Víte, proč přišla roku 1989 revoluce? Že ne? No přeci kvůli mně! Bylo mi tehdy 19 let. Chodila jsem na vysokou školu a krátce před revolucí jsem se seznámila s pozdějším otcem mých synů, Tomášem. Do té doby jsem nevěděla, že jsou u nás lidé zavíráni za své názory do vězení. Jeho život byl naprosto jiný než všech lidí, které jsem do té doby znala. Neříkal mi „hlavou zeď neprorazíš“ nebo „mlč, i když se Ti něco nelíbí.“ Ale ani nebyl okázalý ve svých protestech proti režimu. Tak nějak nevšedně žil hudbou, kulturou a šel tím mocným na nervy.
V létě roku 1989 Tomáš pořádal výstavu obrazů v Lokti pod mostem. S radostí a vůbec poprvé jsem se něčeho takového zúčastnila. Během mé prohlídky vystavovaných děl dorazila kolona příslušníků policie. I se psy. Nikde se nezastavovali a mířili rovnou ke mně. Srdce mi nahlas bušilo, když jsem v kabelce hledala občanský průkaz. Ničemu jsem nerozuměla ani ve chvíli, kdy si mě tito lidé pozvali k výslechu. Vyhrožovali mi vyhazovem ze školy a snažili se mi znechutit Tomáše třeba tím, že je na ženské, a to se mi přeci nemůže líbit. Já ale vůbec nevěděla, co se děje. Proč mě chtějí vyhodit ze školy? A mohou mě vyhodit, když se učím dobře? Z jakých důvodů?
Vedle mého poznávání skutečné reality života v komunistickém Československu jsem v té době prožívala ještě něco úplně nového. Hledala jsem vyšší smysl života v Bohu. Začala jsem čas od času navštěvovat sbor církve adventistů v Sokolově a v Plzni. Doma jsem totiž na vlastní oči viděla zázrak. Můj táta, který holdoval alkoholu, přestal s pitím a změnil se. Chtěla jsem poznat toho, který byl příčinou jeho proměny. To, co nedokázal kvůli své rodině, ženě a třem dětem, dokázal kvůli Bohu. Kdo je ten Bůh?
Byla to pro mě revoluční doba mých vlastních postojů a názorů. Poprvé jsem slyšela o lidech, kteří bojují za jakousi svobodu, o které jsem netušila, že ji nemám. Ve škole mě právě v době mých nových objevů čekala těžká zkouška z vědeckého ateismu u nepříjemného profesora, fanaticky obhajujícího komunistický režim. Netušila jsem, jak ji zvládnu. Čím více se mi otvíraly oči, tím více jsem viděla nesvobodu a bezpráví kolem sebe. Začala jsem se dusit a věděla, že se musí něco stát. Už jsem nedokázala být lhostejná.
Moje spolužačky se mi smály. Říkaly mi, že touto zkouškou nikdy neprojdu, nebudu-li říkat, co se ode mě chce slyšet. Bylo mi z toho špatně. Věděla jsem, že moje studia se blíží k závěru, a to jsem byla teprve ve druháku. Poprvé v životě jsem se rozhodla obrátit se na Boha. Modlila jsem se takto: „Bože, jestli opravdu jsi, ukaž se mi v mém životě tím, že za mě vyřešíš zkoušku, která mi je odporná a na kterou se nechci nic učit.“ Holkám na koleji jsem řekla, že vše nechávám na Bohu, o kterém sice nevím, jestli je, ale zkusím tomu uvěřit. A pak to přišlo. Revoluce! Do vysokoškolského indexu mi k předmětu vědecký ateismus bylo dopsáno slovo: ZRUŠENO!
Když jsem tehdy šla ze školy na kolej, poskakovala jsem radostí. Byla jsem šťastná, že komunismus skončil, ale mnohem mnohem šťastnější jsem byla z jiného důvodu. Do mého života vstoupil Bůh. Najednou jsem věděla, že je živý, že mě miluje, že mu na mě záleží. Našla jsem smysl života. Každému na potkání jsem vyprávěla o mocném Bohu. Už víte, proč přišla revoluce?
Když v neděli zemřel Václav Havel, oplakala jsem to. Moje setkání s ním v době mé práce v domě na půli cesty (na fotce nahoře) patřilo k mým nejsilnějším zážitkům. Byl pro mě vzorem. Jak byl jeho život výjimečný, tak byla výjimečná i jeho smrt. V době revoluce v roce 1989 lidé byli k sobě laskaví, tolerantní a každý každému přál. A to vše především díky postoji Václava Havla, jehož heslo všichni známe. Nad lží a nenávistí nevítězí boj a síla, ale pravda a láska. Jeho smrt znovu tohoto ducha mezi lidi přinesla. Za těch 22 let, které uběhly od revoluce, lidé zapomněli. A najednou bylo vše zpátky. Lidé se rozpomenuli a znovu v sobě objevili tyto staré hodnoty. V závěru svého života navíc předal Václav Havel lidem to nejcennější. Vyznal víru v osobního Boha. Neumíte si představit, co to s mnohými lidmi udělalo. Několik mých nevěřících přátel mi psalo, volalo a vyjádřilo přání setkat se se mnou, abych jim mohla o Bohu více říct. Kolik dokázal jediný člověk! A co uděláme my, kteří víme, kdo je tou pravdou, cestou, životem a láskou?(hk)