Kázání Luboše Čapka z 19.11.2011

„Pane, ty víš, co je lepší, staň se to, či ono tak, jak ty budeš chtít. … Raději bych byl chudý pro Tebe, než bohatý bez Tebe. Raději se stanu na zemi poutníkem s Tebou, než abych bez Tebe vlastnil nebe.“

Takto hovoří o následování Krista Tomáš Kempenský. Vnímá je jako požehnání. Jak následování Krista vnímáme my? Vyjádřili bychom to také jako požehnání?

Ježíš sám hovoří o následování možná jako o trápení, ale ve skutečnosti jeho slova hovoří o požehnání. Slovo, (řecky Akolutchein) které pro vyjádření následování používá však také poukazuje na jistou důležitost a vážnost. Následování Krista je něco výjimečného.

Pokud jsme poznali Ježíše jako živého Boha a rozhodli jsme se jej následovat, je dobré vědět, že Ježíš ustanovil některá kritéria svého následování.

Pro následování Ježíše Krista se musí člověk nejprve rozhodnout. Následování Krista totiž něco stojí. Jsou lidé, kteří se rozhodli následovat, aniž by si řádně uvědomili, co měl Ježíš tímto slovem na mysli. Možná, že jim nikdo nevysvětlil co následování Ježíše opravdu znamená. Následování vyžaduje vědomé a záměrné rozhodnutí.

Na druhé straně vnímám, že samotné následování, po mém rozhodnutí, může způsobit jedině Ježíš. Napovídá mi k tomu to výjimečné řecké slovo o kterém jsem se zmiňoval. Ježíš jej používá nejen proto, aby vymezil náplň mého života a nejen proto, aby mne vyzval. Používá jej hlavně proto, aby mě ubezpečil, že to co po mne požaduje zvládnu pouze v Jeho síle, a tudíž nemusím spoléhat na sebe. Ježíš také jako Stvořitel má jako jediný právo to po mne chtít. Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž. To není jednoduchá žádost. To je přímo nárok na můj život. Protože ten získám jen tak, že jej ztratím. Pro něj.

Anselm Grün ve své knize 50x Ježíš na toto téma říká toto:

Ježíš mě nenechá na pokoji a neustále mě bude zpochybňovat. Zůstane záhadou. Nalézám u něho nádherná slova, která se mě hluboce dotýkají, a narážím i na taková, která mě zlobí a s nimiž si nedokážu poradit. Ale právě ta provokující mi brání přizpůsobit si podle svých představ hotový Ježíšův obraz, protože on mi všechny mé představy rozbíjí. Je a zůstane vždycky docela jiný. Stále znova se s ním musím vypořádávat. Kdo vlastně je? Co je jeho skutečné poselství? K čemu se mě dnes snaží přimět?

Snaha vědců je život vytvořit. Snaha lidí, snaha mne člověka, je život si uchovat. Uchránit se ztrátě a tím smrti. Překvapivě zní Ježíšova slova – chceš-li získat tak nejprve ztrať. Chceš-li žít nejprve zemři.

Náš život dnes není až tolik extrémně vymezen životem či smrtí, tak jako tomu bylo v době pronásledování prvních křesťanů. Jejích rozhodnutí opravdu znamenalo buď život či smrt. Mnoho z nich, ačkoliv zemřelo, svůj život získalo – a to rozhodnutím pro Krista. Tento akt byl viditelný a nesl své důsledky. Dnes mé rozhodnutí můj život v našich podmínkách takto neohrozí. Ale jsou samozřejmě místa, kde ano. Jaké je tedy mé následování Krista. Výlučné, tak jako Jeho povolání k následování?

Otázku sebezapření nejlépe vystihuje hymnus o Kristu, který můžeme číst v listu Filipským 2,6-11. Znovu cituji slova Anselma Gruna:

Dnes nám jde o seberealizaci, o vnitřní korektnost. Ježíš tu jistě nemíní, že bych se měl ponižovat a zbavovat hodnoty. Přesto ono „zapři sám sebe“ provokuje. Chci-li být Ježíšovým učedníkem, je třeba, abych řekl NE svému egu, které se ublíženě a uraženě stahuje do sebe, které se staví do středu, které se pokládá za absolutní. Musím získat odstup od snah svého já zabrat si všechno pro sebe a kroužit bez přestání jen kolem vlastní osoby. Pokud držím zpátky svá nejsilnější přání a odporuji nadvládě svého ega, mohu se dotknout svého pravdivého já. Objevím, kým doopravdy jsem a jaká je má nejhlubší touha. Přijdu také na to, že být člověkem také vždycky znamená nést kříž. Je třeba, abych se zabýval navzájem si odporujícími sklony své duše v celé její protikladnosti, což velice často bolí. Jenže jedině touto cestou objevíme ten život, který Ježíš nazývá „pravým“.

Pro toho, kdo vzal svůj kříž na sebe, stane se jednoho dne korunou. Měli bychom nést svůj kříž ve víře a trpělivosti, neboť blízko je den, kdy kříž bude vyměněn za korunu. Pán Ježíš přijde brzy a s ním i jeho odplata!

Pokud jsi opravdovým křesťanem, pak jsi už musel zapřít sám sebe. Musel si uznat, že sám na svůj život nestačíš. Musel jsi přijít na to, že vlastními silami a schopnostmi se k Bohu nedostaneš. Musel jsi spásu přijmout jako dar od Boha, který si nezasloužíš.

Ale to nestačí. Nestačí na tuto cestu vstoupit, je třeba jít po ní i dál. A to je často pro nás ještě těžší. Musíme dál, den po dni sámi sebe zapírat. To je velmi, velmi těžké. A také mnohdy bolestivé. Proto mnoho učedníků cestu po nějaké době opouštějí.

Každý z nás máme své sklony, které nás z této cesty odvádějí. Strach, slabosti, zlost, hněv, touha se zalíbit, touha být uznáván, touha vlastnit, touha ovládat. Žijeme v prostředí, které nás z této cesty odvádí. Žijeme v atmosféře, kde se vysoko hodnotí výkon, úspěch, schopnosti, talent, perfektní vzhled. Když najednou Ježíš říká: „zapři sám sebe“, musí nám to připadat těžké. Pokud nám to tak nepřipadá, pak jsme to zatím ještě nepochopili.

Jít po této cestě znamená ve svém životě říct své „ne“ všemu, co je v rozporu s Boží vůlí. Cokoliv nás odvádí od Krista, musíme tomu jasně říct „ne“. Ať už je to jiný člověk, peníze, obchod, zaměstnání, ctižádost, děti, sláva, úspěch. Mnoho z těch věcí je dobrých, ale nic z toho se nesmí dostat na první místo v našem životě. To patří pouze Kristu.

Toto je velmi těžké pro jakéhokoli křesťana. Nezáleží na tom, jak dlouho jsme křesťané, vždy je to pro nás těžké.

Bonhoeffer říká: „Sebezapření znamená hledět jen ke Kristu, jak jde před námi, a nikoli na cestu, která je nám příliš obtížná.“

Zapřít sebe sám znamená, že Ježíš a jeho dílo získají vůbec tu první prioritu v mém životě. Všechno se točí kolem něho.

Sebezapření a nesení kříže totiž nemá být zdrojem skleslosti a smutku, ale světe div se, zdrojem radosti. Nejdeme totiž po této cestě sami, ale jdeme po ní s Kristem. Bez následování Krista by sebezapření a nesení kříže bylo jen zbytečným sebetrýzněním, prázdnou askezí a falešnou pokorou.

V sebezáporu a nesení kříže vytváříme prostor, který je potřeba něčím vyplnit. My se ztrácíme, aby mohlo vzniknout něco nového. Naše vůle mizí, aby rostla Kristova vůle. Naše staré „já“ umírá, aby přišlo nové „já“. Cesta sebezapření a smrti je proto jedinou cestou k plnosti života. Důvodem, proč jsme ochotni pro Krista zemřít, je život, který pak následuje. Starý život je nahrazen novým, mnohem lepším.

Přes bolest a trápení které život s Kristem někdy přináší, je cesta za Kristem cestou radosti. Když upustíme od úsilí uspořádat si život podle sebe, nebo když se vzdáme všeho, čeho si ceníme, co nám brání Krista následovat, tehdy objevíme pravou radost z toho, že jsme křesťané. Smutek z toho, co jsme ztratili, nahradí radost z toho, co jsme dostali. Ztratili jsme sami sebe, ale získali jsme mnohem víc. Získali jsme Krista a v něm pravý život.

Následování a tím také povolání má v Bohu – Ježíši tyto základní známky:

Je to úkon svobodné Boží volby – Bůh si ze své vlastní iniciativy zamiluje člověka a zvolí si ho před jeho narozením (Jer. 1,15; Gal 1,15) a osloví ho, ať je v jakémkoliv stavu a v různých okolnostech (Jer 1,6-7, Gal 1, 13-14).

Je to úkon tvůrčí lásky – Bůh volá člověka jménem (Iz 43,1). Povolání není tedy něco mimo člověka, ale je vepsáno do knihy jeho bytí. Bůh takto navazuje osobní a originální vztah.

„Jsem stvořen, abych vykonal něco nebo byl něčím, pro co nebyl nikdo jiný nikdy stvořen. Nezáleží na tom, jsem-li bohatý nebo chudý, pohrdaný nebo ctěný od lidí. Bůh mně zná a nazývá jménem. Jistým způsobem jsem na svém místě tak potřebný, jako je archanděl na svém místě.“

Je to jedno hledisko Božího zjevení – Bůh zahajuje s člověkem dialog, aby mu zjevil, kdo je, jaké místo zaujímá a co má v jeho plánu udělat.

Je to dynamická skutečnost – Bůh volá člověka v každém okamžiku jeho života. Je to důvěrný rozhovor mezi Pánem a člověkem. Pán neustává volat a odpovídat. Ten rozhovor začíná v čase a končí ve věčnosti.

Je to dar universální – Bůh volá všechny lidi.

Je to dar pro poslání – Bůh volá každého, aby ho poslal do služby podle toho, jakým osobním darem ho obohatil.

D.Bonhoeffer v knize Následování píše:

„Ježíš říkal: „Následuj mne.“ …a učedníkova odpověď má být poslušný čin.

Nenásledujeme-li, nenaučíme se věřit. Kdyby celník Lévi nesvěřil Ježíši život, nebyl by se naučil věřit. Také Petr musel vystoupit z lodi na vzdouvající se vody, aby poznal svou nemohoucnost a všemohoucnost svého Pána…, aby obsahem následování byl sám Ježíš.

Následováním nečiníme něco mimořádně významného, nýbrž máme prostě poslechnout. Není tu místo pro chválu. Vstupujeme do nejistot, do nepřehledných a nahodilých situací, do nekonečných možností. Vztah k určité ideji může mít povahu poznání, nadšení, snad i uskutečňování, nikdy však povahu poslušného následování. A jen proto, že Syn Boží se stal člověkem, je jediným prostředníkem a pravý vztah k němu je dán následováním…  Ježíšovo slovo není novou naukou, nýbrž novým stvořením člověka. Víra je vírou v poslušném činu. Pokud ne, je jen zbožným sebeklamem, lacinou milostí…“

„Nestačí pouze pozorně naslouchat učení a poslušně přijmout přikázání. Je třeba jít více do hloubky a přilnout přímo k samotné Ježíšově osobě, sdílet s ním jeho život a úděl, mít účast na jeho dobrovolné a láskyplné poslušnosti. Ježíšův učedník se stane skutečným Božím učedníkem, bude-li svým souhlasem víry následovat toho, jenž je vtělenou. Ježíš je skutečně světlo světa a světlo života, je pastýř, který vodí a živí ovce, je cesta, pravda a život, je ten, jenž přivádí k Bohu Otci, takže vidět jeho, totiž Syna, znamená vidět Otce.

Následovat Krista neznamená napodobovat ho jen vnějším způsobem, protože Kristus zasahuje člověka až do nejhlubšího nitra. Být Kristovým učedníkem znamená zcela se připodobnit tomu, jenž se stal služebníkem až do sebeobětování na kříži.“

Následovat Krista tedy neznamená jen něčemu přitakat, souhlasit s nějakou naukou. Je to způsob života, založený na vědomém rozhodnutí, a na Jeho zmocněním mého rozhodnutí.