Kdo z vás je bez hříchu…

Lukas Cranach st.: Ježíš a cizoložnice

Kázání Martina Lindtnera 14.12.2013 na biblický text

Evangelia podle Jana 8,1-11

Milost Vám a pokoj od našeho Pána – Ježíše Krista. Milí bratři a sestry, rád bych s vámi otevřel evangelijní příběh, jehož cesta do Bible je sama o sobě napínavým vyprávěním. V nejstarších dochovaných opisech evangelií zcela chybí. V těch pozdějších s ním opisovači evangelií nakládali jako s horkým bramborem. Jednou ho najdeme v Lukášově evangeliu (Lk 21,38) jindy v Janově, a to až na čtyřech různých místech (7,36; 7,44; 7,52; 21,25). První křesťané si s ním nevěděli rady. Kam ho do Bible zařadit? A raději ho ani moc nekomentovali. V západní části církve se objeví první výklady a komentáře našeho příběhu až v 5. století a ve východní až ve 12. století. Přes spletitou cestu do evangelií patří dnes tento příběh mezi nejznámější. Nalezneme jej v Evangeliu podle Jana 8,1-11. Proč se tak krásný a dojemný příběh tak obtížně prokousával do evangelií? Patrně proto, že už prvním křesťanům se zdálo jednání jejich Pána příliš velkomyslné. V praktickém životě na sborech bylo podobné velkorysosti k hříšníkům mnohokrát zneužito. Jednoduše církvi se obtížně následoval příklad Pána, který je až příliš velkorysý k hříšníkům. A to platí dodnes. Praxe praví, že přílišná velkorysost se nevyplácí. Příliš důvěry a milosrdenství bývá zneužíváno. Proto si ten příběh tak obtížně hledal cestu do evangelií. Rád bych se v příběhu zastavil na třech místech.

1. Po týdenní náročné slavnosti stánku, kdy Ježíš trávil hodiny času vyučováním v chrámu, odchází na noc na Olivetskou horu, jeho oblíbené místo. Tady v ústraní a v tichu lesa trávil Ježíš mnoho nocí. Možná měl těžkou noc. Vždyť ještě včera mu šlo o život. Ještě než začne svítat, se však vydává znovu do chrámu, protože ví, že už za úsvitu tam na něj bude čekat zástup lidí toužící mu naslouchat. V druhém verši čteme: Na úsvitu přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.

V textu samotném se nedovídáme nic o tom, co Ježíš tu noc dělal. Že by odešel do ústraní jen proto, aby se konečně po náročném týdnu pořádně vyspal a nerušilo ho chrápání učedníků? To se zdá málo pravděpodobné. Motiv, kdy se Ježíš odebírá do ústraní bývá však často spojen s modlitební přípravou před důležitým okamžikem Ježíšova života. Například před vyvolením 12 učedníků z větší skupiny (Lk 6,12)…před vyučováním v chrámu (Lk 21,37-38) před zatčením (Lk 22, 39-46). Zdá se, že podobně, jako se Ježíš připravuje na tyto slavné okamžiky svého života, připravuje se i na setkání s hříšníkem. Večeře Páně je časem setkání. Setkání vzkříšeného, živého Krista s hříšníkem. Příběh nám naznačuje, že Ježíš se na podobná setkání připravuje. K něčemu podobnému ovšem vybízí apoštol Pavel i nás slovy: Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije (1K 11,28). Občas slýchávám: Obřad Večeře Páně je pro mě prázdný. Nemá pro můj vztah s Kristem přílišný význam. Jednotlivé obřady mi mnoho neříkají. Obešel bych se bez nich… Není to tak proto, že zanedbáváme právě čas přípravy na setkání s Kristem? Není požehnání, které mohu při Večeři Páně načerpat, přímo úměrné času mé přípravy?

2. Příběh však pokračuje dál. Ježíš vyučuje v chrámu početnou skupinu lidí. To, že se události odehrávají v chrámu, není řečeno náhodou. Chrám je místem, kde se setkávají „seriózní věřící“. Ne nějací pobudové a lumpové, jako na ulici. Příběh je o věřících. Najednou se přes početný dav začíná prodírat skupina, které zjevně o něco jde. Zákonící a farizeové – věřící par excellence jsou připravení lynčovat. Vlečou s sebou ženu přistiženou při cizoložství. To znamená ženu, která je buď zasnoubena, nebo vdaná a vyspala se s jiným mužem. Už vůbec tím, že ji přivlekli až sem, možná polonahou s roztrženými šaty, zřetelně ukazují prstem na její hřích. Vše mohli vyřešit i diskrétně. Ale ne. Hřích se přece nemůže přehlížet. Je potřeba jej jasně a přede všemi pojmenovat a poukázat na něj. Na takovém jednání s člověkem se Ježíš ovšem nechce podílet. Naprosto je ignoruje. Víte, čím to dá najevo? Oním záhadným psaním do písku.

Jednání farizeů má ale jeden háček. Problém je, že jim vůbec nejde o tuto ženu. Sice ji tam přivlečou, ale pouze jako rekvizitu. Veřejně ji zostudí, ale jen proto, aby jim posloužila jako předmět, kterým dostanou Ježíše do úzkých. Jejich skutečný problém je v jiném vztahu. Ne ve vztahu k hříšné ženě. Ta je jim ve skutečnosti ukradená. Tito věřící par excellence mají problém s Ježíšem samotným. Ale to také není vše. Mají ještě jeden problém, kterého si nejsou vědomi. Problém s nezdravým vnímáním sebe sama. Ví o svém problému s Ježíšem, ale neví o nezdravém vnímání sebe sama. Stačí jedna Ježíšova věta a jedno gesto a tento problém je odhalen. Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! Za mým odsuzováním druhých se může skrývat mnohem hlubší problém. Snaha o zachování čistoty církve nebo o dodržení církevního řádu může být jen zástěrkou mnohem hlubších problémů mé osobnosti. Problémů, kterých si ani nemusím být vědom. Můj sklon k odsuzování druhých může být zapříčiněn určitou bariérou mezi mnou a Bohem. Nebo také nezdravým vnímáním sebe sama. Nejčastěji to však bývá kombinace obojího.

Můžeme to říci i jinak: když mám sklony k odsuzování druhých, mělo by mě to přivést k zamyšlení nad dvěma otázkami. Za prvé: Jaký je můj vztah k Bohu? Večeře Páně je příležitostí ke zboření bariér mezi mnou a Bohem. Může jít o strach z mstivého trestajícího Boha. Nepřijetí odpuštění. Pokřivený obraz Boha jako někoho, s kým je možno dobrými skutky manipulovat. A za druhé: Není v mém vnímání sebe sama něco nezdravého? Nežiji v iluzi bezhříšnosti? Nebo z opačného pólu: Nemám problém odpustit sám sobě? a podobně. Nebezpečí takového přístupu k bližním spočívá v tom, že mé odsouzení se může stát svěrací kazajkou, která uzavře bližního pro setkání s Kristem i na několik let.

3. Příběh vrcholí. Postupně se ze scény vytratí všichni aktéři. Jeden po druhém se tiše vytrácejí. Zůstanou jen dva. Ježíš a hříšná žena. Celý příběh vlastně směřuje k tomuto setkání. K setkání Ježíše s hříšníkem. Ježíš v celém příběhu jedná ve prospěch hříšníka. Nejprve se nehodlá podílet na tom, aby se s člověkem, byť hříšným, zacházelo pouze jako s předmětem. Jako s věcí nebo případem, který je potřeba vyřešit. Pak jednou větou a klidným gestem uvolní hříšníka ze sevření souduchtivých věřících. Hříšník je těmito kroky osvobozen pro setkání s ním. To je základní poselství příběhu. Ježíš mě osvobozuje pro setkání s ním. Uvědomuji si, že pro setkání s Kristem potřebuji být osvobozen. Z pout odsouzení, kterými mě svírá mé okolí. Z pout, které si nasazuji sám nezdravým vnímáním sebe sama nebo narušeným vztahem k Bohu.

Nakonec zůstali jen dva. Příliš velkorysý Ježíš a příliš velký hříšník. Právě toto setkání bylo životodárné. Jedině žena zůstala. Dala tím najevo, že touží zaslechnout slova: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš více. Už žádné připomínání minulosti. Pouze přítomný okamžik, ve kterém přijímáme odpuštění. A pak posíleni odpuštěním a důvěrou, kterou do nás Ježíš vkládá, smíme vykročit do dalších dnů. Přál bych vám, abyste během obřadu umývání nohou prožili osvobození z pout, která by vám mohla zabránit v setkání s živým Kristem. Protože pouze člověk takto osvobozený se může s Kristem setkat, přijmout odpuštění a sílu k novému životu. AMEN.