Tomáš KábrtKázání Tomáše Kábrta ke Dni matek v sobotu 12.5.2018

Hospodin dále Mojžíšovi poručil: „Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí.  Potom faraónovi řekneš: Toto praví Hospodin: ‚Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna.‘“ Když se na cestě chystali nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.“ A Hospodin ho nechal být. Tehdy se při obřízkách říkalo: „Jsi ženich, je to zpečetěno krví.“ (Exodus 4:21-26)

Druhou květnovou neděli slaví celý svět svátek Dne matek. Pohovořme k tomuto hezkému svátku o zvláštním příběhu pozoruhodné matky Sipory, manželky Mojžíšovy. Její jméno znamená Ptáče. V našem dnešním textu je v souvislosti s touto matkou hned trojí zmínka o synu – faraónovu, Hospodinovu a Sipořinu (tedy Mojžíšovu). Mojžíš, vychovaný jako hebrejský nalezenec na egyptském královském dvoře,  se ve staroegyptštině jmenoval Mesu, což znamená „syn“. A Mojžíš, nyní v horách  midjánského exilu, je zde vysílán zpět do Egypta k faraónovi, aby tento z otroctví propustil a odevzdal Hospodinu jeho „syna“ – Izrael. Faraon si Izrael přivlastňuje pro sebe. A Hospodin říká, že to pro faraona a jeho rodinu znamená smrt. Jak se však z tohoto příběhu dozvídáme, Mojžíš sám svého mladšího syna Hospodinu také neodevzdal. Není obřezaný – není v abrahámovské smlouvě. Mojžíš si tedy také nechává syna, kterého mu svěřil Bůh, pro sebe. A to zde i pro něj znamená smrt.

Všimněme si – ponechat si pro sebe to, nebo toho, co nebo koho mi svěřil Hospodin, znamená smrt. Takový život, jen pro sebe, nemá žádný smysl, je na světě k ničemu. Jen proto, aby umřel. Proč to asi Mojžíš udělal? Proč neodevzdal svého syna Hospodinovi? Byl on sám obřezaný? Jistě. Proč si chtěli se Siporou nechat svého mladšího syna soukromě pro sebe?

Nebylo to jediné, co si chtěl Mojžíš nechat soukromě pro sebe. Chtěl se stát Božím poslem, když ho Hospodin povolal? Chtěl se s někým dělit o Boží slovo, o svého Boha? Nechtěl. Proč ne? Žili si s rodinou dobře ve svém soukromí. Ve své (midjánské, to je „sporné“) pustině, ve své denní práci a večerní zábavě, v odstupu od ruchu světa, od lidí, v relativní pohodě. Teď měli ve svém soukromém světě dokonce i samotného Pána Boha, a toho si také chtěli ponechat jen pro sebe, takové své soukromé náboženství. Bylo jim se Siporou dobře v jejich soukromí, s jejich synem, kterého měli soukromě pro sebe, s jejich poznáním Hospodina, které si nechávali soukromě pro sebe, se životy svými a svých dětí, které si nechávali soukromě pro sebe.

S nikým se o ně nedělit, ani s Bohem, natož mu je odevzdat, jsou to přece naše životy, naše děti, naše práce, naše náboženství, co je komu do toho. No, někomu do toho je. Do jejich soukromí totiž vstupuje Hospodin s tím, že takové ústraní rodiny Mojžíšových je život, který nemá žádný smysl a hodí se jen k tomu, aby zemřel. A Mojžíš je s tím smířen – říká Hospodinovi „pošli si do Egypta, koho chceš“, my se na to nehodíme, my to neumíme, nás s našimi dětmi nech na pokoji, v našem soukromém štěstíčku, v naší relativně bezpečné soukromé pustince.

Ale Hospodin přichází, aby se s Mojžíšem střetl, aby tento zbytečný život usmrtil – ukončil. Žádná cesta k potřebným utlačovaným lidem, žádné zvěstování Božího slova, žádný konflikt se zotročující mocí, žádné osvobození zotročených, žádné Desatero, žádná svatyně, žádné smíření, žádná Tóra, žádná Bible, žádná zaslíbená země, žádná naděje. Nic. Jen sporné pohodové umírání v soukromé pustině. A Hospodin přichází a říká, tak na co čekat, ukončíme tenhle nesmysl hned.

1

A tu do dění vstupuje Sipora, Mojžíšova manželka, žena, matka. Jde a odevzdává jejich syna Hospodinovi. Jaká je symbolika obřízky? Jak se to dělá? Dělá se kamenným nožem. Proč ne železným? Protože kámen stvořil Hospodin a kámen, skála, představuje Hospodina. Kamenným nožem představujícím zásah Hospodina se chlapci uřízne předkožka na pohlaví. Tedy v místě, které Hospodin požehnal svou stvořitelskou mocí plodit a rozmnožovat nový život. Život oživený krví. A tato předkožka se pak pohřbí do země. Pohřbí se jako usmrcený člověk. Jako někdo, kdo prolil svou krev a zemřel. A otevřel tak nový život, požehnaný a odevzdaný Bohu. Do slavnostní svaté smlouvy s Ním. Dnes se tato smlouva uzavírá svatým křtem – starý člověk je symbolicky pohřben do vody a povstává z ní člověk nový, Boží, náležející Bohu, svatý.

Máme zde jediný text v Bibli, kde obřízku provádí žena, matka. Je v tom hluboký smysl. I pro nás a snad i pro naši církev. Kdo může křtít v naší církvi? Ordinovaný kazatel, tedy pouze muž, nebo ordinovaný starší sboru, tedy i žena, ale jen se souhlasem předsedy sdružení sborů, tedy opět pouze muže. Podle tohoto textu je tedy tato praxe církve žel nebiblická. A nejspíše proto také celosvětovou církev, zvláště v poslední době, citelně rozděluje. Sipora pronáší v této napjaté situaci zvláštní slova: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví“. Čteme v původním textu, že po onom abrahámovském obřadu prolití krve symbolizujícím smrt starého života a otevření se, odevzdání sebe a svého dítěte životu novému, se Sipora sklání k Hospodinovým nohám (hebrejské „naga“ je nejen „dotknout“, ale i „předložit“) a vyznává odevzdání své rodiny Bohu tak, jako se tehdy odevzdávala nevěsta s celým svým příbuzenstvem ženichovi. Je zde hebrejské spojení „chátan dammím“ – doslova „ženich krve“, což znamená příbuzného skrze prolití krve (tedy například i švagra, příbuzensky spřízněného skrze krev nevěstina panenství atd.).

Všimněme si, Mojžíš zde nedělá nic. Chce mít klid, i když je to klid, který vede ke smrti. Je jako divák na scéně. Sipora vidí, co on ne. A okamžitě jedná. Na tom, co se děje Mojžíšovi, jejímu manželovi, ve vztahu s Bohem, náhle spatřuje neúnosnost, nesmyslnost jejich lpění na tom soukromém životě pro sebe. Sipora odevzdává jako nevěstu svou rodinu zcela Hospodinovi, jako ženichovi. Rodina Mojžíšových se stává pokrevně příbuzná s Bohem – je teď „jedné krve“ s Hospodinem. Takto se my dnes symbolicky „pokrevně spojujeme“ s Kristem i mezi sebou při Božím „usmrcení starého člověka“ v nás zobrazeném ve křtu a při přijímání vína jako Kristovy krve při Večeři Páně. Byla to matka Sipora, kdo odevzdal Mojžíšovu rodinu Kristu a vydal ji do služby nádhernému Božímu dílu mezi lidmi.

A to je to, co nám dnešní text vzkazuje: Je to matka, kdo má v rodině největší vliv na děti. Je to matka, která v rodině nejnaléhavěji cítí Hospodinovo volání k odevzdání života svého i dětí Pánu Bohu. Je to matka, kdo je nejlépe a nejmocněji povolán k prolomení rodinné soukromé sebestřednosti, která vede jen ke smrti. Je to matka, kdo je povolán působit v rodině k tomu, aby si rodina nenechala své děti, svého Boha a svůj život jen pro sebe, ale odevzdala je Bohu k jeho těžkému, nepohodlnému, ale nádhernému dílu mezi lidmi.

Proto Pavel píše Timoteovi o ženě: „Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti“ (1. Timoteovi 2:15). Nebraňme ženám v jejich nesmírném rodinném i veřejném duchovním poslání, naslouchejme jim, dejme jim prostor se rozvinout, otevírat naše rodiny a naši církev potřebným a hledajícím lidem. Povzbuzujme je a podpořme je co nejvíce v tom, k čemu je Pán Bůh v našich rodinách, sboru i církvi povolává.

Amen.