Pravý sobotní odpočinek před námi

Kázání Tomáše Kábrta v sobotu 11.2.2017

Židům 4:1-11

Máte rádi soboty? Proč? Po často úmorné všední práci v týdnu je sobota odpočinkem, občerstvením, povzbuzením… Je také setkáním s Bohem a jeho lidmi, příležitostí k přehodnocování, katarzi, očištění. Dnešní text z Listu Židům je většině lidí poněkud obtížně srozumitelný – to znamená, že nás zve do hloubky. List Židům je kázání, a tato 4. kapitola je kázání na text z Žalmu 95  – a já tu nyní mám kázání o Židům 4, takže uslyšíte kázání o kázání o Žalmu 95 – přečtěme si tedy společně ještě Žalm 95

Sobotní odpočinek je úžasný, nejen v církvi, i lidi mimo církev se těší na sobotu, na volno po všedních pracovních dnech, a princip střídání dní práce a dne odpočinku se vine celou Biblí. Objevuje se také v našem textu z Židům 4 (Žalmu 95), mluví o principu odpočinutí – o Izraelcích putujících pouští, oni putovali a putovali a putovali, znáte ten příběh, a možná si také říkáte, proč museli tolik putovat tou pouští, vždyť ani přesně nevěděli, kam vlastně jdou, a nakonec se tím vlastně ani nikdy nikam nedostali, až jejich děti. Měli zaslíbení nové země, ale nikdy do ní nevešli. Co vlastně dělali v poušti celých 40 let? Proč tak dlouho? Vypadá to, že na ně byl Bůh, který je po té poušti vodil, vlastně rozhněvaný,  vždyť i v té Pavlově citaci z žalmu čteme: (verš 11) „Proto jsem se v hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí!“ Proč se Bůh na ně tak hněval?

Ano, víme, že uctívali zlaté tele, nedůvěřovali Pánu Bohu, reptali atd. atd. A po tisíci a jedné šanci to Bůh s nimi vzdává, jako by byl unaven z těchto Izraelců, říká jim: vy mi ve skutečnosti nevěříte, vy ve skutečnosti nechcete, bych byl váš Bůh – sami jste nevešli do zaslíbené země právě proto, že jste mne neposlechli. Já vás vedu, žehnám vám, ochraňuji vás, a vy? Jestli mne nechcete, nechte být. Myji si nad vámi ruce a přísahám, že vy nikdy nevstoupíte do zaslíbené země. Je v tom vlastně velká Boží lítost, tolik vynaložené snahy a nakonec mu skoro nikdo nevěří.

Mojžíš a Izraelci na hranici zaslíbené země, Jacob de Wit 1737

Ale co to má společného s odpočinutím? Když Bůh říká: Nevejdete do odpočinutí, říká tím, že je možné do něho vejít, ale ne pro ně. Zažili jste to někdy? Stojíte někde u vchodu, je hlídaný, pozvaní mohou vejít, ale vy ne   – odpočinutí je tu jako cíl, jako skutečné, vytoužené místo, jako smysl, naplnění života, ale ne pro vás. Životem v pustině unavení Izraelci stojí na samém prahu vytoužené, zaslíbené země, a ze strachu a nedůvěry do ní nevejdou, takže zůstávají v té pustině a bloudí v ní desítky let až do smrti, i jejich vůdci postupně umírají, až celá jejich generace pomine.

Teprve jejich děti, vedení Jozuem, vcházejí. Vcházejí do toho odpočinutí, které jim bylo zaslíbeno. Už žádné trmácení, už žádná pustina, ne po šesti dnech, ani po šesti letech, ale po čtyřiceti letech nacházejí odpočinutí – ne provizorní stany, ale skutečné domy, pole, sady, prameny… konečně klidný život, odpočinutí. Díky „vedení Jozuem“ – Jehošuou… Kolikrát je v našem Novém zákoně jméno Jozue? Dvakrát. Ve skutečnosti je tam ale 915x – 913x přeložené jako Ježíš… A když v NZ čteme o Jozuovi, může to být úplně stejně o Ježíšovi…

Ale zpět k Izraelcům, nová generace vešla do zaslíbené země, do odpočinutí, usadili se, následovalo období soudců, pak období králů a v něm David, kterému je některými rukopisy připisován právě Žalm 95 a v něm výzva vejít do odpočinutí – po stovkách let v zaslíbené zemi: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“ – co to znamená? Proč žalm vzniklý dávno po vstupu do zaslíbené země, vyzývá k tomu, aby lidé poslechli volání ke vstupu do odpočinutí?

Kázání v listu Židům říká, že jediný způsob, jak je to možné pochopit, je, že David čeká na jiné odpočinutí – ne na zaslíbenou zemi, ale na něco jiného. David je králem v zaslíbené zemi, je v odpočinutí od otroctví, od trmácení po poušti, má den odpočinku, sobotu, každý týden – na jaké odpočinutí očekává? Na „skutečné odpočinutí Boží“. Které není, i když nám to zní podivně, sobota. Skutečné odpočinutí Boží, které není ani zaslíbená země, skutečné odpočinutí Boží, které je něco zcela jiného – co to ale je? Podle listu Židům je to „jiné dnes“ – co pro všechno na světě to může znamenat?

Stvořil Bůh nějaký jiný den odpočinku v týdnu, třeba úterý nebo neděli? Je to nějaký jiný typ odpočinutí? List Židům bere starověké vyprávění, obrací ho ke každému z nás a říká: v tom celém jde o tebe. Protože Izraelci měli svoje „dnes“ ke vstupu do zaslíbené země, stáli na prahu a dívali se do ní, byli tam s plnou vroucí Boží podporou a zaslíbeními, a poslali tam 12 mužů, a když se vrátili, 10 z nich řeklo: Ne, to není dobrý nápad, jsou tam opevněná města a obři atd. A dva řekli – důvěřujme Pánu, pojďme do toho, udělejme to –  a tento den, kdy stáli na prahu zaslíbené země a dívali se do ní,  to bylo to jejich „dnes“ – ale otočili se a vrátili se do pustiny, utekli, báli se, nechtěli nic obětovat, důvěřovat Pánu, a list Židům říká: byl to ten jejich příhodný den, to jejich dokonalé „dnes“

A toto „dnes“ máme i my. Rozhodující události života vypadají jako záležitosti jednoho dne, ale takovými nikdy nejsou, rozhodujeme se k nim, připravujeme se, pak jednoho dne vstoupíme na palubu, ale pak se zase stále rozhodujeme tam zůstat, pokračovat. Je třeba svatba záležitost jednoho dne? školní zkoušky? křest? List Židům nám říká, to byl jejich příhodný den, jejich dokonalé dnes ke vstupu do odpočinutí a my máme tento  den také, a vtip je v tom, že tento den je „dnes“. David měl ten den, my máme ten den, a ten den je dnes.

Protože každý den je příhodným dnem ke vstupu do skutečného Božího odpočinutí,

každý den je příhodným dnem k plnému důvěřování Bohu,

každý den je příhodným dnem k opravdovému přijetí Pána Boha do svého srdce,

každý den je příhodný den k přijetí Božího zaslíbení úplného, věčného odpočinutí,

každý den je příhodný den k tomu vstoupit do skutečného nebeského odpočinutí.

Ne sobota, ne zaslíbená nová země, ale skutečné odpočinutí v Bohu. Každý den je dnes. A co je tím skutečným odpočinutím v Bohu?  Tím odpočinutím, do kterého můžeme vstoupit? Je to nějaký budoucí odpočinek? Je to budoucí věčný život s Bohem? Je to věčný život bez práce? V hebrejském originálu Žalmu 95 je pro ně slovo „manocha“ – spočinutí, domov, v řečtině původního Listu Židům „sabbatismos“ – sobotní klid, slavení, zachovávání soboty. Je to odpočinutí, do kterého nás nevede Jozue jako Izraelity, ale do kterého nás vede Ježíš, náš Pán a Spasitel. Není to časný, omezený, relativní  klid, jaký měli Izraelci v zaslíbené zemi, jsme zváni do dokonalého, absolutního, věčného odpočinutí s Ježíšem. To je ten „pravý sobotní odpočinek“, který máme každý přímo „před sebou“, každý den na dosah.

Ale jsme také v Listu Židům před něčím důrazně varováni – před tím, abychom se nebáli vstoupit do tohoto dokonalého odpočinutí plné důvěry v Boha, abychom se nebáli těch hradeb a obrů, jako Izraelci a neobraceli se dnes, na prahu dokonalého Božího odpočinutí, zpět do pustiny plné obav a starostí. A to je to, co říká tento text: to, co potřebujeme, je odvaha víry, plné důvěry v Boha, jde tu o důvěru a spolehnutí. To slovo je tu kázáno, to slovo je v Bibli, ale my ho potřebujeme přijmout – známe cestu, stojíme na jejím prahu, ale potřebujeme natolik důvěřovat Bohu, abychom na ní vyšli. Dnes.

Někteří lidé prožívají svou víru v minulosti – vzpomínají, jak v minulosti bylo vše lepší, lidé více věřili, byli více věrní, poslušní, a ve své fascinaci tou idealizovanou minulostí církve si ani neuvědomují, že jediná důvěra, která má smysl, je důvěra dnes, tady a teď.

Jiní lidé berou víru jako samozřejmost. Vždycky tu přece byla, Věřit, říkají, to je jako dýchat. Nepotřebujeme se přece rozhodovat dýchat, to jde samo, tím se nemusíme zabývat. A ve své samozřejmosti víry ani nepostřehnou, že jim důvěřování Pánu Bohu úplně zevšednělo a zešedlo a ono příhodné dnes, tady a teď už je vůbec netěší. Církev se jim stala nudnou a zaprášenou a vyhledávají pořád nějaké vzrušení a povyražení jinde a pořád to není ono.

A jsou i lidé, kteří mají vždy velmi dobré důvody, proč to nejde, vždycky jsou tu nějaké vysoké hradby a nějací obři a vůbec, vždycky je tu nějaký velmi dobrý důvod, proč vlastně nejde tak úplně věřit a důvěřovat a spoléhat a sloužit… možná jindy, zítra, až při nějakých druhých letnicích, snad, ale dnes? Ne, dnes nemůžu.

Minulost je super, povyražení je super, dobré důvody jsou super, ale Bůh je mnohem lepší, mnohem silnější a mnohem větší než jakýkoli dobrý důvod, mnohem víc vzrušující než jakékoli povyražení, a ten den pro vstup do jeho věčného odpočinutí není v minulosti, není až někdy zítra, ale právě dnes. A důvěra není  samozřejmá, sama od sebe, víra, důvěra je věc odvážného, vědomého, jasného rozhodnutí. Dnes.

Každý jsme dnes postaveni před toto rozhodnutí. Budu věřit Bohu, nebo tomu, co si myslím já? Budu věřit tomu, co vidím, nebo spoléhat na Boha a jeho moc? Soustředím se na starosti kolem, nebo na zaslíbené pravé Boží odpočinutí uvnitř?

verš 11: „A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.“

Ono usilování je v řeckém originálu „spoudadzó“, což je „usilovat, snažit se, pospíšit si“. Oč v životě usiluješ? Oč se v církvi snažíš? Za čím nejvíc pospícháš? Je to odpočinutí plné důvěry v Boha?

Máš rád sobotu? Můžeš ji prožívat každý den. Každé své dnes.