateně jsem vyhrkla. „U mě doma,“ zněla odpověď. Rozhlížela jsem se kolem sebe, pamatuji se, že hrála televize. A on se dal do vyprávění. „Pracuji na dolech,“ začal vysvětlovat, jak se události seběhly, že jsem se u něj ocitla. „A Tebe jsem na té šachtě našel, jak spíš,“ pokračoval. „Venku bylo skoro dvacet pod nulou, nemohl jsem Tě tam nechat. Odnesl jsem si Tě do práce, a když mi skončila pracovní doba, šli jsme pěšky ke mně domů.“ Matně se mi začaly vynořovat vzpomínky na svoji chůzi kamsi a s kýmsi. Pamatovala jsem si, jak pořád padám, jak se mi roztrhaly kalhoty, jak mi mrznou kolena, ale jak mě někdo stále podpírá.

Ale to pravé zděšení teprve přišlo. „Vždyť nikdo neví, kde jsem. Co moji rodiče?“ začala jsem uvažovat. „To je průšvih!“ Potřebovala jsem svoje oblečení, ale ten starostlivý člověk mi i vypral bundu, která byla špinavá od uhlí. Nevadilo mi, že je mokrá, musela jsem dát urychleně zprávu domů, že žiji. Vyběhla jsem od svého zachránce do tmy a hledala cestu domů. Potkala jsem kupodivu dva důchodce s pejskem na procházce, kteří byli udiveni mými dotazy. Ptala jsem se, kde to jsem, jak se jmenuje město, ve kterém se nacházím, kolik je hodin a kudy se jde do Bukovan. Vše mi ochotně řekli  a já pelášila, co mi síly stačily. V Bukovanech jsem zazvonila u svého kamaráda Jirky, který na mě vyvalil oči a ptal se, kde jsem byla. „Všichni jsme Tě hledali celou noc,“ povídal a v očích jsem viděla radost z toho, že jsem v pořádku. Dozvěděla jsem se, že kromě přátel mě také celou noc hledá policie.

Celkem tragikomické v dané chvíli bylo, že od mých rodičů dostali moji fotku z chaty na Kostelní Bříze, jedinou, kterou tehdy našli. Byla jsem na ní převlečená za smrtku v košili, teplákách a s kosou přes rameno. Jak já se bála domů!

Požádala jsem Jirku, jestli bychom nejdřív ze všeho k nám domů nezatelefonovali. Souhlasil, a tak jsme šli do telefonní budky telefonovat. Klepaly se mi ruce, když jsem vytáčela číslo. A ozval se táta. „Tati, to jsem já,“ zašeptala jsem. Pár vteřin bylo ticho a pak táta promluvil: „Haničko, všichni tady na Tebe čekáme. Celou noc jsme nespali, modlili se, nic se neboj, přijď domů. Jsme šťastní, že žiješ.“ Neumím popsat, co jsem v té chvíli prožívala. Mísily se ve mně pocity radosti z toho, že se na mě doma čeká, že na mě nikdo nekřičí, že se mi nevyčítá, že se mi nic nepřipomíná, že se nebrečí, s pocity zklamání ze sebe samotné. Celou noc moji rodiče nespali, trápili se a dívali se z okna. Když jsem jako matka tento okamžik čekání zažila u svého syna, ještě víc jsem si uvědomila, jak krásný obraz nám Bůh dává o sobě v příběhu o marnotratném synu. Nejen že na nás čeká, když od něj odcházíme, ale po celou tu dobu nás podpírá a zvedá, když padáme na zem a rozpadá se nám nejen oblečení.

Přišla jsem tehdy domů, dostala jsem teplý oběd a nikdo se mě na nic neptal. Ani v podobenství o marnotratném synu není napsáno, že se ho otec začal vyptávat, kde byl. A nebo se škodolibě usmíval a říkal: „Já Ti to říkal….“ Nic z toho. Raduje se a slaví. Vlezla jsem si do postele, protože mi přeci jenom po té „veselici“ nebylo dobře, a usnula jsem tvrdým spánkem v bezpečí domova.

Moji rodiče se dozvěděli, kde jsem byla až před dvěma roky, tedy po více než dvaceti letech, kdy jsem tento svůj příběh vyprávěla v našem křesťanském sboru na vánočním večírku, kam poprvé v životě přišla i moje maminka. Cestou domů se na mě usmála a s laskavostí v hlase řekla: „Ty jsi blbec, viď?“ Kývla jsem na znamení souhlasu :-D.

Učňové ve škole už dnes také ví o charakteru otce, který jediný v celém podobenství je naprosto dokonalý a dobrý. Dlouho jim sice trvalo, než pochopili, kdo je tím otcem v příběhu, ale věřím, že si někdy vzpomenou a dají do souvislostí věci, které prožijí. Dalším tématem, které nás čeká, budou schopnosti osobnosti. Už přemýšlím, jak na to…. V knihách se píše, že jsou ukazatelem toho, jaký rozdíl bude v kvalitě, rychlosti a snadnosti osvojení si určitého výkonu u různých lidí za stejných vnějších podmínek…. Pomoooooooc! 😀 😀 😀