Výzva do dnešních dnů: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte …“

PhDr. Jiří Bauer PhD.

Kázání Jiřího Bauera 19.3.2016

1.Tesalonickým 5,21-23: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“

Před několika tisíci lety byli Toltékové známí po celém jižním Mexiku jako „ženy a muži poznání“. Antropologové hovoří o Toltécích jako o národu nebo rase, ve skutečnosti to ale byli vědci a umělci, kteří vytvořili společnost zkoumající a uchovávající duchovní poznání a starobylé praktiky. Setkávali se jako mistři a žáci v Teotihuacánu, ve starém městě pyramid.  Toltécké poznání bylo uchováváno a přecházelo z generace na generaci prostřednictvím jednotlivých rodů naguálů. Toltécká moudrost byla po staletí zahalena tajemstvím, stará proroctví však předpovídala příchod věku, v němž se toto učení vrátí mezi lidi. Toltécké poznání je duchovní nauka, ne náboženství. Nejpřesněji lze toto poznání popsat jako způsob života vyznačující se snadnou dostupností štěstí a lásky.

U nás vyšla kniha pod názvem Čtyři dohody a uvedené dílo zpopularizoval u nás herec Jaroslav Dušek, který na náměty z knihy udělal zajímavé divadelní představení. Opakovaně se to hrálo i v Karlovarském divadle, vždy jsou vstupenky beznadějně vyprodané. Přečetl jsem si také tuto knihu a podíval se ze záznamu na divadelní představení. Poselství je velice jednoduché, poutavé a jeho aplikace může pozitivně změnit narušené mezilidské vztahy a také pomoci vyrovnávat se osobně lidem s jejich problémy a komplexy. Položil jsem si otázku, nakolik korelují čtyři dohody s poselstvím Bible.

Kniha je uvedena vyprávěním příběhu, že před třemi tisíci lety žil v jednom městě obklopeném horami člověk a pustil se do studia dostupných pramenů moudrosti a vědění svého národa, aby se stal mistrem, naučil se poznání svých předků. Přesto úplně se vším, co se učil, nesouhlasil. V srdci cítil, že musí existovat ještě něco jiného a hodnotnějšího.

Jedné noci, když spal v jeskyni, se mu zdálo, že vidí své spící tělo. Za úplňku vyšel z jeskyně ven. Obloha byla jasná, a tak viděl miliony hvězd. Pak se stalo v jeho nitru něco, co mu navždy změnilo život.

Díval se na své ruce, cítil své tělo a najednou zaslechl vlastní hlas, jak říká: „Jsem stvořen ze světla, jsem stvořen z hvězd.“ Znovu pohlédl na oblohu a uvědomil si, že hvězdy světlo nevydávají, ale že jsou z něj samy stvořeny. „Vše vzniká ze světla,“ řekl, „a zbylý prostor není prázdný.“ A věděl, že vše, co existuje, je jedinou živou bytostí, a že světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje veškeré informace.

1 Jan. 1, 5: „Toto je poselství, které jsme slyšeli od něj a které vám předáváme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma.“

Pak si uvědomil, že i když také on sám je stvořen z hvězd, hvězdami není. „Jsem tím, co je mezi nimi,“ pomyslel si. Nazval proto hvězdy tonálními a světlo mezi hvězdami naguálním. Poznal, že to, co vytvořilo jejich harmonii, je Život nebo Záměr. Bez Života by tonální a naguální neexistovalo. Život je absolutní, nejvyšší silou, Tvůrcem, který vše stvořil. Toto je, co objevil: Vše, co existuje, je manifestací jediné živé bytosti, které říkáme Bůh.

Jan 14, 6: Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

V těchto několika okamžicích pochopil vše. Byl velmi rozrušen a srdce měl naplněné mírem. Nemohl se ani dočkat, aby svému lidu řekl, co objevil. Ale neexistovala slova, jimiž by to mohl vysvětlit. Pokoušel se to sdělit jiným, ale nerozuměli mu. Viděli však, že se změnil a že z jeho očí a hlasu vyzařuje cosi krásného. Povšimli si, že již dlouho o nikom a o ničem nevyslovuje žádné soudy. Už nebyl jako ostatní.

Objevil, že je zrcadlem ostatních lidí, zrcadlem, ve kterém mohl spatřit sama sebe. „Každý je zrcadlem,“ řekl. Viděl sama sebe v každém, ale nikdo neviděl jako sama sebe jeho. Poznal, že každý sní, ale bez vědomí, bez poznání toho, čím skutečně je. Nedokázali ho vidět jako sebe samé, protože mezi zrcadly byla zeď mlhy nebo kouře. A tato zeď byla vytvořena z výkladů obrazů světla – ze Snu lidí.

Pak poznal, že by mohl brzy zapomenout vše, čemu se naučil. Chtěl si zapamatovat všechna vidění, která měl, a rozhodl se proto, že si bude říkat Kouřové zrcadlo, aby vždy věděl, že hmota je zrcadlem a kouř ve volném prostoru je tím, co nám brání, abychom poznali, co jsme. Řekl: „Jsem Kouřové zrcadlo, protože se dívám na sebe ve vás všech, ale nepoznáváme se navzájem kvůli kouři mezi námi. Onen kouř je Sen a zrcadlem jsi ty, když sníš.“

1.Korintským 13,12: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

Ve světle Bible to, co nám brání plnému poznání, je naše hříšnost, která vytváří kouř a ponořuje nás do snu a omezuje naší schopnost vidět skutečnost, takovou jaká je.

Vnější sen upoutává naši pozornost a učí nás, čemu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme. Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý dopis, každé slovo je ve všech jazycích záležitostí dohody. Když řekneme „stránka knihy“, slovo stránka je dohoda, které rozumíme. Jakmile pochopíme kód, je naše pozornost upoutána a energie přechází z jedné osoby na druhou. To, že mluvíte svým mateřským jazykem, nebyla vaše volba. Nevybrali jste si ani rodiče a ani zemi, zákony nebo morální hodnoty – byly zde již předtím, než jste se narodili. Nikdy jsme neměli možnost zvolit si to, kým jsme a kde žijeme. Nikdy jsme si nevybrali ani nejmenší z těchto dohod. Nevybrali jsme si dokonce ani vlastní jméno.

Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co budeme věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám ze snu planety předávali rodiče, učitelé a vrstevníci. Jediný způsob, jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile něco schvá-líme, uvěříme v to. Mít víru znamená bezpodmínečně informaci přijmout.

Tímto způsobem jsme si udělali dohody sami se sebou, jak se v určitých situacích budeme chovat, jak budeme reagovat a co budeme říkat a následně, jak se budeme cítit a události ve svém životě prožívat.

Spousta z těchto dohod nás však ponižuje, ubližuje nám a druhým lidem, se kterými mluvíme a jednáme, protože očekáváme, že nám chtějí ublížit, protože jsou zlí. Působí to ale dohody, které jsme v našem dětství, dospívání anebo v různých krizových situacích uzavřeli na základě našich traumatických zkušeností.

Pojďme se podívat na čtyři dohody, které Toltékové poznali a mohli tak zlepšit své prožívání a zkvalitnit vzájemné vztahy.

1) První dohoda spočívá v tom, že nebudeme hřešit slovem. Zní to velmi prostě, ale je v tom obrovská síla. Naše slovo je dar, který pochází od Boha. V evangeliu sv. Jana, tam se kde píše o stvoření vesmíru, se říká: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“

Slovem vyjadřujeme tvůrčí schopnosti. Právě slovem vše vyjevíme. Nezávisle na jazyku, kterým hovoříme, se naše úmysly projevují slovem. To, o čem sníme, co cítíme a co skutečně jsme, je vyjádřeno slovem.

Slovo není jen zvukem nebo psaným symbolem. Slovo je síla; je to moc, kterou máme k vyjadřování a komunikaci, k přemýšlení a tudíž i k vytváření situací v našem životě. Umíme mluvit. Kteří jiní tvorové na naší planetě to dokážou? Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme; je to kouzelný nástroj. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zneužívání slova, což dělá ze života peklo. Druhým ostřím je čistota slova, jejímž prostřednictvím vytváříme pouze krásu, lásku a nebe na zemi. V závislosti na tom, jak je užíváno, může nás slovo osvobodit anebo zotročit.

Jakub 3,5-9: „Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! Jazyk je oheň ! Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji.“

Jak tomu tedy má být? Nemáme hřešit slovem. Naše slova by měla hladit, pomáhat, dávat podporu, když někdo klesá, posilovat, povzbuzovat a vést k poznání krásy a lásky, tedy k poznání Boha, který je ztělesněním dobroty a lásky.

Další tři dohody se rodí z první dohody. Druhá zní: neberte si nic osobně.

Když vás někdo potká a řekne: ,Hej, ty seš ale trapnej,“ aniž by vás znal, není to o vás, je to o tom člověku, který to prohlásil. Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste hlupák nebo jste nějak divní. Možná si pro sebe pomyslíte: „Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to vidí každý, jaký jsem takové nemehlo?“

Když si bereme prohlášení druhých lidí osobně, souhlasíme s čímkoliv, co se řekne. Jakmile souhlasíme, prostupuje nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se týká „nás“. V průběhu naší výchovy – našeho ochočování – se učíme brát všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my!

I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu jejich života.

Přísloví 26,4: „Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on.“

Přísloví 24, 29: Neříkej: „Jak jednal se mnou, tak budu jednat s ním, odplatím každému podle jeho činů.“

1.Petr. 3, 9-11: „Neodplácejte zlým za zlé, ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.“

Jak je možné neodplácet zlým za zlé? Stane se to jedno-duchým, pokud si nebudeme brát prohlášení druhých lidí o nás osobně, ale uvědomíme si, že problém má ten člověk, který nás chce zranit nebo ponížit.

Třetí dohoda zní takto: Nevytvářejte si žádné domněnky.

Máme sklon vytvářet si o všem domněnky. Problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé. Přísahali bychom na to, že jsou skutečné. Vytváříme si domněnky o tom, co jiní lidé říkají nebo dělají, bereme to osobně, a pak je obviňujeme a reagujeme tak, že svými slovy vysíláme jed. Proto kdykoliv, když si vytváříme domněnky, koledujeme si o nějaký problém. Vytvoříme si nějakou domněnku, špatně jí pochopíme, vezmeme ji osobně a skončí to tím, že z ničeho se stane drama.

Veškerý smutek a dramata našeho života mají kořeny v tom, že si vytváříme domněnky a bereme věci osobně. Zamysleme se chvíli nad pravdou tohoto výroku. Celý svět vztahů mezi lidmi je o vytváření domněnek a braní věcí osobně. Je na tom založen celý náš sen pekla.

Domněnkami, které bereme osobně, vytváříme spoustu emocionálního jedu, protože obvykle naše domněnky začneme šířit. Vzpomeňme si, že pomlouvání je způsobem vzájemné komunikace ve snu pekla a přenášením jedu z jednoho na druhého. Protože se obáváme požádat o vysvětlení, vytváříme domněnky a věříme, že jsou pravdivé; pak naše domněnky bráníme a pokoušíme se dokázat, že někdo jiný neměl pravdu. Vždy je lepší klást otázky, než si vytvářet domněnky, protože domněnky nás předurčují k utrpení.

Jakub 3, 8.9: „…jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu.“

Řím 12,3.14.16-18: „Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“

Jinými slovy, nevytvářejte si žádné domněnky, ani o sobě a už vůbec ne o druhých a tak s nimi žijte v pokoji.

Poslední, tedy čtvrtá dohoda je o vykonávání prvních tří: vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Nezávisle na okolnostech se snažme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme – ne více a ne méně než tak, jak to jde. Budeme-li se snažit příliš, ztratíme mnoho energie a výsledek nebude nakonec tak dobrý, jak by mohl být. Když se přepínáme, oslabujeme tělo a jdeme sami proti sobě, dosažení cíle nám trvá déle. Když budeme dělat méně, než jak nejlépe dovedeme, budeme frustrovaní, budeme se obviňovat a litovat.

Jednou se jeden člověk chtěl zbavit utrpení a tak šel do buddhistické svatyně, aby nalezl někoho, kdo by mu pomohl. Šel za mistrem a zeptal se ho: „Mistře, budu-li meditovat čtyři hodiny denně, jak dlouho bude trvat, než dojde ke změně?“

Mistr se na něho podíval a řekl: „Budeš-li meditovat čtyři hodiny denně, bude to trvat tak deset let.“ Muž přemýšlel, zda by to nemohl dělat lépe, a pak řekl: „Mistře, když budu meditovat osm hodin denně, jak dlouho pak bude trvat, než dojde ke změně?“

Mistr na něho pohlédl a řekl: Když budeš meditovat osm hodin denně, bude to trvat tak dvacet let.“

„Ale proč by mi to mělo trvat déle, když budu meditovat více?“ zeptal se muž.

Mistr odpověděl: Nejsi zde proto, abys obětoval svou radost nebo život. Jsi zde proto, abys žil, abys byl šťastný a miloval. Dokážeš-li udělat to nejlepší, čeho jsi schopen, ve dvou hodinách, ale ve skutečnosti tím strávíš osm hodin, jen se unavíš, mineš vyvrcholení a nebudeš mít radost ze života. Konej, jak to nejlépe dovedeš, a snad pochopíš, že nezávisle na tom, jak dlouho medituješ, můžeš žít, milovat a být šťasten.“

Budeme-li konat vše jak nejlépe dovedeme, prožijeme intenzívní život. Budeme výkonní, budeme se k sobě dobře chovat, protože budeme odevzdávat své rodině a lidem v našem okolí to nejlepší. To, co nás učiní skutečně šťastnými, že můžeme dělat vše, jak to nejlépe umíme. Když budeme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme, znamená to, že budeme jednat. Konat vše co nejlépe znamená být aktivní, ale ne proto, že čekáme odměnu, nýbrž proto, že to tak máme rádi. Lidé většinou dělají pravý opak: uchylují se k něčemu jen proto, že očekávají odměnu a nedělají to proto, že by je to těšilo.

Koloským 3,23: „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“

Řím 2, 13 – 15: „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“

Doporučuji všem knihu Čtyři dohody si přečíst a vzít si do života vše dobré. Moudrost Toltéků svým poselstvím je velice blízká poselství Bible. Ukazuje srozumitelné kroky, jak můžeme zlepšit o mnoho své vztahy k lidem, se kterými žijeme nejen v partnerském vztahu či v rodině, ale i v práci, ve sboru a všude, kam přijdeme. Tak můžeme připravit půdu pro sdílení se s evangeliem, tou Dobrou zprávou o spasení v Kristu Ježíši.

Jakub 3, 17.18: „Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“

Na závěr vám přečtu modlitbu, kterou kniha končí:

„Děkuji ti, Stvořiteli vesmíru, za dar života, který jsi mi dal. Děkuji ti za to, že jsi mi dal vše, co jsem naléhavě potřeboval. Děkuji ti za příležitost zakoušet toto krásné tělo a tuto báječnou mysl. Děkuji ti za to, že žiješ v mém nitru s veškerou svou láskou, se svým čistým duchem bez hranic, se svým teplým a zářivým světlem.

Děkuji ti za to, že užíváš má slova, mé oči, za užívání mého srdce, abych se mohl kdykoliv a kdekoliv podílet na tvé lásce. Miluji tě takového, jaký jsi, a protože jsem tvým dílem, miluji i sám sebe takového, jaký jsem. Pomoz mi udržet lásku a mír v mém srdci a učinit z této lásky nový styl života, v němž bych mohl žít v lásce po zbytek svých dnů. Amen.“