Nebezpečí zabezpečování

Kázání Tomáše Kábrta v Sokolově 17.9.2016

Známý adventistický kazatel Alois Bárta říkával: „Není ve světě mráčku, ze kterého by do církve nepršelo“. Dnes žije církev uprostřed tak zvané konzumní společnosti. A podstatou konzumní společnosti, myšlení, ve kterém žijeme, je dosahování co největšího užitku s co nejmenším úsilím. Maximalizace zisku a pohodlí při minimalizaci nákladů a rizik. Pod tímto vlivem si dnes mnoho lidí v církvi představuje i Pána Boha jako nástroj pohodlné prosperity, blahobytu konzumního života, jako záchrannou síť, která má předejít všem problémům a nebezpečí života. Odpovídá tato představa Bohu, o kterém čteme v Bibli?

Apoštol Pavel z Tarsu je jednou z nejvýraznějších postav v Bibli. Cestoval, zakládal sbory po celém Středomoří, rozšířil křesťanství a první křesťanskou církev do celého světa. Ale přitom zažíval zpravidla velmi nebezpečné situace. Jeho následování Krista bylo vše, jen ne pohodlí a bezpečí. Jednou ho vezli v zimě lodí do Říma k soudu (Skutky 27). Šlo o život. Když jste cestovali do Říma, museli jste přes moře a Pavel nenáviděl moře, zažil už třikrát ztroskotání lodi, moře rozhodně neviděl jako bezpečné místo, jednou byl ve vodě „celý den i noc“, než byl zachráněn. Cestovat tehdy po moři bylo mnohem riskantnější, než je tomu dnes. Řím byl už tehdy velkým městem a musel být neustále zásobován za každého počasí jídlem po moři, město za to platilo kapitánům obilných lodí, ne za doručení obilí, ale za dopravu, platili jste, ať obilí dorazilo, nebo ne, a totéž žel platilo při dopravě lidí na nich. A Pavel cestoval právě na jedné z těchto lodí s obilím, z Alexandrie do Říma, v zimě, a měl s lodními důstojníky znepokojující rozhovor o bezpečnosti: „Mužové, vidím, že plavba bude nejen spojena s nebezpečím a velkou škodou pro náklad a loď, nýbrž ohrozí i naše životy“ (Skutky 27:10-11). Ale nebyl vyslyšen – Pavlovi šlo o bezpečnost, majiteli lodi šlo o peníze.

A poté strávili celé dny a noci v prudké bouři. Loď nemohli nijak ovládat – byli unášeni vichrem, vlnami, vyhazovali věci z lodi, náklad, pak výstroj, přišli o plachty. V nejtemnější chvíli bouře Pavel povstal a řekl: (v. 23-26) „Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha, kterému patřím a kterému sloužím, a řekl mi: Nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své.“

Francesco Zahra, Ztroskotání svatého Pavla

Co si asi Pavel, tváří v tvář jistotě čtvrtého ztroskotání, pomyslel o tom, jak bezpečné je následovat Ježíše? Jak by se vám líbilo takové ujištění z nebes: Zase skončíš se všemi ve vlnách, ale nějak to přežijete. A když se pak jejich loď skutečně rozlomila na jakési mělčině, ztroskotali do vln a konečně se celí mokří a promrzlí dostali na břeh nějakého ostrova (Malta), a seděli po mnoha dnech ve spárech živlů na pevné zemi, když přestalo konečně pršet a laskaví domorodci jim rozdělali oheň, aby se ohřáli, a Pavel chtěl přiložit, zakousla se mu do ruky jedovatá zmije. A to je Pavlovo následování: mnohokrát vězněn, třikrát bičován, jednou kamenován, čtyřikrát ztroskotal na lodi, jednou se den a noc topil v moři, pronásledován, vyháněn z měst, bit a teď ještě uštknut jedovatým hadem. Křesťanství, následování Krista ani Bůh sám Pavlovi nemohl připadat bezpečný. Pavlovi nakonec ta zmije zázračně neublížila, ale když se pak dostal k císaři do Říma, strávil tam zbytek života ve vězení, byl odsouzen k smrti a popraven. Pavlovi nemohl připadat Bůh bezpečný. Ani lidem v Pavlově okolí nebo nám, čtenářům jeho příběhů, se Bůh nezjevuje na Pavlově prosperitě a bezpečí, ale naopak na Pavlových nejděsivějších krizích a problémech.

Jak se zjevuje Bůh na nás a na našich životech? Žijeme v době, která se snaží minimalizovat úsilí a nebezpečí a maximalizovat zisk a bezpečnost našeho majetku, zdraví a životů. Ale Pavel musel vidět bezpečí svého majetku, zdraví a života úplně jinak. Jak? Snažíme se mít pod kontrolou všechna rizika, aby naše životy i církev byly pohodlné a bezpečné, bez problémů a krizí, ale je právě toto skutečně bezpečné? Je možné, že Bůh vidí naše bezpečí, záchranu, spásu jinak? Jak?

Před každým letem v letadle je školení s nafukovacími vestami. Stane se tím let bezpečnější? Kolika cestujícím při leteckých katastrofách pomohly nafukovací vesty? Všechny ty cvičné poplachy a bezpečnostní zařízení – zdá se to smysluplné, účelné, ale opravdu to změní náš život? Je pak bezpečný, cítíme se jistější, v bezpečí, zachránění ve svém životě?  Podle sociálních antropologů je dnes pravděpodobnost násilné smrti třicetkrát až padesátkrát menší, než ve starověku. Ale porovnáme-li tehdejší písemné záznamy (včetně Bible) s dneškem, lidé jsou dnes paradoxně mnohem více vystrašení než tehdy. Čím bezpečněji žijeme, tím víc se bojíme. Hladina věcí, které nás vyděsí, je nižší. Dá se toho velmi dobře zneužít, všichni demagogové dnes pracují úspěšně se strachem. Vyděšení lidé jsou velmi snadno manipulovatelní. Zdá se, že právě z pohodlí a blahobytu vzniká pocit, že něco není v pořádku. Člověk se bojí, ale neví čeho. Dánský filozof Søren Kierkegaard tomu říkal úzkost.

A tak chceme mít pod kontrolou všechna rizika, vyhnout se všem problémům, ale je právě tohle skutečně bezpečné? Není to jen „placebo?“ Mohlo by to pomoci, ale pomůže to opravdu? Tahle konzumní minimalizace rizik a maximalizace užitku se přímo promítá do našeho systému hodnot – je možné, že Bůh má jiný systém hodnot?

Ježíš mluví o bezpečnosti v jedné krátké pasáži u Marka 8:31-37. Předtím zázračně nasytil tisíce lidí, začali si říkat: To by bylo něco, takhle se mít, to by byl král, to by byla pohoda. Ale Ježíš na to reaguje nečekaně: „Začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.“ Jako bychom Petra slyšeli: Ježíši, takhle by to nešlo. Jak já, Petr, můžu následovat někoho, kdo chce změnit celý svět, ale sám není v bezpečí, sám nemá pod kontrolou ani svůj vlastní život a kráčí vstříc problémům, nebezpečí a smrti? To ne! Ježíšova odpověď je šokující: (od v.33) „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?“

To jsou velmi zvláštní a velmi silná slova. Ježíš říká, že následovat ho je ve skutečnosti velmi nebezpečné, riskantní, těžké, říká svým následovníkům, nám, co znamená ho skutečně následovat – následovat Ježíše v tomto světě neznamená bezpečí, ale nebezpečí, to není předcházení a vyhýbání se problémům, sborový výlet, je to extrémní sport, a na jeho prvních učednících, většinou mučednících, jasně vidíme, že skutečně to tak je. Je možné vysedět Boží království v teple doma nebo v modlitebně? Jestliže následování Ježíše má změnit svět, i toto město, tuto zemi, nemůže to být snadné, nemůže být konformní, bezpečné, nemůže být bez rizik a problémů. Je to přesně naopak: když usilujeme o pohodu a bezpečí, děláme to špatně. Jsme mimo. Takové smýšlení podle Krista „není z Boha, ale z člověka“.

Pavel při následování Krista rozhodně nebyl v pohodlí a bezpečí. Právě naopak, byl většinou v situacích, ve kterých by současník plakal a zoufal si. V pohodlí a bezpečí žil předtím, než Krista poznal. V listu Filipským o tom Pavel píše, právě v souvislosti se svým bezpečím a zabezpečením:  (Filipským 3:4-8) „Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: Obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony…“

Já bych si mohl myslet, píše Pavel, že jsem zachráněn, že mám všechno, co potřebuje člověk, aby byl zachráněn, aby měl jistotu spasení. Z věřící rodiny, z pravé církve, z rodu Benjamin („syn pravice“ – milovaný syn), křesťan nejkřesťanštější, farizeus „nejfarizejovatější“ – konzervativec nejkonzervativnější, horlivec nejhorlivější, v zachovávání zákona nejdůslednější, v Písmu nejvzdělanější, pokud jde o čistotu víry  nejnekompromisnější, bez chyby. Všechno, co dal Bůh člověku, já jsem toho příkladem, a vše, čím je možné zabezpečit si život, a to i věčný život, to já mám, píše Pavel.  A pak pokračuje takto: (od v. 7) „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.“ Co že to považuje za ztrátu? (Všimněme si aktuálních termínů zisk, ztráta z ekonomického, konzumního slovníku a myšlení.) Pavel tu nemluví o věcech, které obvykle v církvi považujeme za modly, jako jsou peníze, auta, kariéra, obdiv, domy, vzhled. Mluví o duchovních věcech – o svém původu, rodině, církvi, o svém vyznání, náboženské příslušnosti, o svém teologickém vzdělání, zásadovosti, svědomitosti, horlivosti, charakteru, mluví o věcech, které  většinou náboženskýma očima dělají věřícího člověka tím, čím je. A Pavel právě tyto věci odkládá jako ztrátové, zbytečné, jako placebo. Odkládá je „pro Krista“.

Na čem my si zakládáme? Předpokládám, že to nejsou velká auta, velké domy, peníze, drahé dovolené, pracovní pozice. Ale o těch tu není řeč. Jaké místo má v tvém životě tvůj původ? Tvá náboženská příslušnost („adventistická identita“), tvé znalosti, vzdělání, tvé tituly, to, jak vypadáš před lidmi, tvé postavení ve sboru, v církvi? Zde jde přímo o mou a tvou identitu, o to, nač ve skutečnosti v životě spoléhám, čemu věřím, na čem si zakládám, s čím se ztotožňuji. Co definuje tvou identitu? Tvá rodina? Příslušnost k církvi? Tvé náboženství? Tvá sečtělost? Tvé zásluhy? Horlivost? Tvé „budování charakteru“? Pavel vyznává něco výrazně jiného: to, co jsem já, nedefinuji já. Ani nikdo jiný z lidí ani andělů. Ale jen Bůh. Kristus.

A nejen to. Pokračuje: (v. 8) „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko…“ Ve věci svého spoléhání, svého bezpečí, odepisuje Pavel úplně všechno, co si lze v tomto světě představit, všechno může odejít, protože vedle Ježíše je to jen ztráta. A Pavel jde ještě dál: „Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za NIC, abych získal Krista a nalezen byl v něm.“

V souvislosti s duchovními jistotami už nemluví o ztrátě, ale o NIČEM. Když máte ztrátu, když něco ztratíte nebo na něčem tratíte, znamená to, že to chcete mít, ale žel nemůžete. „Nic“ je naopak to, co nechcete, ale žel máte. A Pavel všechno v tomto světě nazývá ničím. V řeckém originálu dokonce používá slovo „skubala“ – „lejna“. (V doslovnějším kralickém překladu skutečně čteme „jako lejna“.) Všechno v tomto světě, v čem lidé hledají svou identitu, záchranu a bezpečí, včetně svých národních, etnických, vlasteneckých a náboženských kategorií, shledává pokrevně nejčistší a nejsečtělejší a nejnáboženštější z náboženských vůdců Pavel „lejny“.

A tak zatímco my konzumně minimalizujeme rizika, preventivně chráníme svůj klid, pohodu, bezpečí a „identitu“ doma i ve sboru před všemi potenciálními problémy, kterých se upřímně děsíme, usilujeme pro sebe o co největší materiální i duchovní zisk a komfort s co nejmenšími náklady, riziky a osobním úsilím, Boží slovo nám připomíná:  Uctívat Boha tímhle znamená uctívat ho lejny. Chcete-li pohodu, bezproblémové a bezpečné následování Krista, jste úplně mimo.

V křesťanství – následování Krista v žádném případě nejde o zabezpečování se a minimalizaci rizik a problémů – v osobním životě ani životě sboru a církve. V křesťanství jde naopak o odložení všech těchto nicotných snah, o riskantní a nebezpečné vzdání se vlastní kontroly. Křesťanství je ta loď v bouři, kterou nikdo z lidí neřídí a její pasažéři se zbavují všech zavazadel a svěřují své životy výhradně do Boží vůle. Je to následování Krista z pohody do nepohody, z bezpečí do ohrožení svého i druhých, z vyhýbání se problémům do utkávání se s neřešitelnými těžkostmi, dokonce do vyhledávání a braní na sebe problémů druhých. V síle Ježíše Krista, který právě takový lidský příběh prožil. A který se právě na takových příbězích a životech svých následovníků zjevuje lidem ve světě.

Jen tak „poznáme“ a „nalezneme Krista“ a „budeme nalezeni v něm“, jen tak můžeme na Něho spoléhat, jen tak to bude Kristus, kdo definuje můj život, kdo „žije ve mně“ a „na odhalené tváři nás všech se zrcadlí“ všem kolem. Poznávat Ježíše, následovat a zjevovat ho, být křesťanem, to není bezpečné, snadné, není to procházka do sboru, je to extrémní, vzrušující a bolestivá cesta. Ale je to cesta pravdivá a živá. Pokud jde o mne, chtěl bych do toho jít a takové křesťanství prožít. Co vy?

(podle Aloise Bárty, Jana Sokola, Sørena Kierkegaarda, Marka Buchanana a Toma de Bruina)