Požehnání slepého podvodníkovi

Kázání Tomáše Kábrta 24.5.2014 

Genesis 27:1-23
Jde o požehnání a požehnání dává Bůh. Kdy se žehná? Při boho-službě.
Izák je knězem rodu, představitelem Boha, je dokonce slepý, bezmocný, závislý – zřetelně nejde o jeho vůli, ale o Boží vůli
Jákob vstupuje do Boží přítomnosti, jde o bohoslužbu, o motivaci k ní
Jákob něco očekává, chce – požehnání (myslí na dědictví, moc, bohatství)
a přichází jako herec – v slavnostním přestrojení, hraje si na někoho jiného, pod jiným jménem…
Bůh je přítomen, skrze Izáka se ptá: „Kdo jsi?“ (doslova „kdo ty“? nebo „zda ty?“)
podobně k Adamovi – „kde jsi?“ (také „jak jsi?“)
Můžeme si na něco hrát, ale v Boží přítomnosti, při bohoslužbě, jsme konfrontováni s pravdou, se svým skutečným stavem, se svou identitou… kdo jsi doopravdy?

Jákob si hraje na Ezaua, aby něco získal
hraje někoho, kdo má podle lidských představ nárok na Boží požehnání
vykazuje se svým výkonem, svým darem, službou,
všechno je to lež, jméno není jeho, dar není jeho…
dokonce se ve svém pokrytectví dovolává Boha (v. 20) – používá tak zvanou svatou lež, svou lidskou manipulaci vydává za Hospodinovu vůli
– jak je vůbec schopen takové opovážlivosti?
– všimněme si, jak mluví o Bohu – je to Bůh tvůj, Izákův, ne můj, Jákobův, je to cizí Bůh, Bůh rodičů, předků, těch druhých, Bůh církve, ale můj ne, nejde mi o něj, jde mi o mě a o mé požehnání, o mé spasení atd.

A Bůh reaguje (prostřednictvím Izáka) zvláštně: zve tohoto sebestředného pokrytce a podvodníka blíž k sobě a dotýká se jej – a žehná mu! Bůh žehná podvodníkovi. Je snad také slepý? 

Jak připravila Rebeka Jákoba pro případ tohoto doteku?
– zakryla jeho nahotu kůží kůzlat
k čemu sloužila kůzlata a jehňata? k oběti
koho představovala tato obětní zvířata? Mesiáše – Krista
to není náhoda…       I prvním hříšníkům Bůh „oblékl kožené suknice“

Nevinnou obětí zakryl jejich nahotu, jejich odcizení, hřích 

Pro tuto oběť svého syna Bůh žehná hříšníkovi
– ne pro jeho divadelní výkon, pro jeho svaté lži, pro jeho zásluhy, dary…

pro oběť svého syna je Bůh jako Izák „slepý“ k našemu trapnému slavnostnímu pokrytectví, k našemu sobectví a bezbožnosti, protože na nás se dotýká svého Syna.
Oslovení „můj synu“ se v této kapitole opakuje sedmkrát, to také není náhoda, při Božím požehnání jde o Jeho Syna 

Bůh řekl o Ježíšovi při jeho veřejném vystoupení u Jordánu: „Toto je můj milovaný syn“

slepý Izák se na Jákobovi dotýká oběti a žehná mu
V této oběti, ve jménu a moci Božího Syna, Ježíše Krista můžeme i my, hříšní sebestřední pokrytci, být požehnáni, 
protože naše hříchy a odcizení zakrývá Bůh obětí svého Syna, když přicházíme do jeho přítomnosti, na bohoslužbu, jako Izák nevidí nás a naše hříchy, ale dotýká se svého Syna, jeho oběti za nás.

V této oběti můžeme i my být „slepí“ k nedostatkům druhého, když přichází do Boží přítomnosti, nevidět jeho sobectví, pokrytectví ale zvát jej, přes všechny jeho nedostatky, k Božímu požehnání v Kristově oběti.

Boží milost v Kristu je totiž pro ty, kteří si ji nezaslouží.

Bůh pracuje s nedokonalými lidmi, žehná lidem s nedokonalým charakterem, chováním, pověstí, teologií, vyznáním atd.
Ten soud, komu žehnat a komu ne, není na nás, ale na Bohu, naší odpovědností je být ve svém okolí nástrojem Božího požehnání, dobré zprávy evangelia o spáse v Kristu.

Genesis 32:23-30
Po 22 letech se Jákob znovu setkává s Bohem,
u potoka Jábok s ním v noci bojuje.
Je zde hra slov: Jákob (lstivý) – Jábok (rozdělení) – abák (zápas) od abak (prach) – jde o lidský zápas, v lidské síle, o jeho lidskou pomíjivost bez Boha, „z prachu do prachu“. 
To vše je ve jménu Jákob – lest, rozdělení, zápas, marnost,
opět jde o Boží požehnání.
A opět se Bůh ptá: Kdo jsi? „Jaké je tvé jméno?“
Jméno je v Bibli charakter, identita
A tentokrát si Jákob už na nic nehraje,
není v žádném převleku, masce, nehraje žádné divadlo, nevykazuje se žádnými dary a zásluhami,
vstupuje do Boží přítomnosti takový, jaký je,
pod svým jménem, ne pod cizím.
Jsem Jákob – lstivý, soupeřím s druhými, zápasím ve své síle a marnosti.
Ale Bůh mu sám dává jiné jméno – Jisra-El
– bojuje Bůh, bojuje v Boží síle, ne už ve své, ale mocí Ducha svatého, ne lstí a násilím
nemyslí už na sebe, ale jde mu o jeho bratra, rodinu, církev, společenství, jehož je součástí

a Bůh bolestivě ochromuje Jákobovu sílu, aby mu naznačil, jak bude sám ve svém Synu bojovat a trpět za něj na kříži.
Kdy dostává člověk jméno? když se narodí.
Narodil se tu nový člověk – Izrael
– sám Bůh maže jeho staré jméno – odpouští, nevidí celou jeho minulost a opět mu žehná.
A tento nový člověk se nově setkává se svým bratrem, ne už jako lstivý rival, kterému jde o vlastní moc

Genesis 33:2-5

Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. 

Jde beze lsti a otevřeně, přede všemi, klaní se pokorně, považuje se za „otroka“…

Jak Bůh stvořil tohoto nového člověka?
Jak se z lstivého, soupeřícího, zápasícího Jákoba stal přímý, smířlivý, pokorný, Bohu a bližním oddaný Izrael?
Jak se zrodil tento nový člověk, tento nový typ společenství – duchovní Boží lid Izrael?
Stalo se to svatými soudy, tresty, represemi, vyhrožováním, pranýřováním hříchů, napomínáním, spíláním? ne.
Znovuzrozený člověk, znovuzrozené společenství, se rodí Božím požehnáním.
Požehnáním sebestřednému lstivému pokrytci, jehož hříchy zakryla oběť Božího Syna.
Požehnáním celá léta měnil Bůh jeho srdce
a s požehnáním mu sám dal nový život, nové jméno, nový charakter.
Pán Bůh chce takto v Kristu požehnat novým svatým životem každému z nás.
Přinesl nejvyšší oběť na kříži, aby touto obětí zakryl všechny naše nedostatky, soupeření a odcizení.
Přijímáme-li tento jeho nádherný čin lásky, dotýká se na nás svého Syna Ježíše Krista a žehná nám.

Jako protestanté a adventisté věříme ve všeobecné kněžství křesťanů. 
Kněz, jakým byl ve své rodině slepý Izák, je tím, kdo žehná, kdo je prostředníkem Božího požehnání lidem. A Boží požehnání mění zlá lidská srdce.
Přijímáme-li křesťanství, tedy Krista, vírou přijímáme nové jméno, nový charakter – jméno a charakter Ježíše Krista a život v jeho svatém Duchu.
On je tím svatým požehnáním, které máme předávat hříšníkům kolem sebe.

Genesis 33:10

Ale Jákob naléhal: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal! Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval.“