Začátkem jara se začnou mravenci probouzet. Nejprve ti, kteří přezimovali nejvýše. Ti totiž cítí přicházející teplo jako první. Vylezou ven, vyhřívají se na sluníčku a potom běží do mraveniště vychladnout. A pak zase ven na sluníčko. A zase do mraveniště… Teplo z mravenců se v hnízdě uvolňuje, zvyšuje v něm teplotu a postupně prostupuje do nejnižších pater mraveniště, kde probouzí všechny další spáče.

A jak to dělají lidé, když přijde zima? Dál chodí do školy, do práce, jen se více obléknou. Koupí si kabáty, čepice, rukavice, pořádné boty, doma si pustí topení nebo si zatopí v kamnech a čekají, až přijde jaro. Nepotřebují tedy nikoho? Nepotřebují se k nikomu přitisknout? U lidí je to stejné jako u mravenců. Potřebují jeden druhého, aby se  zahřáli. Již kdysi dávno moudrý král Šalomoun napsal: „Leží-li dva spolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?“ A měl pravdu. Když je člověk úplně sám, je mu zima. Nepomůže ani hromada oblečení a přikrývek. Opuštěným lidem bývá zima u srdce. A dokonce může být i léto. Lidé byli stvořeni jeden pro druhého. Potřebují cítit teplo zevnitř, aby se zahřáli. Potřebují mít někoho rádi a být milováni. Zdrojem toho vnitřního tepla, zdrojem té nejčistší lásky je Pán Bůh. Jeho láska je stálá. Není třeba se strachovat, že tento zdroj někdy vyhasne. Vyčerpat se dá uhlí, ropa, ale Pán Bůh? Boží láska hřeje už tisíce let a ve všech ročních obdobích. A se stále stejnou silou a navíc úplně zadarmo. Vystavujme se proto jako mravenci sluníčku Jeho paprskům lásky. Zahřívejme se vědomím, že nás Pán Bůh bezpodmínečně miluje. Ale pozor, i na nás záleží. Musíme jako ti mravenci honem rozpálení láskou běžet mezi druhé lidi a předat jim toto teplíčko, tuto Boží lásku. Bůh nás potřebuje, jsme poslové Jeho lásky. Díky nám se mohou o Jeho lásce dozvědět i ty nejtvrdší spáči v nejnižších patrech. Není to pro nás úžasná výzva a naplnění našeho života? S Boží pomocí dokážeme zvyšovat „teplotu“ kolem sebe o mnoho stupňů. Jak? Třeba jenom tím, že druhým bude s námi dobře. To není málo.