Nic nového pod sluncem

Tomáš Kábrt

Novoroční kázání Tomáše Kábrta z 2.1.2016

Počátek nového roku je čas nových očekávání, plánů a předsevzetí. Tak jako většina z vás, zažil jsem takovýchto novoročních nadšení již desítky. A zažili jsme také to, jak se tato očekávání, plány a předsevzetí vždy zhroutily. Což nám ale nikdy nebrání v dalším a dalším novoročním rozjaření. Mám za to, že je načase si konečně přiznat pravdu:

Kazatel 1,8-9: „Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“

v. 8a: „Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět“

„všechny věci“ jsou v originálu hebrejsky „kal d´barím“ a užívá se tu tedy zvláštního výrazu „davar“. Tento výraz označuje „slovo“ i „čin“, něco vyslovit v Bibli znamená něco učinit, což se týká především výroků Hospodina, ten když něco říká, je to totéž, jako když to činí, jeho zaslíbení jsou tak spolehlivá, co vysloví, to se zcela jistě stane a vždy to má smysl. Zde je ale, ironicky, tento výraz použit pro slova, činy a vůbec všechny věci lidské, které jsou podle tohoto textu „tak únavné, že se to ani nedá vypovědět“.  Jsou tak otravné, tak nesmyslné a prázdné, že vlastně ani vůbec nestojí za řeč

Slovo „únava“ – v orig. „jagia“ vyjadřuje stav trápení, utrpení, nikoli uspokojivou únavu z užitečné práce. Toto slovo „jagia“ je zajímavé i tím, že je prakticky totožné se slovem „j´gia“, což znamená „jmění“. Jako by život soustředěný na bohatství, na jmění, na zajištění, byl synonymem života únavného, unavujícího, otravného, nesmyslného (skvělý kralický překlad zde: „plné zaneprázdnění“ – plné a prázdné zároveň, plné prázdnoty, zaneprázdnění). Tato přízemní lidská existence je tu představena jako namáhavý a nerentabilní úkol, co radost nepřináší. Únava je tu navíc v množném čísle –  „jagiím“, což vyjadřuje ještě umocnění tohoto neradostného stavu…

v. 8b: „nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením“

Oči a uši jsou symboly smyslového poznání, dnes bychom řekli i vědeckého poznání. Věda je založena na pozorování, experimentu, co nelze pozorovat, věda neuznává. A přece nyní i věda poznává, že se „nikdy nenasytí“, že vědeckou metodou lze poznat jen malou výseč skutečnosti, že se paradoxně právě věda ocitá i docela „mimo realitu“. Fyzika například tvrdí, že každá hodina je stejně dlouhá. Každý, kdo zažil hodinu na zubařském křesle a hodinu s milovaným člověkem, ví, že to tak prostě není. Je tu cosi hlubšího, skutečněnjšího, co vnímáme jinak, než smysly, než pozorováním a měřením,

Nenasytné oči a uši také představují lidskou zvědavost, lačnost stále nových věcí. Čím sytíme své oči a oči druhých? – věcmi, šaty, texty, filmy v kině a televizi, videa na internetu, fotografiemi z mobilu… mohou se oči někdy nasytit? Má smysl se sytit něčím, co nikdy nenasytí? Čím sytíme své uši a uši druhých? – řeči, drby, cédéčka, mp3, hudba, mohou se uši někdy naplnit? není většina těch zvuků, kterými sytíme své i cizí uši nesmysl? Není to zase jen nekonečně otravná zaneprázdněnost a únavnost?

Smysly nejsou nikdy uspokojeny, bez ohledu na to, čím vším jsou syceny, vždy chtějí víc – smyslnost nikdy nejde nasytit, ani v těch nejadrenalinovějších, nejefektnějších, nejdražších a nejrafinovanějších smyslových zážitcích a požitcích nikdy nenalezneme uspokojení

Rabínská moudrost říká: “Nikdo neodchází ze světa s tím, že by byla uspokojena byť jen polovina jeho tužeb.”

Už plánujete nové věci, zážitky a požitky na „nový“ rok? Už na ně šetříte? A už tušíte? Zase to nebude ono.

v. 9a: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat“

– opakováním slova i činy (všechny věci) pozbývají významu a smyslu: nový rok nový rok novýroknovýroknonovýrok no výrokno výrokno výrokno výr okno výr okno výr okno…. podobně neustále dokola opakované činnosti velmi často postupně pozbývají smyslu, zůstává jen prázdná forma (to se týká i bohoslužeb)

– neustálým opakováním vzniká i zmatení pojmů. Neustále například slyšíme o „radikálech“ a myslí se tím všechno možné, jen ne to, co toto slovo původně znamená – „radix“ je latinsky „kořen“ a „radikální jsou tedy ti, kteří jdou ke kořeni věci, k podstatě, nikoli ti, kteří vyznávají násilí a hází bomby. Podobně se mluví o „antisemitismu Arabů“, což je úsměvné, protože Arabové jsou semité….

– potřebujeme si proto významy znovu vysvětlovat, připomínat, vracet se na počátek, k původnímu smyslu slov, věcí a činů, ke kořenům. Přemýšlíme někdy nad tím, proč vlastně to či ono děláme? proč se tu scházíme? co to znamená?

– židovští rabíni říkají, že kráčíme životem pozadu – vidíme jen to, co je za námi – minulost, to, co je před námi, neznáme, nevidíme. Ale ani tu minulost nemáme ve své moci, co se stalo, nemůžeme už nijak změnit, napravit. Někdo snad namítne, že máme alespoň přítomnost, v ní vlastně žijeme, v tomto přítomném okamžiku. Ale když řeknu „tento okamžik“, okamžitě se to stává minulostí, je to pryč. A tak naše pozemské pachtění a usilování nemá ve skutečnosti žádný smysl ani pro minulost, ani pro  přítomnost, ani pro budoucnost. ukazuje se tak, že jediné, co trvá, co má smysl, je věčnost

– to, oč má smysl usilovat, nejsou věci časné, ale věci věčné. Nejsou to záležitosti lidské, ale záležitosti božské, Boží. Proto jsme naším Pánem, Ježíšem Kristem, moudře nabádáni: „Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Matouš 6:33)

Celá naše společnost například nespočívá na procentech ekonomického  růstu, jak jsme přesvědčováni dnes vládnoucími technokraty, ale spočívá  na neměřitelných hodnotách, jako jsou spravedlnost nebo svoboda. Ty jsou možné, jen pokud v ně lidé věří a žijí podle toho.

Ve verších předcházejících dnešnímu textu čteme o koloběhu vody, větru, narození a smrti. O větru mluvil i Pán Ježíš, když odkazoval na suverénní, na člověku nezávislé působení Ducha svatého. Člověk je jako příroda v moci neustále se opakujícího koloběhu, z něhož se sám nemůže vymanit. Ani s použitím všech schopností, kterými je obdařen, ani nadáním pronikat do tajemství života a zlepšovat svou životní úroveň, člověk nemůže překonat koloběh života a smrti, zrození a zániku. To vše směřuje k poznání: je tu ještě cosi hlubšího, co svými schopnostmi a možnostmi nemůžeme uchopit.

A to je výzva: k odvrácení svého srdce od únavných, otravných viditelných věcí a k soustředění se na věci jiné, vzrušující, neviditelné. Protože ti, kteří následují jen své oči a uši, jen své smysly, svou smyslnost, ve skutečnosti jen ubíjejí své svědomí a připravují se o Boží milost

v. 9b: „není nic nového pod sluncem“

Je zde v originálu hebrejské „chadaš“ – nový ve smyslu obnovený, vyměněný.- „Nové“ v originálu „Nového“ zákona je nejčastěji „kainos“ – jiné (např. v Židům 8,8 – „jiná smlouva“)

„pod sluncem“ – v tomto časném světě nic skutečně nového, jiného nečekejme, nevyhlížejme… Je-li něco nového, jiného, co má smysl, není to „pod sluncem“, není to z tohoto světa. Nejde o zajišťování se zde, o vylepšování tohoto světa, o jeho opravování, obnovování. Jde o „novou zemi a nové nebe“ – „jinou“ zemi a „jiné“ nebe, o „království nebes mezi námi“, o nový, jiný svět vstupující do tohoto světa, mezi nás jinak, než my si představujeme nebo naplánujeme.

Křesťanský filozof Sören Kierkegaard: Nesmírná hodnota každého okamžiku je v možnosti rozhodování, v rozhodnutí mezi tímto světem a Božím královstvím. Mezi stále stejným, únavným časným zabezpečováním se a novým, jiným životem ve věčnosti.

Co očekáváme od dalšího roku? Jaká jsou naše očekávání, plány, předsevzetí? A mají vůbec takové věci nějaký smysl? Psycholog Viktor Frankl doporučil: Neptej se, co chceš od života. Ptej se, co chce život od tebe.

Všichni v dějinách, kteří přinesli druhým cosi smysluplného, zaslechli Boží volání odjinud, byli otevření jinému světu, a následovali je. Abraham, praotec víry v jediného Boha… Mojžíš, osvoboditel… Apoštol Pavel, misionář… Ti všichni mohli žít zajištěně v bohatství a pohodlí, ale pocítili tu nesmyslnou únavnost takového života… a následovali něco zcela jiného, nového, co v žádném případě sami neplánovali ani neočekávali. Nenásledovali svá očekávání, ale Boží očekávání

Odložme i my své únavné plány a očekávání a naslouchejme Bohu. Namísto svých očekávání následujme Jeho očekávání. Jen tak poznáme něco nového, jiného, než další nudu, „únavnou tak, že se to ani nedá vypovědět“. Jen tak se může i z našeho dalšího, stejného, únavného roku stát skutečně nový, jiný rok.

Skutky apoštolské 3,19-21: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků.“

Amen.