Dráteníkova Bible

Jsou to už dvě léta, kdy jsme se potkali. Se svojí tehdy těhotnou kamarádkou Míšou, mým mladším synem Martinem a synovcem Filipem jsme si udělali na Vysočině výlet do skanzenu. V jednom domečku seděl hodný pohádkový dráteník. Povídal si s lidmi, drátoval různé věci a svoje výrobky pak prodával. Vybraly jsme s Míšou prstýnek pro její malou dcerku, Anýska, která tehdy spinkala v pensionu v nedalekém městečku. Samozřejmě nesměla chybět ani fotka, a tak jsme si dráteníka vyfotily. Také jsme mu napsaly do jeho knížky, jak se nám líbily věci, které vyrábí z drátků. A protože mám v sobě touhu milým lidem předávat tu nejcennější zprávu, která mi do života dává sílu, udělala jsem to i tentokrát. Připsala jsem do knížečky ke chvále jeho práce také poselství z Bible, a to z evangelia podle Jana ve 3. kapitole, 16. verš. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Nakonec měl dráteník ještě přání, abych se s ním vyfotila, a tak jsem mu ho splnila. Objali jsme se a Míša nám udělala fotku. Dostala jsem od něj e-mailovou adresu, abych fotky jeho samotného i se mnou měla kam poslat. A to jsem také krátce po příjezdu domů udělala. Několik měsíců se nedělo nic a já jsem už na dráteníka téměř zapomněla.
Až jednou na podzim jsem dostala odpověď. Přišlo mi nejen poděkování za fotky. Začali jsme si psát a já se dozvěděla nejen o veselých událostech z jeho života, ale jak to tak bývá, i o těch hodně smutných a špatných. Psala jsem mu o Pánu Bohu, o radosti, kterou člověk může zažít, když mu dovolí s ním přátelit. Poslala jsem mu Bibli a křesťanské písničky a modlila se, aby tento milý a laskavý člověk, který v životě prošel téměř doslova peklem, mohl poznat Boží lásku k nám lidem a jeho život tak dostal skutečný smysl a nový směr. Dostala jsem od něj spoustu prstýnků pro dívky, kterým udělá radost, a hlavně pro ty, které neměly rodiče a kterým pomáhám.
Více jak rok jsme si nepsali, až letos v létě. Napsala jsem mu, že mi došly prstýnky a jestli bych si u něj zase mohla nějaké objednat. Neodpověděl. Nechala jsem ho tedy pozdravovat po kamarádovi, který šel se svými přáteli skanzen navštívit. Já jsem v té době byla s rodinou v Třinci, když mi přišla SMS-ka, že na mě čekají prstýnky. Cestou zpátky jsme se u něj v domečku zastavili. Jaké bylo moje největší překvapení? Rozečtená Bible u jeho stolku. Vyprávěl mi svůj příběh. Když Bibli ode mě dostal, tak ji nečetl, i když o různých věcech více přemýšlel. Ale loni v létě v autě naboural. Čelně se srazil s jiným autem. Nehodu nejen přežil, ale už brzy po ní byl zase u své práce. „Dostal jsem pořádnou ránu,“ vzpomínal a nemyslel jen na zranění, která utrpěl. „Otevřel jsem Bibli od tebe a snažím se teď seřadit hodnoty života tak, jak by asi měly být,“ povídal dráteník. Moje srdce zaplavila vlna vděčnosti k našemu milovanému Bohu. Radovala jsem se, že nad dráteníčkem držel ochrannou ruku, že nedovolil, aby zemřel, a že s ním určitě počítá v jeho Božím království. Verše z Janova evangelia, která jsem tehdy napsala do knížky, najednou zněla úplně jinak… aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný…. ¨
Někdy se může zdát, že je zbytečné lidem vyprávět o Pánu Bohu. Vypadají spokojení a šťastní a nám přijde trapné tu jejich pohodu narušovat. Vlastně ani nevíme, jestli máme v takové chvíli co nabídnout. Úspěch, zdraví a spokojenost jsou však tak pomíjivé. Z vlastních životů můžeme spočítat tyto vzácné okamžiky „štěstí“. Nenechejme se proto odradit a pouštějme i v takových chvílích chléb po vodě. Na příběhu je vidět, že plně platí – po mnohých dnech se s ním shledáš. Přála bych si, aby dráteníkův příběh tímto neskončil, ale naopak začal, a plody jeho změny nasměrování obšťastnilo a obohatilo celé jeho okolí. To je totiž skutečným štěstím pro každého. hk