Kázání Petra Staše 18.9.2010

Petr Staš

Luk 22:39-46: „Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“

Ježíš si jako jediný uvědomuje vážnost situace. Je těsně před jeho zatčením, mučením, popravou. A on nevyvolává žádné zvláštní akce, žádný rozruch, ale „JAKO OBVYKLE“ se jde modlit. Se svými učedníky. Znamená to, že Ježíš se sem zřejmě chodil pravidelně modlit a učedníci s ním. Modlitba jako zvyk. Jako obyčej. Ježíš chce hovořit se svým Otcem, chybí mu to, a jde se jako obvykle modlit. Proč my se modlíme, až když nastanou těžkosti, trápení? Modleme se i před tím. Pořád. Pravidelně, obvykle. Učme se dávat věci do Božích rukou, jako Ježíš.

Ježíš prosí své učedníky, „aby neupadli do pokušení.“ Ví, co jej čeká, ale neprosí je, aby se modlili za něj, za odvrácení toho, co jej čeká, ale za ně samé. A nakonec se modlí Ježíš sám, učedníci spí. Ježíš se modlí tak, že podle Písma „potí krev“. Prožíval hrůzu. Veliký zápas. Jde mu o věc, o to, aby zvítězil – v boji o člověka, o tebe, o mne. On v této situaci zápasí kvůli tobě, kvůli mně. A lidé jej nechápou, ani jeho nejbližší. Ježíš si uvědomuje, co je hřích, co je láska, v čem je podstata boje našeho života. Co dělají učedníci? Co děláme my? Spí. Spíme. Zápasí se o náš život a my spíme.

Před tímto setkáním na Olivové hoře se učedníkům stalo několik věcí. Měli spolu s Ježíšem velikonoční večeři, dozvěděli se tam od něho, že jeden z nich je zrádce, nakonec řekne Ježíš i samotnému Petrovi, nejhorlivějšímu ze všech, že i on jej zradí. Ježíš, od kterého očekávali převzetí královské vlády, mluvil o tom, že zemře, vstane z hrobu a takové podivné věci. Učedníci z toho byli zmatení a smutní. Lukáš píše: usnuli zármutkem. Byli ubití. Ježíšem? Ne, způsobem svého přemýšlení. Chtěli být ministry v nastávající Ježíšově vládě, přeli se, kdo z nich bude nejvýše. A do toho je Ježíš vyzývá, aby se modlili za ochranu před pokušeními. Jdou se modlit s  Ježíšem, ale pak spí. Neubíjí ve skutečnosti i nás, když odmítáme přijmout, že věci jsou v životě jinak, než si my vymyslíme?

Ježíš je budí a říká: Jak to, že spíte? Teď, když se máte modlit. Jako kazatel jsem se nejdříve modlil hlavně za sebe, za svou práci. Ale bylo to prázdné. Pak jsem se začal modlit za své spoluvěřící. A Bůh začal žehnat. Musel mě probudit. Ježíš svým ubitým, spícím učedníkům nic nevyčítá, ale říká, i nám: Vstaňte, a modlete se. Ne k uskutečňování svých marných plánů a nápadů, ale dokonalé Boží vůle. I ty můžeš vstát a na modlitbě jít dál, pod Boží ochranou a vedením. Nespat už, ale následovat Pána. V jeho síle a ochraně. Amen.