Proč? Jak dlouho?

Fíkovník

kázání Martina Lindtnera na text z

Bible, knihy Abakuk 3,17-19 

Milost Vám a pokoj od našeho Pána – Ježíše Krista. Milí bratři a sestry, jeden židovský vtip říká, jak si Kohn nechal udělat šaty u Roubíčka. Domluvili si cenu, materiál a za čtrnáct dní měl Kohn přijít. Něco ale nesedělo. Rukávy byly moc dlouhé a knoflíky špatně přišité. Tak přišel za dalších čtrnáct dní, ale znovu bylo něco v nepořádku – tentokrát byly moc dlouhé kalhoty. Tak místo čtrnácti dnů trvalo zhotovení obleku dva měsíce. Kohn Roubíčkovi řekl: „Dobrá Roubíček, podívají se, oblek je výborný, cena je dobrá, ale trvalo jim to dva měsíce, zatímco Bůh stvořil nebesa a zemi za šest dní.“ Roubíček odvětil: „Dobrá, dobrá, Kohn, ale podívají se v jakém stavu je svět a v jakém stavu je jejich oblek.“ Židé častokrát s humorem, sobě vlastním, komentují velmi závažná témata a otázky. Asi je patrné, které téma chci dnes touto anekdotou otevřít. Jde o téma, které nedávalo spát kdysi dávno proroku Abakukovi. Abakuk byl člověk, který zažil velmi těžké časy. V jeho vlastní zemi to šlo od desíti k pěti.

 Rozmáhala se nespravedlnost. Zlým lidem se dařilo o poznání lépe, než lidem dobrým. Ti dobří museli snášet příkoří, byli vystavováni útlaku a někdy až násilí. Bylo to k nevydržení. Zákony neměly žádnou valnou hodnotu a váhu. Lidé se přeli, dohadovali a soudili ostošest. To ale nebylo vše. Na mezinárodní scéně Abakuk sleduje vzestup nové mocné říše. Babylonská armáda poráží jednu světovou říši za druhou a brousí si zuby i na prorokovu zemi. Abakuk byl patrně člověk velmi citlivý. Nedovedl nevnímat vše, co se kolem něj dělo. Právě naopak. Všechno to bezpráví a ohrožení na něj velmi těžce doléhalo. Nejtěžší na tom všem byly otázky, kterým musel jako člověk, který spojil svůj život s Bohem, čelit. Rád bych vás pozval v tuto chvíli do Abakukovy knihy. Nebo ještě přesněji do Abakukova nitra. Abakuk nám totiž, a v tom je jeho spisek výjimečný, odhaluje své nitro. To, jak věci prožíval. Jaké otázky jej napadaly v souvislosti se vším, co se kolem něj dělo a čemu musel sám čelit.

 Čtěme Abakuk 1, 1-4. Srovnejte to s tím, co vyšlo z Abakukových úst v samotném závěru jeho knihy. Jeho závěrečná slova jsme slyšeli v úvodním čtení. „Fíkovník už nevypučí, už se nic nesklidí na vinicích…Ale já se budu radovat ve svém Bohu. Bůh je můj Pán, má síla.“ To je velký rozdíl. Na začátku je prorok plný rozhořčení. Ani ne tak nad situací, která panuje v jeho okolí. Mnohem víc je naštvaný na Boha. Jak dlouho ještě budu volat o pomoc, a ty nic? Jak dlouho k tobě mám křičet, a ty nezachráníš? Proč se na to všechno musím dívat? A proč na to hledíš ty, a nic s tím neděláš? (Ještě se k tomu rozdílu vrátíme v průběhu kázání) Abakuk chce přimět Boha, aby vydal počet ze svého jednání. Odvažuje se od Boha žádat účty za jeho spravování světa. Podobných otázek, jako v úvodu, zaznívá v průběhu knihy víc (1, 13). Měl Abakuk právo takto protestovat? A máme právo my dnes takto protestovat vůči Bohu? Nebo přesněji řečeno protestovat u Boha vůči Bohu?

 V době II. světové války se zbožní židé shromáždili v malé synagoze v polském městě Lodži. Celý den strávili postem, modlitbou a recitováním žalmů. Na konci dne svolali tzv. tribunál Tóry. Jde vlastně o židovský soudní tribunál. Jeho normou nebo zákonem je Tóra – 5 knih Mojžíšových. Když se žid něčím provinil, byl souzen právě tímto tribunálem a jeho jednání bylo posuzováno Tórou. Shromáždění v Lodžské synagoze tedy svolalo tribunál Tóry. Obžalovaným tentokrát nebyl žádný člověk. Na lavici obžalovaných seděl samotný Bůh. A ortel? Shromáždění zakázalo Bohu dál trestat svůj lid. Měli na to právo? Měl Abakuk právo na své drzé otázky? A máme na podobné otázky právo i my dnes?

 Odpověď nalezneme v první větě Abakukovy knihy. Na první pohled není ničím zvláštní. Výrok, který ve vidění přijal prorok Abakuk. Z původního textu je patrné, že součástí prorokova vidění byly i otázky, které Hospodinu pokládal. Nebylo to tak, že by se prorok Boha drze vyptával a Bůh mu ve vidění odpovídal. Tím, co prorok přijal jako vidění, byly jeho otázky i Hospodinovy odpovědi. Jakoby Bůh osvítil proroka otázkami, které pak prorok Hospodinu klade. Nebo úplně jednoduše řečeno – Bůh vložil otázky do prorokova nitra. Nebo ještě jinak – inspirované shůry jsou už prorokovy otázky, nejen Boží odpovědi. Ona je vlastně celá kniha Abakuk jakýmsi inspirovaným dialogem mezi prorokem a Bohem. Ještě jedna zajímavost z první věty: Na první slovo „výnos“ je položen zvláštní důraz. Svým způsobem je to nejzávažnější slovo z celé knihy. Dnes bychom to slovo mohli připodobnit k upoutávce nebo recenzi na nějaký film. Ta upoutávka by vyzněla asi takto: Bude to jen pro silné nátury. Nebo: Nebude jednoduché se vyrovnat s tím co uvidíte. První slovo upozorňuje již předem čtenáře, že to, co bude dál číst, bude velmi těžké čtení. Že už pro Abakuka to bylo velmi těžké. První slovo „výnos“ bychom totiž mohli přeložit i jako břemeno, které ve vidění přijal prorok Abakuk. Celé Abakukovo vidění skutečně bylo velmi těžkým břemenem. Nejtěžší nebylo to, co se kolem něj dělo, ale otázky, které mu ponoukal Bůh a Boží odpovědi na ně.  Měl tedy prorok právo na své otázky? Měli židé v Lodži právo na svůj protest? A máme právo my dnes na podobné otázky a protesty? Prorokovo vidění je nám odpovědí. Ano, máme to právo. Nebo ještě silněji – Bůh od nás takové otázky očekává. Nebo ještě silněji – Jsou to otázky Bohem inspirované – Bohem do našeho nitra vložené. Člověk má právo protestovat a stěžovat si na Boha u Boha. Nikde jinde. Jediná podatelna našich protestů a drzých otázek je na Boží adrese.

 Z vlastní zkušenosti víme, že otázky: Proč? Jak dlouho? jsou často tím nejtěžším břemenem, na které v těžkostech narazíme. A máme dojem, že se nám uleví ve chvíli, kdy nalezneme odpovědi. Kdy nám někdo odpoví. A tak se ptáme u svých blízkých, kazatelů, spoluvěřících. Proč? Jak dlouho to ještě bude trvat? Proč Bůh mlčí? Proč se na to jen dívá? Proč se na to musím dívat já? Ne tak prorok. Prorok se ptá na jediné adrese u Boha. Své nejtěžší otázky pokládá Bohu. A musíme říci, že tyto otázky jsou inspirované jen ve chvíli, kdy je pokládáme Bohu. Ve chvíli, kdy předložíme své protesty a otázky Bohu, musíme být připraveni unést i Boží odpovědi. Boží odpovědi totiž v Abakukově případě byly také součástí břemene, které Abakuk přijal. Bůh Abakukovi odpovídal. Ale ne tak, jak by si Abakuk představoval. Vždyť, kdo by chtěl slyšet, že bude ještě hůř. I to si musel Abakuk vyslechnout. (1, 6-7…) Abakuk se přesto nepřestává ptát a protestovat. Neopouští vzájemný dialog ve chvíli, kdy se mu dostalo odpovědi, kterou nechtěl slyšet.

 Bůh neodpovídá dle našich přání. Podle toho, co chceme slyšet. I mlčení může být jednou z Božích odpovědí. S tím by měl počítat každý, kdo se u Boha ptá, protestuje, žádá, aby složil účty za spravování světa. Vraťme se k rozdílu mezi začátkem a závěrem Abakukovy knihy. Abakuk nám dává nahlédnout do svého nitra. Můžeme sledovat určitou vnitřní proměnu, která se s ním udála během rozhovoru s Bohem. Na začátku protest, drzé otázky a na konci jedno z nejznámějších a nejsilnějších osobních vyznání víry ve Starém zákoně. Vyznání víry, které je o to silnější, že Abakuk reálně počítá s tím, že jednou, a nebude to trvat dlouho, „fíkovník nevypučí“, nic se nesklidí na vinicích, pole už nic nedají. On už totiž ví, že bude hůř, že bude válka, že jeho země bude napadena. A když je válka, tak skutečně není čas ani prostor na zemědělčení. Z pole se stane bitevní pole a podobně. V některých Biblích máme tento text přeložen tak, jako kdyby šlo jen o jednu z možností: I kdyby fíkovník nevypučel…Kdyby náhodou fíkovník nevypučel. Ale prorok spíš říká: Neboť fíkovník už nevypučí…ale já se budu radovat v Hospodinu, který je můj Pán a moje síla. Odkud ta proměna? Abakukovo vyznání víry je vyústěním celé knihy. Ale kde se v tom Abakukovi vzalo?

 Jednoduše řečeno – toto vyznání z něj vyždímalo první slovo knihy. Břemeno, o kterém je řeč na počátku Abakukovy knihy. Břemeno, které Abakuka zmáčklo patrně právě kvůli tomu, aby z něj mohlo vytrysknout toto vyznání. Břemeno Abakukových otázek a Božích nečekaných odpovědí, které na Abakuka těžce dolehly. Abakuk ve svém dialogu s Bohem, nebo spíše pod tíhou dialogu s Bohem, prožívá zvláštní proměnu. Proměnu pro něj tak zásadní, že nám kvůli ní odhaluje své nitro. V dialogu s Bohem prožívá zážitek (z) Boha. Setkal se s Bohem. Bůh do něj vstoupil. Nechal se Bohem obejmout. Bůh se mu stal velmi blízkým. Svůj zážitek (z) Boha shrnuje v 3, 16. Tedy těsně před svým vyznáním. Naslouchal jsem! Mé nitro se otřáslo. Při tom hluku se mi chvějí rty, do kostí mi vniká kostižer, mé kroky pode mnou vrávorají.

 Prorok Abakuk se nám otevírá proto, aby nás pozval k přijetí břemene, kterým je dialog s Bohem. Otázky jsou velmi těžké, ale jsou to otázky, které od nás Bůh očekává. Boží odpovědi mohou být ještě těžší, nečekané nebo takové, které bychom raději neslyšeli. Přesto se nemáme svých otázek a protestů vzdát. S tímto břemenem máme totiž naději, že prožijeme zvláštní zážitek Boha a jeho blízkosti. Prožitek, který vyústí v naše osobní vyznání víry. Ve vyznání, které se může stát inspirací pro lidi v našem okolí. Amen.