Kázání Jiřího Bauera PhD., 24.7.10

1. Mojžíšova 2,16-17: A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

 O smrti moc rádi neslyšíme, zvláště když se svou chladnou rukou začne dotýkat nás. Součástí mé práce klinického psychologa je také navštěvovat lidi po těžkých operacích v nemocnici. Někteří, kteří například přijdou o důležitou součást těla, chtějí svůj život ukončit. Každá operace změní člověku rytmus života. V minulém týdnu jsem byl u čtyřicetiletého muže, který má rakovinu v celé těle a má jen týdny života. Připravil jsem si s ním rozhovor o konečnosti lidského života a přípravě na to, co jej čeká, na bolesti, deprese. Nalezl jsem jej ale v optimistické náladě, i když jistě prožívá nesnesitelnou bolest, právě mu aplikovali silná analgetika. Rozhovor se ubíral jiným směrem, než jsem chtěl. Ten člověk chtěl ode mě slyšet, jak se má znovu zařadit do práce, do života, do vztahu s přítelkyní, až bude propuštěn z nemocnice. Plánoval rodinu, děti. Řekl jsem mu, jestli přemýšlel i o tom, že by vše mohlo být jinak. Odpověděl, že si to vůbec nepřipouští a že se s nemocí popere. Měl obavy jen z několika bolestivých vyšetření, která měl před sebou.

 Spontánně jsem si vzpomněl na pozdrav rytířů řádu Lebky: Memento mori – Pamatuj na smrt. Tímto heslem se také tito rytíři zdravili. Má původ už v římské době. Když byl vítěz bitvy oslavován, šel za ním otrok a stále mu musel polohlasem opakovat: Memento mori – Pamatuj na smrt. I když jsi dnes oslavován, stále zůstáváš obyčejným smrtelníkem. Ve starém Římě se umíralo v průměru okolo dvacátého osmého roku života, což je zhruba o padesát let dříve než dnes. Možná proto brali Římané smrt více jako fakt. A snad i toho důvodu dokázali lépe žít.

  Z lékařského hlediska je smrt zastavení všech funkcí – exitus.Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, která je doprovázená úplnou a trvalou ztrátou vědomí, zástavou dechu a srdeční činnosti. Biologové nám říkají, že smrt je nedílná součást života, její hlavní funkcí je odstranění nefunkčního organismu a uvolnění životního prostoru nastupující generaci. Smrt připomínají i filozofové, kteří sdělují, že smrt je největší jistotou života každého z nás. Co nám o konečnosti lidského života říká Bible?

Žalm 115,17: Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.

Kaz 9,5: Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta.

Kaz 12,7: A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.

1.Moj 3,19:  V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. 

Bůh, který jediný je nesmrtelný, rozhoduje o našem bytí či nebytí. Jaký je vlastně důvod smrti.

Řím 6,23: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Smrt není žádnou pomstou Boha hříšnému člověku, je přirozeným důsledkem našeho oddělení od zdroje života. Když vytáhneme lampu ze zásuvky a oddělíme ji od zdroje energie, tak zhasne. Je to přirozený důsledek, není to pomsta energetické společnosti. Důležité je, že existuje cesta zpět k Bohu, naděje na vítězství nad smrtí, a tou je Ježíš Kristus a jeho oběť pro každého z nás. 

1. Korintským 15:51-57: Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

Proč máme tedy pamatovat, myslet na smrt, když můžeme mít jistotu spásy a věčného života? K čemu slouží vědomí konečnosti našeho bytí, když máme naději věčného života?

Žalm 146,3-4: Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány.

Někdy v plném proudu plného a spokojeného života zapomínáme na toho, kdo je podstatou našeho bytí.  Naše plány mohou vzít úplně za své..

Izajáš 55,8: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.

Uvědomění si smrti nás vede k zastavení a pokornému dotazování po Boží vůli. Otevírá nám duchovní zrak, abychom spatřili jeho cestu, kterou má pro náš život.

Žalm 51,9-14: Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.  Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.

Memento mori nastavuje zrcadlo naší hříšnosti a dává nám touhu po odpuštění, smíření, skutečné hluboké radosti ze spasení. Zastavení se před konfrontací se smrtí nás vede zpět k Bohu a životu.

Žalm 144,3-4: Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?  Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé.

Přiznání vlastní pomíjivosti vede k uvědomění si vlastní nicotnosti v kontrastu k veliké Boží lásce a záchraně. Ačkoli nežijeme ve starém Římě a nejsme ani rytíři lebky, neuškodí nám se občas pozdravit pozdravem Memento mori. Vede nás k zastavení, pokání a navrací nám radost ze spasení, buduje úctu k našemu Pánu, jeho veliké lásky. To je i naším poselstvím pro všechny lidi, kteří se přiblížili k hranici života a smrti. Známe cestu k životu věčnému, tak na ni sviťme, aby lidé viděli a nezabloudili.

Dnešní poselství chci ukončit slovy bohabojné ženy Terezie z Avily ze 16. století: „Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí, Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic Ti nechybí, jeho láska stačí.“